Otvírání trhu s plynem EU je chybné a nahrává Rusku
Stejně jako každý rok na počátku adventu i letos se sešli pod patronací týdeníku EURO zástupci českého a moravského plynárenství s reprezentací státní správy, aby společně posnídali a náležitě zhodnotili, co právě končící rok 2007 plynárenství dal, či vzal. Již první vystoupení místopředsedy vlády a ministra životního prostředí Martina Bursíka vyvolalo u plynárenské veřejnosti jisté naděje, že její dosavadní práce nebyla úplně marná a plynu se dostane mezi ostatními palivy a energiemi místo, které si nepochybně zaslouží. Předestřená analýza aktuálního stavu životního prostředí, ve kterém se denně pohybujeme, ostatně mnoho dalších možností neskýtá. Potěšující zprávou bylo i to, jak vážně vláda přistupuje k využívání zemního plynu jako pohonné energie pro automobily a autobusy.
Sporná bruselská politika.
Následující příspěvek Martina Hermanna, předsedy představenstva společnosti RWE Transgas, již tolik optimismu nevzbuzoval. Jeho reflexe dopadů unbundlingu, tedy právního oddělení obchodu s přepravou od obchodu s komoditou, nevyzněla právě ve prospěch podpory bruselské politiky (tento názor ovšem sdílejí nejen plynaři, ale i část reprezentace státní správy). Co se týká budoucnosti, největší obavy však vyvolává připravovaný třetí bruselský „balíček“ liberalizace unijního trhu se zemním plynem.
Vystoupení náměstka ministra průmyslu a obchodu Tomáše Hünera bylo též zaměřeno do budoucnosti, a to právě v souvislosti s aktuálními bruselskými iniciativami. Důraz kladl především na proces tvorby a novelizace české energetické legislativy a její věcný obsah. V obdobném duchu, ale s větším důrazem na praktické důsledky legislativy vystoupil i předseda Energetického regulačního úřadu Josef Fiřt. Jeho příspěvek byl konzistentní s rozhodováním úřadu a definoval oblasti, které jim působí starosti - například forma přístupu k podzemním zásobníkům plynu, strašák třetího balíčku, funkce operátora trhu a podobně.
Další příspěvky do diskuse.
Za druhou stranu zazněl komentář Pavla Kafky, viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy. Jeho kritické poznámky směřovaly jak k plynárenství samotnému, tak ke státní správě. Rozpor mezi dosud platnou státní energetickou koncepcí a programem současné vlády byl východiskem k analýze dalších problémů, které by si svaz přál v zájmu svých členů co nejdříve řešit.
Předposledním vystupujícím byl opět reprezentant odběratelů - ředitel ČSAD Česká Lípa a člen dozorčí rady Svazu dopravy ČR Karel Havel, jenž se věnoval dobrým zkušenostem, které získali s autobusy na stlačený zemní plyn. Jedinou, nicméně podstatnou vadu na kráse celého projektu vidí v penalizační politice plynárenských společností při nedodržení sjednaných ročních odběrových diagramů.
Poslední vystoupil prezident České plynárenské unie Roman Budinský s příspěvkem na téma moderních způsobů užití plynu. Důraz kladl především na využití plynu pro pohon motorových vozidel a pro kombinovanou výrobu elektrické energie.
Infekce liberalizace trhu.
Během plynárenského snídání bylo v sále cítit mírné napětí a obavy. Paradoxně nebyl příčinou této atmosféry nějaký rozpor mezi přáními plynárenství a rozhodnutími státních orgánů - v tom panovala shoda téměř idylická. Hlavním důvodem nebylo ani větrné počasí za okny. Příčinou byl západní vítr, jenž hrozí přinést z Bruselu třetí balíček projektu liberalizace trhu se zemním plynem.
Ona totiž celá ta liberalizace energetického trhu, založená na vznešených idejích volného obchodu a větší konkurencí, je velmi diskutabilní. Bruselští úředníci připomínají mladého, ambiciózního a poněkud nadutého lékaře, jenž stanovil pro plynárenství diagnózu „morbus monopolis chronica“ a snaží se ji za každou cenu vyléčit, přestože pacient ani jeho okolí žádné potíže nepozorují. Léčba je razantní, ale míjí se účinkem. Proto je třeba zkoušet další a další náročné, drahé a mnohdy bolestivé zákroky, přičemž však trvalá absence očekávaných výsledků vede na straně lékaře k příklonu k šarlatánským praktikám, u pacienta ke slabosti a sklonu k chorobám. Ranami po doktůrkově skalpelu však snadno může do těla plynárenství vstupovat nebezpečná infekce, která je nejen oslabí, ale dokáže nakazit i jejího původce.
Cesta do průšvihu.
Odstoupíme-li trochu od básnické licence, lze dosavadní průběh liberalizace trhu se zemním plynem shrnout jediným slovem: fiasko. Původně kontrolu plynárenského podnikání vykonával stát prostřednictvím limitování výše ceny plynu či uznávání oprávněných nákladů. Liberalismus jako ekonomický nástroj zcela určitě tvoří základ hospodářského systému evropského domu. Je to však pouhý nástroj, nikoli zlaté tele. A jisté je, že v rámci plynárenského podnikání lze vymezit zónu přirozeného monopolu a oblast obchodu, jež má vnější znaky liberalizovatelných standardů. Když je plynárenské podnikání zredukováno na vztah konečný odběratel-místní dodavatel plynu a prezentuje-li se tato dílčí relace jako základní a v podstatě jediný axiom „trhotvorců“ - je-li tedy ignorována realita plynárenského světa, kdy rozhodující dodavatelé plynu mají naprostý monopol a jsou zcela mimo dosah legislativy Evropské unie -, pak si Evropa koleduje o pěkný průšvih.
Dvě etapy.
Zavádění první etapy unbundlingu se omezilo na vytváření „čínských zdí“ uvnitř plynárenských podniků, tedy na účetní a informační oddělení obchodu s plynem od toho s přepravou. Ačkoli již tento krok znamenal pro plynárenství jisté komplikace a vedl k růstu nákladů vyvolaných potřebou zdvojit účetní a informační systémy podniků, bylo možné se s ním nějak vyrovnat. Kromě vyšších nákladů se však prakticky výsledek všech těchto opatření rovnal nule. Cena zemního plynu pro zákazníky neklesla, což byl ostatně hlavní motiv bruselských snah.
Druhá etapa již tak milosrdná nebyla. Unbundling se přesunul do fáze právního oddělování. Místo jednoho podniku proto začaly vznikat subjekty dva: přepravní a obchodní. Kromě větší administrativní náročnosti představuje tato etapa rozsáhlý přesun pracovních sil, růst administrativy a přirozeně i nákladů.
Démant v koruně blbosti.
Otevření trhu s plynem, jež teoreticky poskytuje možnost libovolnému obchodníkovi na něj vstoupit, vedlo pouze k průniku společností, které jsou kapitálově spjaty s některým z producentů. Výsledek se tedy opět nedostavil a zákazník nadále nemá praktickou volbu dodavatele, o poklesu ceny plynu nemluvě. A proto přichází Brusel s třetím balíčkem, který obsahuje vlastnický unbundling, jenž je tím pravým démantem v koruně byrokratické blbosti. Podle jeho představ by měly být současné plynárenské společnosti ze zákona povinny prodat jednu ze svých dvou společností: buď obchod s plynem, nebo potrubní soustavy. Takové bezprecedentní vyvlastňování majetku a znehodnocování kapitálu plynárenských společností může mít za následek pouze jediné - rozpad plynárenství jako podnikatelského oboru.
Důvodná obava.
Klíčovou otázkou se v takovém případě stává, kdo odkoupí sítě evropských plynovodů. Jak známo, kvůli unbundlingu zůstává přeprava a distribuce plynu pod kuratelou národních regulátorů. Kapitálová výnosnost je tedy sice poměrně jistá, ale její míra nevysoká. Zkrátka nic, do čeho by se světový kapitál zrovna hrnul. Existuje však jedna skupina investorů, kterým taková omezení příliš nevadí, neboť je kompenzují poziční výhody: producenti plynu. Rozprodej evropské plynárenské sítě proto nikdy nepovede k jednomu z hlavních cílů EU - ke vzniku evropské plynárenské sítě. Naopak umožní průnik neunijních dodavatelů přímo k evropským odběratelům, k průmyslu, domácnostem a energetice. Tato obava nemá jen rozměr čistě ekonomický, ale - a to především - politický a bezpečnostní.
Rusko jako Německo mezi válkami.
Řada politologů přirovnává společenskou situaci v současném Rusku k Německu po prohrané první válce světové. Německo, po dlouhá desetiletí jeden z hospodářských šampionů Evropy a země neopominutelná v mezinárodní politice, bylo náhle vrženo do propasti reparací, dluhů, obecného nerespektování a posměchu sousedů. Národní frustrace, která z toho všeho zákonitě vyplynula, měla jedno snadné řešení - silného vůdce, jehož vize slibovaly Němcům obnovu jejich bývalé světové pozice. Jak to dopadlo, všichni víme. Stejnou frustrací prochází i veřejnost ruská. Ztráta zahraničních držav a rozpad „nezničitelného“ Sovětského svazu přinesly další pokles životní úrovně. Ještě horší však je, že i posilování ztráty vlastního velmocenského postavení.
Obnova impéria.
Imperiální politika byla vždy součástí ruské zahraniční politiky. Jak ji však provádět, jestliže impérium zaniklo? Znovuzrození pocitu národní výjimečnosti je tedy možné jen za předpokladu obnovy impéria. Když to nejde historicky nejpoužívanější vojenskou anexí, je třeba najít jiné sofistikovanější formy růstu závislosti zahraničí na carově blahovůli. Export zemního plynu je za tímto účelem zcela ideálním prostředkem. A co proti tomu dělá Evropská unie? Kdyby nedělala nic, bylo by to snad lepší než to, co provádí s evropským plynárenstvím. Chová se jako Smolíček, jenž bez rozpaků otevírá dveře Jezinkám. Problém ovšem je, že ty dveře jsou naše.
Systémová chyba.
Samozřejmě že existuje řada kompatibilních opatření, jak tento „Drang nach West“ omezit či zastavit, aniž by se Evropa zříkala dobrodiní zemního plynu. To by ovšem musela existovat vůle problémy definovat a přiznat si, že otvírání trhu s plynem za situace, kdy počet potenciálních dodavatelů je omezen na úzkou skupinu zemí mimo rámec Evropské unie, bylo chybným krokem. Hra na malém hřišti plynárna-spotřebitel je systémově nesprávná a strategicky nebezpečná.
