Kabinetu Mikuláše Dzurindy hrozí rozklad
Jedné z nejhorších krizí od doby svého loňského nástupu k moci čelí v posledních týdnech slovenská vládní koalice. Konflikty uvnitř politické reprezentace paradoxně eskalují v situaci, kdy je země a její vývoj v zahraničí hodnocen poměrně pozitivně a jsou jí pootevírány brány obou integračních uskupení - jak Evropské unie, tak i NATO. Zahraniční pozorovatelé rovněž oceňují odstartování potřebných ozdravných ekonomických reforem.
Na slovenské politické scéně se ale zatím ve víru četných skandálů otevřeně spekuluje o podzimním vládním úklidu. Ten by ve svých funkcích neměli přežít šéfové resortu hospodářství Ĺudovít Černák, stejně jako i dopravy, pošt a telekomunikací Gabriel Palacka (oba ze Slovenské demokratické koalice - SDK). Černákovi kabinet zazlívá to, že se objevily pochybnosti o transparentnosti prodeje strategického podniku Nafta Gbely americké společnosti Cinergy. Palacka čelí spekulacím ohledně výběrového řízení pro poradce na prodej Slovenských telekomunikací a prodeje mobilní sítě GSM 1800. Vláda si zase svým usnesením již vyžádala hlavu prezidenta Fondu národního majetku SR (FNM) Ĺudovíta Kaníka a jeho viceprezidenta Ladislava Sklenára. Jejich případné odvolání musí ale ještě po parlamentních prázdninách projednat sněmovna.
Rozpory se stupňují jak v rámci nejsilnější části vládní koalice - volební aliance SDK, tak i mezi jednotlivými koaličními stranami. S každou novou aférou související s obviněními ohledně korupce a klientelismu se vyhrocují spory především mezi Čarnogurského Křesťansko-demokratickým hnutím (KDH) a Dzurindovou SDK, jíž je protismyslně KDH stranou mateřskou.
Už není nikoho třeba přesvědčovat, že současná vládní koalice se skládá z čistě účelového protimečiarovského uskupení nesourodých politických stran.
V otázkách klíčových hospodářských rozhodnutí narážejí představy levicové části koalice - Strany demokratické levice (SDL) - na liberálnější koncepci představitelů pravicového KDH či Strany občanského porozumění (SOP). Mečiarovu HZDS nezbývá než v klidu čekat a těžit politický kapitál z demonstrace slabosti a nejednotnosti politického protivníka.
Poslední velký třesk.
Jedním z posledních střetů, při kterém se projevila politická různorodost, bylo nedávné schvalování novely zákona o velké privatizaci ve sněmovně, kdy vládní SDL prosazovala proti vůli ostatních, aby při transakcích týkajících se strategických podniků měl konečné slovo parlament. Předseda SDL a zároveň místopředseda parlamentu Josef Migaš zároveň oznámil, že jeho strana žádá zákonem stanovit trvalý 51procentní státní podíl ve Slovenské poště, Slovenských telekomunikacích, Slovenském plynárenském průmyslu, Slovenských elektrárnách, Vodohospodářské výstavbě, Transpetrolu a Slovenské spořitelně, jakož i trvalou 34procentní účast ve Slovenské pojišťovně a Všeobecné úvěrové bance. Přidal se k němu i předseda sociálních demokratů Jaroslav Volf. Ten navrhl umírněnější podobu státního dozoru, a to uplatnit při privatizaci přirozených monopolů takzvaný blokační paragraf, podle kterého by v rukou státu zůstalo 34 procent základního jmění privatizovaných firem.
Slovenská ministryně pro privatizaci Mária Machová (SOP) ale odmítla, aby někdo určoval jakýkoliv procentuální podíl. Naopak novela zákona o velké privatizaci by podle ní měla v případě přijetí parlamentem zrušit platnost mečiarovského zákona o strategických podnicích, a otevřít tak cestu k privatizaci přirozených monopolů. Ta bude nezbytná již jen proto, že bez příjmů z prodeje strategických podílů v atraktivních firmách nebude možné vyřešit problém umoření státních dluhopisů. Jejich výplata v hotovosti by si podle dosavadních kalkulací vyžádala kolem 34 miliard korun, které by Fond národního majetku musel vyplatit občanům.
Privatizační přízraky.
Případ Nafty Gbely, ještě nedávno vysoce ziskové perly slovenského průmyslu (EURO 7/1999), se stal 22. června letošního roku noční můrou politiků i představitelů FNM. Z hýčkaného předvolebního příběhu o nesporně pochybné privatizaci Mečiarova typu se stala kauza o neschopnosti současné vlády. Ta hodlala po zpochybnění privatizace zmíněného podniku vytvořit společný podnik FNM a Slovenského plynárenského průmyslu, do něhož měly přejít akcie Nafty Gbely. Její nejvýznamnější akcionář a sympatizant HZDS Vladimír Poór byl ale rychlejší. Prodal svou společnost Arad, která byla vlastníkem 85 procent Druhé obchodní, jíž patří 45,9 procenta Nafty Gbely, americké společnosti Cinergy. Transakci zprostředkovalo Konsorcium IPB-AII, které je součástí IPB Group. Zamýšlené znovuzestátnění se tedy nekoná.
Zmaření záměrů slovenské vlády již téměř stálo hlavy prezidenta a viceprezidenta FNM. Vládní Demokratická strana (DS) Jána Langoše dokonce vyzvala 10. července své poslance, aby nepodpořili návrh vlády na odvolání dvou čelných představitelů FNM. Politickou odpovědnost nese podle Demokratické strany jednoznačně ministr Černák. Prestižní slovenský deník Sme v souvislosti s Naftou Gbely lakonicky uvádí, že jen dva tábory zainteresované v aféře se tahají o úplatky přibližně ve výši dvanácti milionů dolarů.
Licenci nikdo nechtěl.
Ministr dopravy a spojů Gabriel Palacka si podle všeho svůj politický hrob vyhloubil v souvislosti se zpochybněným výběrem poradce vlády na privatizaci Slovenských telekomunikací. Na možné nesrovnalosti ve výběrovém řízení, které sice vyhrála společnost Salomon Brothers, ale nakonec byla vybrána Deutsche Bank, upozornilo vládní KDH, jehož je paradoxně Palacka členem. Slovenský ministr spravedlnosti a předseda křesťanských demokratů Ján Čarnogurský, který je vnitrostranickým rivalem Palacky, zásah do vlastních řad odůvodnil tím, že si strana nepřála, aby se kauzy mohla chopit opozice. Od ministra dopravy se veřejně distancoval až do okamžiku, kdy bude podezření vyvráceno či potvrzeno. Palacka má na svém kontě mimo jiné i dva tendry na udělení licence GSM 1800. První kolo skončilo neúspěchem již na sklonku loňského roku a do druhého se pro výhrady možných zájemců k navrhovaným podmínkám nikdo nepřihlásil. Licence byla tedy nabídnuta dvěma současným mobilním operátorům, firmám EuroTel a Globtel, které by za ni měly zaplatit každá deset milionů dolarů.
KDH figuruje i v další aféře minulých dnů. Vedoucí úřadu vlády a jeden z nejbližších Dzurindových lidí Tibor Tóth obvinil 9. července Křesťansko-demokratické hnutí, že připravuje vůči současné vládě diskreditační kampaň. Proti jeho osobě měla být například vedena prostřednictvím nabídky, kterou mu učinil člen představenstva KDH Peter Gabura. Ten Tóthovi údajně nabídl stodvacetimilionový úplatek za podporu firmy KISS provozující informační systém na úřadu vlády. Vedení KDH však okamžitě kontrovalo, že žádná taková „pozornost nabízena nebyla a že naopak jistý Tóthův podřízený prý lobbuje za konkurenční firmu Sybase-Slovakia, jejímž je spoluvlastníkem.
Stále ostřejší vzájemné výpady uvnitř vládních stran se dostávají na veřejnost v době, kdy kabinet prosazuje celou řadu nepopulárních restriktivních opatření potřebných pro transformaci ekonomiky. K logickému poklesu popularity u voličů tak ještě bude třeba přičíst nějaké procento dolů, jdoucí na vrub právě přehlídce vzájemné řevnivosti.
Konec dobrých časů.
Pro investory ve střední a východní Evropě ovšem jako by stále platilo: „politici nás nezajímají, dokud tady můžeme vydělávat peníze . Toto pravidlo se zvlášť rozmohlo mezi zahraničními investory za předchozí vlády Vladimíra Mečiara, jak to uvedl ve svém posledním ekonomickém výhledu o Slovensku britský výzkumný ústav The Economist Inteligence Unit (EIU).
A tak navzdory tomu, že zemi vládl autoritářský premiér a že Slovensko byl odsunuto mezi druhořadé uchazeče o vstup do Evropské unie, hrubý domácí produkt rostl poslední tři roky vždy zhruba šestiprocentním tempem. Po růstové trajektorii se pohybovaly i maloobchodní tržby a stejně tak export do zemí patnáctky. Jakmile byl Mečiar loni v září nahrazen prozápadně orientovanou koalicí čtyř stran, slovenská koruna zdevalvovala a ekonomická opatření byla přijata tak vehementně, že zemi letos čeká hospodářské zpomalení. Jsou tedy s příchodem „dobrých hochů zlaté časy pryč?
Ne tak úplně. Výměna na vládních postech se stala pro Slovensko a cizí investory dobrou zprávou. Hospodářské oslabení a devalvace by bývaly přišly tak či tak. Dzurindovo neosezené premiérské křeslo přece nemohlo zabránit vlivu ruské finanční krize a dopadu zpomalení ekonomického růstu Evropské unie. Po letech rozhazování bylo navíc nutné utáhnout výdajovou stránku rozpočtu a do květnového balíku ekonomických opatření zavést vyšší daň z přidané hodnoty i vyšší dovozní přirážku. Takže nyní se dá jen čekat i citelný pokles maloobchodních tržeb. Ozdravná kúra doprovázená vyšší nezaměstnaností a devalvací ale na druhou stranu pomůže exportu a zastaví růst reálných mezd.
Slovenské vládě zatím stačí udržet hospodářský růst letos a v příštím roce v rozpětí od jednoho do tří procent během takzvaného stabilizačního období do roku 2001. Základní prioritou kabinetu, tak jak ji minulý týden představil ve své střednědobé koncepci, je vedle makroekonomické stability a hospodářského růstu i snaha o restrukturalizaci podnikového sektoru.
Reforma už je na cestě.
Mečiarova vládní revitalizační vyhláška, dojná kráva pro státní molochy, byla odvolána. Nová vláda zahájila proces zestátňování firem, jejichž privatizace neproběhla docela průhledně, a na seznam privatizačních projektů zařadila i několik strategických státních podniků. Nejdůležitější je příznivý přístup kabinetu k přímým zahraničním investicím. O změně vládního postoje dokonale svědčí chování v případě největší slovenské státní firmy VSŽ. Vláda vyhnala z manažerských pozic osoby dosazené předchozím kabinetem, zahájila racionalizaci jednotlivých divizí a hledání strategického investora. Tím by se mohl stát americký ocelářský gigant US Steel.
Slovenští politici mají před sebou dlouhou cestu, kterou musí ujít za krátkou dobu, chtějí-li uspět v soutěži o místo mezi prvními novými členy EU. Dzurindova vláda předpokládá, že zhruba v horizontu let 2004 a 2005 by po stabilizaci mohlo dojít k růstu HDP a Slovensko by mohlo překročit 50 procent průměrného produktu zemí EU, což je i jedním z předpokladů následného vstupu do unie. Nejbolavějším místem slovenské ekonomiky je dnes bankovní trh a privatizace, nemluvě o kritice, která se na vládu sesypala po odkladu privatizace znárodněné Nafty Gbely. V pořadí čeká daňová reforma spojená se snížením podílu veřejných výdajů na HDP z dnešních 50 procent na 35 až 40 procent.
