Ministerstvo financí navrhuje, aby se takovými lidmi zabývaly nejprve berňáky a pak soudy, čímž by byla vyřešena legálnost nějakého uvalení konfiskační daněl. Na druhou stranu vzhledem k tradiční české povaze vyznačující se přesvědčením, že udávat se sice nemá, ale oznámit se to holt musí, by takové opatření v první řadě zcela zahltilo soudy a především by to s velkou pravděpodobností nakonec nevedlo k žádným konfiskacím, což by dál zvětšovalo frustraci oné závistivé části populace, která je pěkně po gottwaldovsku přesvědčená, že za každým větším majetkem musí být krádež.
Jako by té zapšklé atmosféry ve společnosti už nebylo i tak více, než je zdrávo a než odpovídá realitě. Nakonec země, které v nějaké podobě institut majetkového přiznání užívají, jsou dokladem jeho marnosti a zbytečnosti. Například na Slovensku se sešly tisíce udání a nezkonfiskovali tam ani ojetý bicykl.
V druhé řadě by to jen zvětšilo motivaci majetných hledat si civilizovanější daňové domicily a třeba následovat Petru Kvitovou a Ivoše Rittiga do Monaka, jen proto, aby nebyli vystaveni udavačské šikaně a nepotloukali se po soudech s dokládáním původu svého majetku. A z toho by současný ministr financí, přesvědčený, že dokáže vybrat na daních o třicet miliard korun více, určitě neměl radost.
Prostě v normální zemi, když někdo krade, tak ho má honit policie, a když někdo švindluje s daněmi, má mít potíže s finančním úřadem. Jestli to tak vždycky nebylo, jako že nebylo, tak je to sice špatně, ale napravovat to nějakým podobným vypořádáváním se z minulostí může mít docela rozsáhlé vedlejší a ne zrovna příjemné účinky.
Čtěte také:
Stát chce zkoumat původ majetku boháčů. Ve hře je daň ze životního stylu
