Tak například ministryně financí si nevšimla, že pod jejím dohledem ve sněmovně vzniká historicky největší pokles daní, který nikdo nechtěl. Nevšimla si toho ani půlka ODS, která v huronském nadšení z toho, že konečně po sedmi letech snažení zrušila superhrubou mzdu, lehkomyslně přehlédla mohutné dopady na státní rozpočet, jež k překvapení všech objevili až senátoři ODS. Nevšiml si – bohužel – ani prezident republiky, který před schvalováním daňových změn mumlal v parlamentu cosi o technikálii, jež přece nic neznamenají, ačkoli všem ekonomicky orientovaným lidem muselo být jasné, že tak velké snižování daní v době koronakrize je nelogické a riskantní.
Nevšímavost se během covidového nouzového stavu ukazuje jako největší slabina české společnosti. Vláda si nevšimne, že existuje milionová skupina lidí, kteří bez pomoci státu nemohou další uzávěry přežít, protože podnikání, které mnohdy od píky rozvinuli, nemá v tichu covidu žádnou šanci na přežití. Prezident republiky si nevšimne, že nemoc všechny vyčerpává a stresuje, proto společnosti „pomůže“ tím, že spustí téměř frontální útok na Bezpečnostní informační službu. Opozice si nevšimne, že svými ideologickými sny ohrožuje stabilitu státních financí a ještě pomáhá Andreji Babišovi. A premiér Babiš si nevšimne, že když z bývalého ministra Prymuly, kterého sám odvolal, udělá obratem svého poradce, bude takto zachráněný epidemiolog dříve či později atakovat opatření svého nástupce Blatného, vybraného rovněž premiérem, což vyvolá rozpaky, pochybnosti a zmatek.
Snad si tedy alespoň čerstvě covidově rozvolnění občané všimnou, že je advent, v němž je dobré myslet i na druhé, a že právě tato sociální empatie všímavosti je přesně tím, co drží společnosti pohromadě. Snad ještě pořád pevněji než vrchovaté košíky v hobbymarketu.
O autorovi| Petr Fischer, fischer@mf.cz
