Gordon Brown tvrdě bojuje o předsednictví po Tonym Blairovi
Nejpozději od příštího léta bude mít Velká Británie nového premiéra a Labouristická strana vůdce. To je dnes jediná jistá věc v britské politice. Současný šéf labouristů Tony Blair byl na začátku září přinucen nespokojeností v řadách vlastních poslanců vytyčit tento časový horizont. Koncem září na výročním sjezdu strany potvrdil, že k delegátům ze své pozice hovoří naposled.
Na hodnocení Blairova působení v čele země je ještě brzy, nabízí se však hned několik otázek: Jak bude vypadat doba, kdy Blairovu akceschopnost v úřadě omezí fakt, že jej jako končícího politika bude málokdo brát vážně? Kdo a s jakou politikou přijde po Blairovi? Co bude pro britskou politiku znamenat jeho odchod?
Střet ve straně.
Aniž bych měl na mysli horizont delší než konec tohoto volebního období, zdají se tyto otázky z dlouhodobého hlediska důležitější než to, kdy přesně Blair skončí. Nejpodstatnější však budou okolnosti jeho konce. Zvrhne-li se boj o následnictví v brutální vnitrostranickou bitvu, může se Labouristická strana rozloučit se čtvrtým volebním vítězstvím v řadě.
Právě strach o výsledek voleb odstartoval v prvním zářijovém týdnu dosud poslední kolo sporů o Blairovu budoucnost. V srpnových průzkumech veřejného mínění dosáhla opoziční Konzervativní strana vedená líbivým Davidem Cameronem magické hranice 40 procent, což vyvolalo v řadách vládních poslanců obavy o vlastní budoucnost. Patnáct jich vyzvalo Blaira k tomu, aby oznámil přesné datum, kdy skončí. Byli mezi nimi i dříve oddaní Blairovi spojenci.
Premiérova pozice, již tak oslabená zahraničními neúspěchy v Iráku a Libanonu, se otřásla v základech. Následovaly protestní rezignace na posty ve vládě a hořké osobní útoky mezi stoupenci Blaira a ministra financí Gordona Browna. Ten byl nařčen z toho, že celý „puč“ zosnoval, protože se již nemůže dočkat, až převezme vládu. Situaci se podařilo uklidnit až po přímých rozhovorech mezi oběma politiky. Na stranickém sjezdu v Manchesteru se již všichni tvářili, že pro blaho strany a země jsou schopni spory překonat.
Konfrontace byla nicméně ukázkou toho, jak se může boj o nástupnictví zvrhnout v odpudivou řež. V celé situaci se neřešily absolutně žádné programové rozdíly, ale v podstatě pouze osobní konflikty. „Pučisté“ tvrdili, že Blair musí odejít, aniž by pro tento krok byli schopní jasně artikulovat nějaké důvody. Blairovi „loajalisté“ naopak začali šířit obavy, že Brown není schopen příští volby vyhrát a do čela by měl přijít někdo jiný. Projevila se také obsese v podobě průzkumů veřejného mínění. Pětiprocentní ztráta na opozici v druhém roce pětiletého volebního období však není nepřekonatelná.
Blairův cíl.
Je pozoruhodné, že se Blair, bezpochyby nejšikovnější politik své generace, dostal do takto prekérní situace. Jeho konec je jistý, přesto zatím nehodlá odejít. Není ochoten se jednoznačně postavit za Gordona Browna jako za svého nástupce, protože ho s ním spojuje nejen dlouholetá spolupráce, ale i rivalita hraničící se silnou animozitou. V důsledku toho narůstá nervozita ve straně, z níž vyplývají spory, které ještě více odpuzují voliče. Tím se však zvyšuje pravděpodobnost volební porážky, jež ovlivní hodnocení celé Blairovy éry. A zřejmě o nic jiného nejde Blairovi víc než o vlastní dědictví. Otázka nástupnictví je jediným trumfem, který dnes drží v ruce a s nímž může prosadit ambiciózní program (bezpečnost, migrace, organizovaný zločin), jejž si vytyčil pro poslední rok své vlády. Postupně však bude klesat i jeho hodnota, a to navzdory tomu, že se Blair v Manchesteru předvedl jako stále nejvýraznější osobnost své strany.
Tři názory.
Objevují se převážně tři názory na to, co Blair svým jednáním sleduje. Podle prvního chce Browna pevně připoutat k programu takzvané „New Labour“. Trochu však postrádá logiku, neboť architekty projektu „New Labour“ byli oba. Sám Blair na sjezdu prohlásil, že bez Browna by strana troje volby nevyhrála. Je však jasné, že jestli chce vyhrát i ty následující, bude se muset Brown nějak odpoutat od Blairovy politiky. To však mnohem spíše nastane v zahraniční politice, především ve vztahu k Blízkému východu a ke Spojeným státům. Domácí politika navzdory oživení levého křídla strany výrazných změn nedozná.
Druhý názor lze nejlépe označit za čekání na zázrak. Podle něj by si Blair přál odejít na vrcholu. Výrazné zlepšení jeho vnímání veřejností si ovšem lze jen těžko představit. Spíše naopak. Kromě zhoršující se situace v Iráku mohou Blairovi uškodit například výsledky voleb do amerického Kongresu. Porážka tamních republikánů, s nimiž spojil svou zahraniční politiku, by patrně uspíšila jeho odchod z politické scény. Totéž platí o volbách do regionálních zastupitelstev ve Skotsku a Walesu a místních rad v Anglii v květnu příštího roku. Labouristickou stranu v nich pravděpodobně čekají těžké ztráty.
Třetí názor hovoří o Blairových obavách, že Brown není schopen volby vyhrát. Postrádá prý charisma a podle různých průzkumů je pro voliče méně přitažlivý než konzervativec David Cameron. Paradox současné (a nejen britské) politiky spočívá v tom, že nepochybně velmi schopný politik je kritizován za přílišnou kompetentnost a nedostatečně hvězdný image. Brown se v posledních měsících snaží problém rozptýlit jednak nastavováním „lidštější“ tváře, jednak poukazováním na to, že nevstoupil do politiky pro vlastní slávu, ale kvůli veřejné službě. Přesto má Blairovo otálení s odchodem poskytnout čas případným Brownovým vyzyvatelům, aby se připravili na boj o předsednictví.
Brownovi soupeři.
Ti jsou ovšem zatím v nedohlednu. Spekuluje se sice hlavně o ministrovi vnitra Johnu Reidovi, školství Alanu Johnsonovi a životního prostředí Davidu Milibandovi, ani jeden z nich však nedal najevo ochotu ucházet se o vedení strany. V případném souboji s Brownem by zatím byli outsidery. Na rozdíl od něj nemají ani dostatečnou podporu uvnitř strany, ani vypracovanou představu, kam ji vést. Všichni tři jsou také až příliš těsně spojeni s Blairem. Navíc Reid se prý již s Brownem dohodl, že mu nebude stát v cestě a na oplátku zůstane ministrem. Johnson si je vědom vlastní slabosti a boje by se údajně zúčastnil pouze jako třetí vzadu (kdyby kandidoval Reid) a mohl se stát kompromisním kandidátem rozhádaných frakcí. Miliband je asi největší nadějí strany pro budoucnost, ale do role lídra zatím nedorostl. Mnohem spíše se proto bude ucházet o místopředsednictví ve straně.
Brownovým dosud jediným oficiálním vyzyvatelem je zástupce stranického levého křídla John McDonnell. Podle něj by se mělo zabránit další privatizaci veřejných služeb, zrušit školné na vysokých školách a stáhnout britští vojáci z Iráku i z Afghánistánu. Takový soupeř by byl pro Browna ideální, neboť by v protikladu k němu mohl zdůrazňovat odhodlání pokračovat v politice „New Labour“.
Program možného nového vůdce.
V projevu na sjezdu představil program pokračující spolupráce veřejného a soukromého sektoru s důrazem na investice do školství, ochranu životního prostředí a ekonomický rozvoj. Zároveň také zdůraznil, že se přistěhovalci do Británie budou muset přizpůsobit místním pravidlům a naučit se anglicky. Pouze okrajově se Brown zmínil o bezpečnostních otázkách a v zahraniční politice se krátce věnoval především rozvojové pomoci. Dosáhne-li Brown svého cíle, domácí i zahraniční politika britské vlády se změní jenom nepatrně. K radikálním změnám nebude mít důvod. Británii se pod vládami Labouristické strany vede dobře. Zvyšující se popularita konzervativců není důsledkem smrště originálních nápadů, ale spíše kombinace nového populárního lídra (při tolika pokusech v opozici se výběr jednou musel povést), okoukanosti Blaira a jeho nevydařené zahraniční politiky.
Situace v Labouristické straně.
Po bouřlivém září se situace v Labouristické straně uklidnila. Již ohlášený Blairův konec ale znamená, že boj o vedení strany bude dříve či později pokračovat. Neodejde-li Blair do února, skončí nejspíše až po regionálních volbách. Očekávaná porážka postaví jeho následovníky před těžký, nikoli však nepřekonatelný úkol. Ve zbytku volebního období budou muset vyvést stranu z nejhoršího stavu, v němž se ocitla za posledních deset let.
