Komentář
Širokou polemiku vyvolala snaha bavorských úřadů stůj co stůj zabránit veřejnosti seznámit se s originálními myšlenkami Hitlera
Dělicí čára mezi svobodou slova a jejím zneužitím je nezřídka značně rozpitá a nezřejmá. To znovu ukázala vzrušená debata německé veřejnosti kolem projektu Noviny jako svědkové doby (Zeitungszeugen). Projekt počítá s každotýdenním faksimilním reprintem nacistických deníků, nebo aspoň jejich nejvýstižnějších stránek, opatřených vysvětlivkami. Britský nakladatel hodlá také vkládat do odvážné publikace vyjmutá místa z Hitlerova bestselleru Mein Kampf, rovněž opatřená historickým komentářem. První z připravovaných sborníků vůdcových názorů má šestnáct stran a vychází na dnešní dobu slušným nákladem 100 tisíc výtisků. Důvod k široké polemice zavdala snaha bavorských úřadů stůj co stůj zabránit veřejnosti v možnosti seznámit se s originálními myšlenkami Hitlera. V Německu je totiž nacistická literatura zakázána, avšak na její citování v periodickém tisku se zákaz nevztahuje. Vlastníkem copyrightu na führerovo dílo je bavorské ministerstvo financí, a tak k zákazu hodlá použít zákon o ochraně autorských práv.
Kolem případu se strhla vášnivá debata. Čí práva vlastně hodlá chránit bavorská vláda? Nejsou to náhodou práva Hitlera? Úřední místa a představitelé akademických spolků zdůrazňují ve svých prohlášeních, že jim nejde tolik o autorská práva, jako spíše o nepřípustnost propagandy nacismu. Na to autor vysvětlujících komentářů profesor Horst Pöttker odpovídá, že 66 let po krachu nacismu je německá společnost dostatečně plnoletá na to, aby mohla samostatně vyhodnotit vůdcův opus. Odpůrci úředního zákroku uvádějí v této souvislosti úryvek z knihy George Orwella Hold Katalánsku, v němž popisuje, jak jeho byt prohledávali policisté republikánského Španělska: „Policie vedla prohlídku v duchu nejlepších tradic OGPU či gestapa… Nadšeně jásali, když nalezli výtisk Hitlerovy knihy Mein Kampf ve francouzštině. Kdyby zůstalo jenom u této knihy, byl by s námi amen. Jenže vzápětí po Mein Kampfu vytáhli ze skrýše Stalinovu brožuru Metody boje proti trockistům a jiným odpadlíkům, a to je poněkud uklidnilo.“
Ve Spojených státech a ve Velké Británii neexistují žádné zákonné zákazy nacistické propagandy. Zde volně, a to i v nejlepších obchodech, prodávají výtisky Mein Kampf, veřejně působí organizace „bílých suprematistů“, jež pořádají své průvody a využívají jiných práv zaručených ústavou. Zde nerozhodují zákazy, nýbrž společenská atmosféra. Slovo z definice nemůže být zločinem. Právě proto norimberský tribunál svého času zprostil viny Hanse Fritscheho, šéfa rozhlasu na Říšském ministerstvu propagandy, neboť se nedopustil válečných zločinů – pouze pronášel slova do mikrofonu. S takovým rozhodnutím nesouhlasil pouze sovětský zástupce Nikitčenko. Bodejť by souhlasil, když ve stalinské říši zla slovo vždy bylo tím nejtěžším zločinem. Již citovaný George Orwell napsal v úvodu k románu Farma zvířat: „Pokud svoboda vůbec něco znamená, pak je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.“ On sám se tímto pravidlem řídil po celý život. Tak zhruba vypadá argumentace odpůrců zákazu ojedinělého projektu prezentace nacistické literatury.
Slovo z definice může být zločinem, tvrdí odpůrci odpůrců. A to i ve Spojených státech a kdekoli jinde. Všechno záleží na tom, čí a jaké je to slovo. Mein Kampf se může volně prodávat v Americe, to ano, ale zkuste někde umístit rozhovor s teroristou z al-Káidy vysvětlujícím, proč je správné zabíjet Američany na potkání. Tuhé vězení vás nemine. Svého času nebylo bezpečno šířit ve Spojených státech komunistické a jiné zhůvěřilé názory. Norimberský tribunál se nikdy neřídil hloupým tvrzením, že „slovo nemůže být zločinem“. Hans Fritsche byl osvobozen jen proto, že „nehlásal zločiny proti lidskosti“. Kdyby tak činil, dostal by provaz, protože taková slova jsou pokládána za zločin. Právě za slova byl v Norimberku oběšen Fritscheho kolega Julius Streicher, vášnivý antisemita a vzývatel genocidy. Od komise pro denacifikaci Fritsche mimochodem záhy vyfasoval devět let vězení – řídili se snad názorem stalinského soudce Nikitčenka?
Ani odkaz na Orwella nezachraňuje postoj vydavatele. I sebevtipnější sentence vytržená z kontextu se stává falešnou frází – Orwellova věta není výjimkou. Každý nepředpojatý čtenář chápe, co měl Orwell na mysli. Aforismus není nikdy právním dogmatem použitelným pro všechny případy života. Nepoctivým překrucováním je i tvrzení, že svým zákazem chrání bavorské ministerstvo financí práva Hitlera. Je majitelem copyrightu, tudíž chrání svá práva. Hitlerova práva na šíření svých názorů chrání spíše vydavatel. Toť podstata pře. A kde stojíte vy?
