Co mají společného premiér Andrej Babiš, realitní
byznysmen Radovan Vítek, finančník Pavel Tykač, rodina Kinských dal Borgo či potomek
Schwarzenbergů Jan? Jistě to není společná výchova, ba ani společný pohled na
svět, ale obrovská záliba v půdě a lesích. Všichni totiž patří
k největším vlastníkům pozemků v Česku.
Týdeník Euro sestavil na základě údajů z katastru
nemovitostí a vlastních výpočtů seznam největších soukromých vlastníků
v tuzemsku. Třicet největších ovládá dohromady čtyři procenta výměry České
republiky.
Vedle církví mu vévodí jména z řad starých
šlechtických rodů, porevolučních zbohatlíků, kteří se stali etablovanými
byznysmeny, a zemědělců vzešlých z komunistických družstev. Největším jednotlivým
vlastníkem je český a rakouský podnikatel s dlouhým rodokmenem Jerome
Colloredo-Mannsfeld, který se před jednasedmdesáti lety narodil
v americkém státě Illinois. Majetek nabyl na začátku devadesátých let
v restituci a v současnosti mu patří 18,3 tisíce hektarů pozemků,
převážně lesů na Křivoklátsku, ale také rokokový zámek Dobříš, kde s rodinou
žije, či rybníky a sádky od Rokycan po Žebrák.
Šlechtici úspěšně sekunduje miliardář Radovan Vítek,
který se nákupem Spojených farem před šesti lety stal největším biofarmářem
v tuzemsku. Loni svou pozici ještě posílil akvizicí zemědělského družstva
Avena na Českolipsku.
Smrt a sucho si nevybírají
Největším nestátním vlastníkem pozemků v Česku jsou
církve. Jen arcibiskupství olomoucké a Biskupství ostravsko-opavské mají
dohromady v držení přes 71 tisíc hektarů. Z výnosů financují svou
hlavní činnost, tedy hledání a upevňování víry a duchovní směřování. Po roce
2030 totiž nebudou od státu dostávat už žádné náhrady a budou odkázány jen na
vlastní majetek, tedy převážně lesy a nemovitosti.
Nebudou to mít jednoduché. Alespoň ne v příštích
letech, protože výnosy z lesů kvůli suchu a všudypřítomnému kůrovci prudce
klesají. „Když je sucho a kůrovec a chcete, aby dřevo mělo ještě nějakou
kvalitu, než ho prodáte, tak musíte kácet v nahodilé těžbě násobky a vykrádáte
si budoucnost. Musíte hodně těžit i tam, kde nechcete, a musíte hodně
zalesňovat i tam, kde nechcete, abyste místo starého lesa vytvořil nový,“ řekl
týdeníku Euro jednatel Arcibiskupských
lesů a statků Olomouc Petr Skočdopole, který lesy pro olomoucké církevní
hodnostáře spravuje.
Přináší to ekonomické obtíže, protože nadmíru těží
v lesnickém sektoru všichni, takže na trh se dostává obrovské množství
dřeva. Jeho cena za poslední tři roky klesla o padesát až šedesát procent. Loni
se vytěžilo v Česku rekordních 30 milionů kubíků dřeva, ale pět milionů
zůstalo ležet v lese, protože ho už nikdo nechtěl. Letos se vytěží minimálně
stejně. Kvůli zavřeným hranicím v souvislosti s pandemií navíc nemohou lesníci
ve druhém čtvrtletí prodávat do zahraničí a ani domácí pily nefungují naplno. „Na
konci roku nebude ležet v lese pět milionů kubíku dřeva, ale patnáct. My teď
řešíme, co s tím. Něco necháme shnít v přírodě, něco štěpkujeme a
použijeme na energetické účely a budeme také doufat, že něco prodáme později,“
uvažuje církevní lesník.
Soukromé vlastníky lesů přitom minulý rok zachránil do
velké míry stát, když jim vyplatil kompenzace 2,8 miliardy korun, aby měli
peníze na obnovu lesa. Letos budou škody mnohem vyšší, protože je větší sucho a
do problémů se dostává i státní podnik Lesy ČR, takže částka kompenzací se
odhaduje zhruba na 12 miliard korun. V době rozpočtu s třísetmiliardovým
schodkem se ale lesníci nemusejí dočkat a na rozdíl od loňska budou hospodařit
také s deficitem.
Mohutná těžba má však důsledky i pro přírodu samotnou.
Podle Skočdopole dnes společnost výrazně bagatelizuje přínos lesních porostů,
protože nejsou na první pohled vidět. „Vezměte jen zadržování vody v krajině.
Lesů je třicet procent na celém území a nenajdete lepší houbu na zadržování
vody v krajině, než je les. Kde je les, tam prší. Kde les není, neprší a voda
nebude. Je to začarovaný kruh,“ říká.
Mezi pozemkovými magnáty je kromě šlechty a církví
výrazným vlastníkem také Rakušan Gerald Schweighofer, majitel Holzindustrie
Schweighofer, který se v posledních letech – zatím neúspěšně – pokouší
postavit velkou pilu na jihu Čech. Přes firmy Gerimo a Simmo se mu dosud
podařilo skoupit 10,8 tisíce hektarů lesa.
Cena za hektar lesního porostu za poslední roky
víceméně stagnuje podle toho, jestli na půdě stojí jen pařezy, nebo vzrostlé
statné stromy. Vytěženou půdu lze koupit už za osm korun za metr a za dvacet
korun pak les se zdravými dospělými stromy.
Nováčci na poli
Investorů je stále dost a pohání je stejný příběh jako
u orné půdy. Privátní investoři věří, že bude přese všechno pokračovat
konvergence české ekonomiky s evropskou, kde jsou ceny za půdu násobně
výš. „Nejsme v Patagonii nebo v Americe na Středozápadě, kde si
investor řekne: nese to čtyři procenta, ale já chci pět, tak se toho zbavím a
cena krátkodobě poklesne. My jsme tady v poměrně hustě zalidněné zemi ve
střední Evropě a lidé mají pořád menší požadavky na výnos a hledají aktivum,
které byť jen udrží svou hodnotu. A na Západě jsou někdy i v situaci, kdy
nepožadují žádný výnos, jen pokrytí inflace,“ říká Petr Hanák, který spolu
s kolegou Markem Smýkalem založili Český fond půdy.
V současnosti v něm spravují 5,6 tisíce
hektarů kvalitní zemědělské půdy především v Polabí, přičemž si fond cení
na 1,7 miliardy korun. Hanák kolem roku 2000 ještě jako bankéř začal skupovat
pozemky na státních aukcích a později od soukromníků, často za směšnou cenu,
tedy směšnou z dnešního pohledu. První pozemky získal často za dvě až tři
koruny za metr, přičemž dnes se kvalitní zemědělská půda prodává za 25 korun,
nezřídka i za 35 či 40.
Podobný příběh má za sebou investor Michal Šnobr,
který pracoval pro skupinu J&T a dlouhodobě je minoritním akcionářem
energetické firmy ČEZ.
V současnosti vlastní 1,3 tisíce hektarů pozemků.
Loni se zemědělcem stal i bývalý spolumajitel České
gumárenské společnosti Tomáš Němec. Přes rodinnou investiční společnost Consillium
získal firmu Úněšovský statek, která na Plzeňsku obhospodařuje 6300 hektarů
převážně orné půdy, přičemž přibližně polovinu má ve vlastnictví. Úněšovský
statek pěstuje pšenici, řepku i kukuřici. Zabývá se též produkcí mléka, chová
masný skot. Podle výroční zprávy firma předloni při tržbách necelých 300
milionů vytvořila čistý zisk 46 milionů. „Další akvizice nevylučujeme, ale ani
neplánujeme v této oblasti výrazněji růst,“ komentoval akvizici výkonný partner
společnosti Consillium Tomáš Klápště.
Do půdy se zamilovalo v minulosti více
miliardářů. Solidně velkým vlastníkem s devatenácti sty hektary je
společnost RSJ
Land, která patří filantropickým investorům kolem Karla Janečka a Libora
Winklera. Ve svém Resortu Radějov na česko-slovenském pomezí v Bílých
Karpatech, který je největším privátním loveckým revírem v tuzemsku o rozloze
1600 hektarů, zase vládne tvrdou rukou Leoš Novotný starší, který
v současnosti zápasí o přežití svého železničního dopravce Leo Express.
Aktivní jsou ale podle informací týdeníku Euro i malí
investoři, kteří stále častěji využívají předkupního práva a nechávají si půdu
v rodinách, když jeden z členů chce či musí prodat. Lidé často mají
k zemi citový vtah, ať už vlastní chalupu a pozemky v Českém ráji,
nebo jsou to potomci moravských sedláků, jejichž předci hospodařili na vlastním.
Do zemědělského podnikání se pustili i lidé, kteří se
věnovali jinému oboru. Svůj zlatý padák po odchodu z Českých
aerolinií do půdy investoval i Miroslav Dvořák s kolegou Philippem
Moreelsem. Přes firmu RenoFarmy
vlastní na severní Moravě a ve Slezsku 14 zemědělských podniků, hospodaří na
14,5 tisíce hektarů půdy a chlubí se, že denně vyprodukují 45 tisíc litrů
mléka. Nicméně ve vlastnictví mají podle informací týdeníku Euro „jen“ 585
hektarů.
O poznání větší jsou vcelku neznámí zemědělci
z Vyškovska, kteří přes zemědělský podnik Rostěnice vlastní 4,8 tisíce
hektarů a stále mají apetit na další. Jen loni vydali na akvizice půdy téměř 50
milionů korun. Do třicítky největších se vešel i nenápadný zemědělec Josef
Chára, který má s rodinou ve vlastnictví přes čtyři tisíce hektarů v
Karlovarském, Plzeňském a Ústeckém kraji. Jeho Statek Chyše vlastní i areál pro
ustájení a trénink dostihových koní na Mlýncích nedaleko Chyší, jehož nájemcem
je žokej Josef Váňa.
Konec spekulace
Za zmínku stojí i bývalý ministr zemědělství Jiří
Milek, který ze zemědělského podniku Úsovsko vytvořil jednoho
z největších vlastníků půdy v zemi. Zemědělcům (a potravinářům) však
kraluje suverénně skupina Agrofert ze
svěřenského fondu premiéra Andreje Babiše, která hospodaří na více než 110
tisících hektarech zemědělské půdy v Česku. Jsou to téměř čtyři procenta
veškeré orné půdy v Česku. Z nich však Agrofert vlastní „jen“ 15,4
tisíce hektarů, zbytek jsou pozemky propachtované od malých vlastníků.
Honba za pozemky určitě už není tak velká jako před pár lety a růst cen zpomalil, což je dáno i pokračujícím suchem. Ceny zemědělských komodit jsou nízké, takže i zemědělci mají nižší zisky. Trh se kvůli tomu ale i zkultivoval. „Jak se zpomalila dynamika trhu, mizí z něho spekulanti, kteří se snažili koupit hodně levně od neznalého člověka a obratem prodat třeba nám nebo nějakému zemědělci. Protože jak se růst zpomalil, zisková marže se na tuto jednoduchou spekulaci snížila,“ komentuje to Hanák z Českého fondu půdy, který se nedávno sám stal zemědělcem.
Se společníky koupil družstvo ve středních Čechách na
písčitých půdách, které má potenciál k závlahám. A jako bývalý bankéř se
snaží postupně se naučit hospodařit šetrně k přírodě. Začíná pěstováním
brambor, zelí, mrkve. Přístup ke krajině vidí do budoucna pozitivně i u
zemědělců, kteří dosud příliš pozornosti péči o půdu nevěnovali. Jednak zavádí
přísnější opatření stát − například už od letošního roku platí na
nejohroženějších svazích maximální výměra jednoho bloku 30 hektarů. A od
příštího roku to bude platit pro celé území Česka. Jednak vidí, že se i
vlastníci samotných pozemků z jejich fondu aktivně zajímají, komu je
jejich půda pronajímána a jak ten který zemědělec hospodaří. To je ostatně klíč
ke změně krajiny, již musejí proměňovat a opečovávat především vlastníci, kteří
vnímají, že půda či lesy překračují krátký horizont našeho života.
