Jeden z nejdelších summitů v dějinách Evropské
unie skončil po devadesáti hodinách dohodou. „Vyhrála Evropská unie, její
jednota byla zachována,“ pochvalovala si na konci jednání aktuální předsedkyně
Rady EU Angela Merkelová. Německá kancléřka vsadila na dobrý výsledek summitu
všechno, chtěla dohodu za každou cenu. A tak, což je u ní velmi neobvyklé,
během summitu natočila i několik apelativních videí, v nichž vysvětluje
osudovou nutnost dohody, protože opak by Evropskou unii de facto paralyzoval.
„Je to historický den pro Evropu,“ přidal se vždy trochu patetický francouzský prezident Emmanuel Macron, který s Merkelovou tvořil hlavní vyjednávací tandem, směřující k prosazení Fondu obnovy ve výši 750 miliard eur i víceletého finančního rámce EU na příštích sedm let (2021-2027). Přesto Macron v půlce jednání vyhrožoval, že sedne na letadlo a odletí domů. Dokonce prý už byly nahozené motory, ale jak řekl jeden z německých diplomatů, „znáte Francouze, vždycky trochu přehánějí…“
Noví Britové
Vyhrála „spořivá čtyřka“, neformální spojení Dánska,
Švédska, Nizozemska a Rakouska, která prosazovala snížení objemu přímých dotací
z Fondu obnovy a přísnější kontrolu čerpání peněz. Ke čtyřce se během jednání
přidala i další skandinávská země, Finsko, které spolu s ostatními požadovalo,
aby půjčky i dotace procházely přísným posuzováním Evropské komise a aby dotací
bylo výrazně méně než 500 eurových miliard. Tvrdohlavost této skupiny nakonec
vedla k tomu, že přímých dotací bude „jen“ 390 miliard, zatímco na půjčky
si Unie vyhradila 360 miliard eur.
Neformálním lídrem skupiny spořivých zemí se stal nizozemský
ministerský předseda Mark Rutte. Třiapadesátiletý přesvědčený liberál nebojoval
jen za úspory v Evropské unii, ale prosadil si i rabaty pro Nizozemsko,
které spolu s dalšími zeměmi spořivé čtyřky patří k přímým plátcům do
pokladny Evropské unie. Právě rabaty a jejich sveřepé prosazování vedly
k tomu, že se o Nizozemcích začalo mluvit jako o nových Britech, kteří si
vynucují výjimečná opatření, čímž komplikují průhlednost unijního financování.
Princip „budeme platit, ale jen když nám část peněz vrátíte“, se líbí i rakouskému kancléři Sebastianu Kurzovi. I on patří k vítězům summitu, o jehož průběhu v živých vstupech informoval rakouské voliče tak náruživě, až to francouzský prezident neurvale komentoval tím, že Kurz se stará jen o výstupy v rakouských médiích a společná evropská politika ho vůbec nezajímá.
Kurz vystupoval na summitu poměrně důrazně, podobně jako to dělá v rakouských novinách, kde mluvil o tom, že společné peníze nelze vyhazovat jen tak vzduchem a je potřeba se řádně postarat o to, aby byly užitečně využity a nesanovaly dávno se rozpadající sociální systémy některých států, které je třeba změnit. „Když tyto peníze z Fondu nepůjdou na investice a v ruku v ruce s tím na reformu státních systémů, může celý Fond obnovy selhat,“ řekl Kurz během summitu, který mu dal schválenými kontrolními opatřeními z větší části za pravdu.
Orbánova sólojízda
Většina politiků hrála na summitu pro obrazovky svých
národních televizí, a tedy pro voliče ve svých zemích. Na vlastním národním
písku se hrálo v EU vždy, ale snad ještě nikdy to nebylo tolik vidět jako
teď, tedy paradoxně v době, kdy by tváří tvář ohrožení koronavirovou
nákazou měla mít Evropa spíše opačnou tendenci ke sjednocování. Na společných
epidemiologických či jiných zdravotnických opatřeních se na summitu
nepracovalo, šlo o finance, ale ani v nových fondech a rozpočtech se se
společnou protivirovou politikou moc nepočítá.
Ze summitu odjížděl jako vítěz i maďarský lídr Viktor Orbán, protože čerpání peněz nebude přímo spojeno s dodržováním pravidel právního státu, o které, jak slíbil Orbán osobně kancléřce Merkelové, se postará doma sám. Orbán podle zpráv z místa několikrát pohrozil tím, že celou dohodu bude vetovat, pokud se v ní má objevit to, že čerpání finančních fondů bude spojeno s kontrolou dodržování společných unijních hodnot, jako je právní stát, svoboda slova nebo nezávislost soudů.
K Orbánovi se připojili i Poláci, ale společně nevytvořili nějaký pevný dvojblok, protože maďarský lídr není týmový hráč; ostatní spíše využívá k podpoře svých zájmů, než aby prosazoval nějakou společnou strategii. Zlobivým dítětem Unie chce být výhradně on sám a i doma se mu lépe prodává obraz „Orbán proti všem udržel maďarskou suverenitu“ a ještě přivezl spoustu peněz.
Prohra s Orbánem je pro Merkelovou principiálním
ústupkem, protože to byla vždy ona, kdo v minulosti tvrdil, že Evropskou
unii musí spojovat i jiné zájmy než dotační a investiční peníze. Orbán podle
mnoha šéfů vlád a evropských politiků nebere na základní hodnoty Unie ohled už
dlouho, dělá si v rovině právního státu prakticky co chce, nikdo ale není
schopen přivést ho k odpovědnosti. I na tomto mimořádném summitu EU se
nakonec ukázalo, že formální jednota dostává přednost před naplňováním
společných hodnot a jejich vymáháním. Z hlediska diplomatického jistě
velmi delikátní záležitost, laickýma očima viděno morální selhání. Merkelová i
jiní politici starých unijních zemí jen neradi vidí, když se z EU stává
pohodlný peněžní automat, nedokážou ale prosadit, aby tomu tak nebylo. A tak
skutečně jediným pojítkem, které ještě EU zůstalo, je starost o fungování
společného trhu a peníze, které lze společně či zvlášť investovat, dát či
půjčit za výhodných podmínek.
Pro nás bez nás
V Bruselu samozřejmě vyhráli také Italové a Španělé (s
Němci a Francouzi byli v permanentním kontaktu, jejich delegace dokonce
bydlely ve stejném hotelu, kde se ladily společné noty), kteří budou čerpat
podstatnou část nachystané pomoci na podporu obnovy svých ekonomik, nejvážněji
v Unii zasažených koronavirovou krizí. Italský premiér Guiseppe Conte
neskrýval v závěru nadšení, protože z celkového balíku pomoci se do
Itálie může dostat až 200 miliard eur, což je injekce, která by během tři let
měla ekonomice pomoci z nejhoršího, pokud se virus s novou silou
nevrátí.
A nakonec – vyhrál i český premiér Andrej Babiš, který Fond obnovy vlastně vůbec nechtěl, byl proti jeho masivnímu objemu („Tolik investicí do roku 2024 tu ani nemáme,“ tvrdil nejprve Babiš), nakonec se ale při návratu ze summitu pochlubil, že pro Česko získal další peníze navíc, což je úspěch bez námahy, protože česká delegace do jednání prakticky nezasahovala a čekala, co se bude dít. Babiš roli pozorovatele a jistý nezájem přiznal i na tiskové konferenci, na konci summitu ale už vyzdvihoval své vyjednávací „zásluhy“. Výši fondů pro Česko ale de facto vyjednali jiní. Česká republika nakonec v rámci víceletého finančního rámce unie získá 27 miliard eur (718 miliard korun). Z fondu obnovy, který premiér původně ani nechtěl, to na dotacích bude 230 miliard korun.
Dalších 410 miliard korun si Česko bude moci výhodně půjčit.
Premiér Babiš se ale tváří, že tyto peníze ještě nejsou nijak jisté. Česká
vláda bude o jejich využití uvažovat jenom tehdy, když si na trhu nebude sama
moci půjčit za výhodnějších podmínek. O tom, že dalších dvacet let bude ČR
ručit za část poskytovaných úvěrů až do výše 300 miliard korun, už premiér
nemluvil vůbec. Zjevně to v rozložení v čase a při nízkém zadlužení
České republiky nepovažuje za problém.
Premiér sice ještě neví, zda si Česko nějaké peníze
z Fondu obnovy půjčí, ví však velmi dobře, jak a kde peníze využít. „My
potřebujeme řešit náš automobilový průmysl, který má velké problémy,“ tvrdil
premiér po příletu z Bruselu, kde, podle jeho profilů na sociálních sítích
bylo hlavní událostí zřejmě to, že se během táhlých jednání moc nevyspal. „My
potřebujeme restrukturalizovat a významně investovat do zdravotnictví. My
potřebujeme řešit digitalizaci. My potřebujeme podpořit hlavně stavebnictví.
Potřebujeme investovat, musíme se z krize proinvestovat,“ dodal premiér.
Konkrétní projekty čerpání peněz na investice teď dostal na
starosti vicepremiér a dvojitý ministr Karel Havlíček. Měly by být započítány
už do návrhu na příští státní rozpočet na rok 2021. V tom letošním se
investičních peněz mnoho neobjevilo, což byla také největší námitka vůči
zvýšení schodku na 500 miliard korun. Ve volebním roce může vláda složit
investiční reparát. Bude to pro ni výhodné. Případnou investiční smršť, kterou
se Česko proinvestuje z krize, zaplatí – Evropská unie.
