Dominanta pražského Václavského náměstí se vyloupla po třech letech z lešení a i díky světlé fasádě, na kterou jsme nebyli zvyklí, bere dech. Národní muzeum se otevře po tříleté rekonstrukci 28. října na oslavu sta let republiky spojenou s dvoustým výročím muzea.
Michal Lukeš je ještě stále více stavitel než ředitel Národního muzea, šibeničního termínu ale nelituje. „Zdržení stavby není až tak drastické - tři až čtyři měsíce.
Špiníme, co jsme slíbili, a zpoždění se nedotknou otevření ani návštěvníků,“ říká a vytahuje plány nových expozic, které se do muzea nastěhují postupně.
* > Prý máte českého dinosaura?
To je vlastně jen stehenní kost, která se našla na českém území. Dinosaura k nám přineslo moře. Je pro nás unikát, protože na českém území se dinosauři nevyskytovali, na rozdíl třeba od trilobitů a dalších zvířat, která žila na mořském dně. I tak budeme dinosaura vystavovat. Byl nazván po malíři Burianovi, takže se jmenuje burianosaurus. Ke kosti doděláme model.
* > Jaké budete mít expozice?
Jednu z expozic jsme nazvali Pokladnice. Tam budou exponáty, které se nehodily do tematických expozic. Dáme tam ty, které jsou nejvzácnější nebo jiným způsobem unikátní. Bude tam třeba briliantový náhrdelník Naděždy Kramářové. Ona byla Ruska, a jak si něco ušetřila, hned si do toho diadému přikupovala brilianty. Postupně vytvořila náhrdelník s největším počtem briliantů, který je u nás ve sbírkách. Ve sklepě máme místnosti, které se nehodí k běžnému vystavování. Nejsou to veliké sály, nám ale bylo líto je nevyužít, vymysleli jsme proto Pokladnici národního muzea. Bude mít několik částí, nejen zlaté šperky, ale i vzácné minerály nebo numismatiku. Bude takovým trezorem, kam budeme zájemce pouštět na zvláštní vstupenku, protože tam bude moci být třeba jen 15 lidí najednou.
* > A další expozice budou o čem?
Teď finalizujeme jednotlivé projekty expozic, v příštím roce je začneme realizovat. Expozic je dohromady osm. Budeme mít i Dětské muzeum, které vznikne v bývalém Federálním shromáždění. S budovou muzea bude propojeno podzemní chodbou. Muzeum připravujeme se společností Scientica a Matějem Formanem. Jako loutkoherec zná reakce dětí aje velice kreativní. Samozřejmě toto muzeum bude i vzdělávat, ale přes emoce a hrou tak, aby to děti bavilo. Bude mít několik částí věnovaných vesmíru, stavbám, středověku nebo Keltům. Pro ty větší vytvoříme knihovnu ve stylu Harryho Pottera. Otevírat Dětské muzeum budeme příští rok.
* > K výročí budete otevírat expozice dvě?
Spěchali jsme, abychom muzeum letos pootevřeli. Ještě pořád běhám po stavbě a řeším fládry a jiné detaily. Věděli jsme, že celé muzeum nestihneme zkolaudovat, ani jsme neplánovali, že by všechny expozice byly hotové v roce 2018. Zdržení stavby není až tak drastické - tři až čtyři měsíce. Splníme, co jsme slíbili, a zpoždění se nedotknou otevření ani návštěvníků.
* > Tři měsíce. Na takovou stavbu to asi není špatné…
My zas tak dlouho nestavíme, něco přes tři roky. Největší průtahy byly, než se vůbec začalo. Rok a půl jsme soutěžili zhotovitele, všichni se v době stavební krize odvolávali. Klíč k muzeu jsme stavebním firmám předali v dubnu 2015. Nyní jsou kolaudována první dvě podlaží. Ke sto letům republiky a dvěma stům let muzea otevřeme dvěma výstavami. Ta větší zabírá asi 1200 metrů. Je to Česko-slovenská výstava, kterou máme vyzkoušenou. V Bratislavě na ni přišlo 80 tisíc návštěvníků. Představuje takovou procházku společným životem Čechů a Slováků v dobrém i ve zlém. Není příliš politická, téma je umění, literatura, vojenství, stavební průmysl, armáda. Druhá výstava je o našem muzeu, jmenuje se 2 x 100 - to je právě těch dvě stě předmětů z našich sbírek, které považujeme za nejvzácnější. V každém předmětu je příběh, přes který vyprávíme o dvou stech letech muzea, o lidech, kteří ho dělali. Ukážeme také opravené nejhezčí interiéry, pracovnu ředitele, zasedací síň muzejního výboru a samozřejmě panteon a schodiště - takové ty nejefektnější věci. Muzeum potom už nikdy nezavřeme, exponáty a expozice budou jen přibývat.
* > To budete dělat za provozu?
Máte jiný nápad? Tak to bylo plánované od začátku, budujeme 16 tisíc metrů čtverečních nových expozic, to se nedá udělat najednou. Je na jedné straně dobré stanovovat neuvěřitelné termíny. Kdyby stavební firmy pracovaly celé tři roky tak jako poslední dva měsíce, už jsme dávno se vším hotovi, ale ono je to asi přirozené. Největší výkony se vždy dělají pod tlakem. Po 28. říjnu 2018 ale musím na magnetickou rezonanci se srdcem, můj kardiolog mě trošku straší.
* > Kdy otevřete komplet?
V červnu otevíráme výstavu Velcí čeští skladatelé - Dvořák, Smetana, Martinů a Janáček -, která vystřídá Československou výstavu. Máme rozjednaného Tutanchamona na srpen příštího roku a zároveň budeme realizovat stálé expozice. Rádi bychom v listopadu 2019 otevřeli celé přírodovědecké a Dětské muzeum, expozici 20. století k 30. výročí od roku 1989 a začátkem roku 2020 potom zbytek, to znamená dějiny do 19. století a zmiňovanou Pokladnici.
* > Kdy budou mamuti?
Mamuti by mohli být, doufejme, v roce 2020, ale k tomu bude ještě dlouhá cesta. Navázali jsme spolupráci s Jakutskými muzei na Sibiři. Teď tam byli kolegové, přijeli úplně nadšení, oni je vzali přímo na naleziště. Naši paleontologové se byli podívat na unikáty, protože nikde jinde na světě není místo, kde se zachovají měkké tkáně v trvale zmrzlé půdě. Vybrali tam asi dvacet exponátů, které bychom sem rádi dostali. Rusové s tím předběžně souhlasí. My si k tomu uděláme sami výstavu, kterou si nazveme Doba ledová, protože to nebudou jenom mamuti, ale také další zvířata z doby ledové. Nechceme jen morbidně ukazovat mrtvá zmrzlá tělíčka, chceme odborně vysvětlit, jaká ta doba byla ve skutečnosti, včetně legend, které vlastně nejsou pravda. Takže na tom pracujeme, ale samozřejmě je to technicky dost náročné, protože se exponáty musí převážet v mrazácích. Ale není to nemožné. Rusové je teď posílají až do Japonska, takže to mají vyzkoušené, ale v Evropě ještě tato výstava nebyla. Musím samozřejmě sehnat sponzory, což si myslím, že se i povede, protože to bude hodně unikátní výstava.
* > A kolik vodek budete muset s Rusy vypít, aby nám sem mamuty opravdu poslali?
Vy si děláte legraci, ale ono to tak trochu funguje. Několikrát jsem zažil s Rusy nebo Ukrajinci slavnosti, které řídí speciální ceremoniář - tamada. Musíte se naučit, že se nepije tak, že si cucnete vodky, oni ji vždy vypijí na ex po přípitku. Tamada to organizuje a řekne, vy Nikolaji Vasiljeviči, vy nám teď připijte a Nikolaj Vasiljevič spustí poetický přípitek. Pak jsou osloveni další.
* > Takže to jsou takové…
Rituály. A musí na to být člověk připravený. A to máte třeba dvouhodinovou smršť. Ale to je zvyk i v dalších bývalých sovětských republikách. Proto jsem mladší kolegy školil, a přijeli docela úspěšní. Jsou země, které mají svá specifika - nemůžete tam přijet jako do Berlína a ein zwei podepsat dohodu a odjet. My třeba hodně pracujeme v arabském světě, máme například v Súdánu už 12 let vykopávky. Tam taky nemůžete poslat jen e-mail, musíte navázat osobní kontakty, vykouřit hodně vodních dýmek, vypít hodně čaje. U nás zase většinou kolegy vodíme na české pivo.
* > Vraťme se ještě do Prahy. Vy jste se před třemi lety změnil z ředitele na.
… na Bořka stavitele.
* > Už se těšíte, až budete zase ředitel?
Už jsem si zvykl. Muzeum není moje první stavba. Když jsem nastoupil, zdědil jsem rozestavěné České muzeum hudby, to byla první investice, kterou jsem musel dotáhnout do konce. Potom jsme opravili vlastně všechny budovy - Národopisné muzeum, Národní památník na Vítkově. Abychom mohli začít rekonstruovat Národní muzeum, museli jsme dostavět depozitáře v Horních Počernicích a v Terezíně.
* > Takže žádný stres?
Spousta. Muzeum je národní kulturní památka, to znamená, že tam je spousta restaurování a řemesel, které se musejí dělat ručně a které už dnes zanikají. Spousta truhlařiny, fládrařiny… Málokdo ví, že celé muzeum vypadá mramorově, ale 80 procent jsou umělé mramory. Oni to prostě udělali z omítek, což nikdo nepozná, ale řemeslníci už na to nejsou, dneska se takové technologie nepoužívají. Muzeum nemělo žádné technologické zázemí, 130 let ho nikdo neopravoval, takže se musely dělat veškeré rozvody. Mělo dva výtahy, teď jich bude mít osm. Nemělo žádné kamery, bude jich asi 480. Ve zdech je zabudovaná spousta technologií. Rekonstrukce vyžaduje soulad ohromného množství profesí, které na sebe musely nějakým způsobem navazovat a fungovat.
* > Kolik jste měl vjeden den na stavbě lidí?
Teď jich tam je už přes 600 vjeden moment, jak hoří termíny. Přes den se dělají těžší práce a večer ještě přicházejí restaurátoři. Někteří už snad ani nespí.
* > To jste se toho asi hodně přiučil.
Já jsem teď specialista na fládry. Namalovat na dřevo letokruhy, strukturu, to se dneska už moc nedělá, přitom tady je té fládrařiny ohromné množství. Je tu 20 tisíc metrů čtverečních parketových ploch, 480 velkorozměrných oken, která se nedělala nová, ale restaurovala se. Každé okno se muselo rozebrat, pasportizovat, odvést do truhlářských dílen po celé republice.
* > Vy jste stáhl z republiky spoustu profesí. Říkal mi kamarád stavař, že nemůže dělat, protože všichni jsou v Národním muzeu.
Ano, a navíc je tu kovářina, pasířina, štukatéřina… A k tomu jsme stáhli ještě veškeré dlaždiče z Prahy, abychom stíhali.
* > Před muzeem jsem viděla, jak každou tu kostičku berou do rukou a skládají…
A musím říct, že to jsou profíci. Nedávno byla taková ta debata, že Romové nepracují. Kdyby všichni lidé pracovali jako ti romští kluci tady, tak je republika v pohodě. Někdy vám stavařina rozšiřuje obzory.
* > Myslíte, že by se dnes podařilo postavit Národní muzeum? Našli by se mecenáši? Já mám pocit, že dnešní miliardáři nechtějí dávat peníze na nějaké budovy spjaté se státností nebo národem.
Nedávno jsme filozofovali, kolik se toho stihlo postavit za dvacet let první republiky. Dopravní infrastruktura, všechny ty vládní čtvrti, ministerstva, školy po celé republice. Do toho jsme si postavili ještě pevnosti. Investice to byly ohromné.
* > Před první republikou možná k té naší ještě neexistující státnosti měli lidé vztah. Bohatí i chudí, soudě podle staveb. To asi dnes není.
Možná je to tím, že už nejsme moc ničím ohrožovaní, že necítíme potřebu národní identity. Nemáme ten pud. Komunismem bylo mecenášství přerušeno. Všichni šlechtici věděli, že se musejí starat i o lidi, vést hospodářství a mít odpovědnost za to, co jim Bůh a předkové dali. Rodiny Kinských nebo Lobkowiczových a další mohly své majetky po restitucích prodat a odejít zase zpátky do ciziny, ale ono jim to nedá, protože je to půda jejich předků, a tak pracují, opravují hrady a zámky a zároveň na to musejí vydělávat. Myslím si, že vědí, že kdyby to neudělaly, předci by vstali z hrobu a dali by jim co proto. Bohatí průmyslníci odsud zmizeli a já si myslím, že nové generace budou muset dorůst. Už to ale zase přichází. Druhá generace lidí, kteří jsou bohatí, nekradli a mají továrny, rodinné podniky, které zase začínají mít kořeny, a začíná jim na jejich vlasti záležet, cítí za ni odpovědnost. Nějaký čas to však ještě potrvá. Vidím to třeba na jednání o sponzoringu. Když obcházím banky nebo jiné firmy, narazím na někde v cizině schválenou sponzorskou strategii, většinou nemluvím s majitelem, ale s marketingovým ředitelem, který rozhoduje o cizích penězích, jestli je dá muzeu, nebo fotbalu, nebo zoologické. Ještě to není mecenášství s nějakou společenskou odpovědností. Je to bráno jako investice firmy. Vždy chtějí, aby za to dostali nějakou reklamu a jiné benefity.
* > Třeba se vám teď někdo přihlásí.
Musím říct, že jakmile se budova muzea začala lesknout, povedlo se navázat několik docela zajímavých sponzorských jednání. Lepší se to.
* > Posílají vám lidé předměty do sbírek?
Ano, posílají. Nejsme ale bezhlaví sběratelé, to bychom se za chvilku nikam nevešli. K akvizici se musí přistupovat kriticky a v souladu se sbírkovou politikou muzea. Kurátoři, kteří spravují sbírky, znají trh a sběratele. Jsou v kontaktu i s potenciálními dárci. Kolikrát podepisuji několik darovacích smluv za den. Někdy jde o věci vzácné, jindy o sbírku brouků, která je pro nás též cenná. Stane se také, že nám někdo odkáže i dům, byt nebo peníze.
* > Mohou být podle vás muzea virtuální, na síti?
Muzea mohou být virtuální, ale zážitek bude chybět. Skeptické názory, že když se všechny sbírkové předměty v nějakém 3D rozlišení dají na web, o muzea nikdo nebude mít zájem, se nepotvrdily. Naopak, nefunguje to. Je vidět, že lidé nejsou hloupí, chtějí vidět originál, chtějí zážitek, genius loci budov nebo předmětů funguje, obzvlášť když přidáte nějakou zajímavou informaci, vyprávíte příběh. Takže já si myslím, že muzea se do virtuální reality nikdy nepřenesou. Eiffelovku, římské Koloseum nebo Karlštejn si můžete prohlížet virtuálně, a stejně tam lidé jezdí a chtějí je vidět.
* > Neměl by být vstup do muzea pro Pražany zdarma?
Tak on do konce roku bude. Zaprvé chceme dát dárek ke sto letům republiky a dvěma stům let muzea. A samozřejmě otevíráme částečně, patrně se tu budou stát fronty a my se musíme naučit, jak pracovat a fungovat, a to přece jen nebude ze dne na den. Je slušné nechtít peníze, a zároveň poprosit návštěvníky, aby nám tolerovali nějaké drobné nedostatky a chyby. Ale otázka, jestli by vstupy do muzeí měly být zdarma, je strašně složitá. Příjmy ze vstupného budou vždy naším hlavním příjmem.
* > Vážně?
Před rekonstrukcí budova dokázala utržit zhruba 40 milionů korun ročně, teď to bude daleko víc. Pokud by se stát rozhodl, že vstupy do muzeí budou zdarma, musí vymyslet nový model jejich financování, někdo to prostě zaplatit musí. Já osobně si myslím, že dávat vstupy zdarma není příliš výchovné, lidé si toho pak neváží. Na druhé straně si myslím, že státní muzea by měla mít nastavené vstupné tak, aby si ho mohl dovolit každý. V zoo, v divadle nebo v kině necháte víc peněz než v muzeu. Existují argumenty, že když umíte dělat dobře merchandising a doprovodné aktivity jako třeba v Americe nebo v Británii, dá se vstupné určitým způsobem refundovat, ale my tady na to nemáme nastavená pravidla. Státní organizace prostě není obchodní společnost, neumíme být konkurenceschopní. Tohle je docela složité a pravda je, žekdyž jsme měli vstupné zdarma první pondělí v měsíci, nechodilo moc Pražanů, chodily především cestovky, které vodily svoje zahraniční klienty, takže to ani ku prospěchu české veřejnosti nebylo A i proto jsme zvolili jinou politiku. Když to spočítám, máme takových 15 až 18 dnů v roce u různých příležitostí vstupy zdarma, takže ten, kdo peníze vůbec nemá, do muzea se zdarma za rok několikrát dostane.
Kdyby stavební firmy pracovaly celé tři roky tak jako poslední dva měsíce, uz jsme dávno se vším hotovi. Michal Lukeš (43)
• Vystudoval historii a slovakistiku a absolvoval i postgraduální studium -obor moderní české dějiny na FF UK. • V letech 1993 až 1997 byl zaměstnán jako dokumentátor Oddělení novodobých českých dějin v Národním muzeu. • Vletech 1998 až 2001 působil jako náměstek ředitele Divadla Bez zábradlí. • V roce 2002 se stal generálním ředitelem Národního muzea. • Věnuje se moderním českým a slovenským dějinám, především období první republiky.
O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz
