Hradit či nehradit první tři dny nemoci je otázka, která nemá odpověď. Vždy bude tratit buď zaměstnanec, nebo zaměstnavatel. Přesto se pokusíme řešení navrhnout.
Tak budeme po deseti letech zase moci stonat za peníze. Sněmovna odklepla zrušení karenční doby takovou silou, že s přehledem přehlasuje případné veto Senátu. Od července příštího roku budou zaměstnanci v prvních třech dnech nemoci dostávat 60 procent denního vyměřovacího základu.
Zatímco firmy bědují nad očekávaným nárůstem nemocnosti v sezóně dovolených, státních svátků a obecně v době, kdy zaměstnanci nějaké to nachlazení přijde zrovna náramně vhod, levicově smyšlející část politického spektra jásá nad návratem sociální spravedlnosti.
Reakce zaměstnanců se různí a dají se rozdělit do tří skupin. Té první, která je vzhledem k téměř jednomu milionu živnostníků nejpočetnější, byla debata o karenční době úplně fuk. Nemocenskou si totiž buď nemohou dovolit (OSVČ), nebo jim to nedovoluje osobní zodpovědnost. Přechozená nachlazení sice představují fyzickou útrapu, psychická újma způsobená kupříkladu blížící se finální fází projektu a skutečností, že absence by zablokovala rozjetou práci několika kolegů, je však pro ně mnohem děsivější.
Se zavedením karenční doby doby před deseti lety nápadně klesl počet případů dočasné pracovní neschopnosti:
Druhou, neméně početnou skupinou, jsou ti, kteří se už těší na rýmičkou prodloužený víkend. Máte-li v okruhu svých přátel praktického lékaře, schválně se zkuste zeptat, u kolika procent vydaných neschopenek má podezření, že to vážné onemocnění pacienta zase až tak vážné není.
A pak je zde poslední skupina poctivých zaměstnanců. K lékaři kvůli sebemenšímu ofouknutí neběží, v případě vážnějšího onemocnění se však opravdu potřebují vyležet, zvlášť působí-li ve fyzicky náročné profesi nebo takovém prostředí, kde by nákazu mohli snadno šířit.
Tato skupina zaměstnanců může být možná nejmenší, je však pravda, že karenční doba pro ně představovala mimořádně nespravedlivé opatření. Její zrušení je však mimořádně nespravedlivé vůči zaměstnavatelům. Ať už se nemocenská proplácí od prvního dne nebo ne, pro určitou část společnosti to představuje křivdu.
Čtěte také:
Nezaměstnanost a karenční lhůta: jak se to rýmuje?
Hlavní příčinou problému však není samotná existence nemocenské, ale nevalná pracovní morálka části společnosti, ze které je však ne vždy možné vinit jen samotné zaměstnance. Ne každý sice svou profesí žije a do práce se těší, zdánlivě drobná změna přístupu zaměstnavatele by však mohla zapříčinit, aby pracovník při první příležitosti neběžel k lékaři.
Začít by se možná dalo tím, že by zaměstnavatelé prostřednictvím svých svazů a priori neoznačovali všechny zaměstnance za simulanty, jak vyplývalo z mnohých prohlášení posledních dní.
Čtěte další komentáře autora:
