Kapitola 204
Hazard se zdravím * Hazard s hazardem * Hazard s Topolem * Hazard s komunisty * Hazard s fotbalem * Hazard s důvěrou
Hazard se zdravím
Mnohokrát jsme se rozčilovali nad absurditami našeho života. To že by se jinde nestalo, zvykli jsme si říkat. Nyní jsme naopak sami světoví. Dějí se u nás věci, které by nás kdysi ani nenapadly. A když, tak sotva v takovém měřítku – a legálně! Nastojte! Privatizace zisků a zestátnění ztrát a rizik! Kombinace, která je snem všech defraudantů, zlodějů a některých politiků. V USA byla použita u bank, zde u farmaceutických firem (nepřehlédnutelný případ protichřipkových vakcín). A to ještě stát budí v občanech hrůzu z chřipkové epidemie. (Šíření poplašné zprávy?) A s gustem glosuje sem tam nějaké úmrtí na chřipku, aby občany nahnal do front na očkování. A najednou to jde i bez 30korunového poplatku, kvůli kterému byl jindy takový mazec. (Nerovnost před zákonem?) Vakcíny zakoupil stát od privátních firem. A jelikož výrobci odmítají odpovědnost za případné vedlejší účinky, stát ji za ně přejímá! (Korupce? Ohrožování zdraví obyvatel? Zneužití pravomoci?) Co na to, naše nejkrásnější státní zástupkyně?
Hazard s hazardem
Kteráže strana má v programu zákaz hazardu, hracích automatů a podobně? Máme šanci držet krok s Ruskem a Polskem? Pokud nikoli, mohou být důsledky šílené! Na tom je dobře vidět rozdíl mezi možnostmi „nepolitické“ a „politické“ politiky. Pouhý profesionální plnič státní kasy ve funkci ministra financí tento vývoj v sousedních státech snad dokonce vítá, protože k nám natlačí hazardní hráče ze zahraničí i s jejich penězi – a něco z toho přece jen má šanci uvíznout v našem daňovém systému. Nebudeme se mu smát, jen mu vysvětlíme, že budeme muset zaplatit i to, na co tyto krátkodobé (a vcelku směšné) zisky přijdou na dlouhodobých nákladech. Nahrne se nám sem celá infrastruktura doprovázející hazard – včetně vyšších stupňů organizovaného zločinu, drogových mafií, prostituce a tak dále. Nebo je už většina členů Parlamentu a vlády hloupá, cynická či zkorumpovaná?
Hazard s Topolem
Ve skutečný hazard se brzy může zvrátit natolik pěkné řemeslo, jako je profesionální fotografování, narazíte-li na jednoho cholerika. Buďte opatrní, má skoro dva metry a slyší na Topola a Mirka. Po rozhovoru v Lidových novinách 21. listopadu 2009 to vypadá, že když se na něj podíváte, smrdí mu to „nezákonným sledováním“. Vzrušuje ho, že tu existuje nějaká agentura, která na zakázku pracuje proti premiérovi, respektive expremiérovi, respektive exexpremiérovi, respektive a vůbec. A jak prý to, že ti lidé nesedí ve vězení?
Expremiér nám moc neporadil, za co by ti lidé měli sedět. Od jeho školních let se leccos v zákonech této země změnilo. O co by v jeho případě mohlo jít? Ústavním činitelem již není! Čeho by se vyfocením Topola a šířením pořízených fotografií mohli fotografové dopustit? Snad ohrožování mravní výchovy mládeže? Šíření pornografie?
Topol má dojemnou starost o svobodu médií. Kdyby byla svobodná, psala by o něm hezky. Z toho logicky vyplývá, že napíší-li o něm něco nepěkného, je to na zakázku vytvořený neskutečný mediální příběh. Možná se mu realita plete se sny, jak se veřejně vyzpovídal. Není se mu co divit. Ani mu co závidět. Jsou opravdu příšerné. Psychoanalytici budou mít v ordinacích narváno!
Že je na onu odbornou konzultaci zralý, dosvědčil Topol reakcí na otázku, zda mu nepřijde přinejmenším nešikovné rekreovat se s šéfy státních firem: „Já jsem se nerekreoval s šéfy státních firem. Už ta vaše otázka je sprostá. Já jsem s nimi stál na molu, jako kdybych stál na Václaváku u koně. Vám přijde divné, že se s někým potkáte na Václaváku u koně a řeknete: Čau vole!?“ Prudce vstává a odchází. Doufejme, že je už objednán.
Hazard s komunisty
Komunisté by měli být zakázaní – evergreen bezduchých politiků, kterým možná už ani Kartágo nic neříká. Připojil se k nim i ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb, přestože pochází ze vzdělané rodiny a v mládí zanedbáván nebyl. Možná v těch politických rádoby výšinách nastává podobný jev jako v atmosférických výškách, jen místo kyslíku začíná docházet fištrón.
Zákaz totiž učiní komunisty opravdu zajímavými a žádoucími. Komunisty, jiné kultury a názory mají snahu zakazovat pouze ti, kdo si nevěří. A pokud si nevěří, tak asi právem. Kdo však nemá problém se svou identitou (a integritou), má čas na mnohem účinnější a veselejší kousky. Třeba jako to udělali ve Francii, kde vzali francouzské komunisty do vlády jednou, podruhé a pak i potřetí. Komunisté se sice s konečnou platností stali součástí demokratické politické scény, ale nikdo o tom už téměř neví. Zaznamenali totiž natolik velký pád preferencí (z 21 procent v roce 1978 na 4,8 v roce 2002), že o nich od té doby není slyšet.
Hazard s fotbalem
Nebyl to fotbal, co se hrálo v Evropě. Bylo to nablblé pimprlové divadýlko, kdy se dopředu vědělo, jak konkrétní zápas dopadne, a prostřednictvím sázek se tahaly chechtáky z důvěřivých hejlů! Jeden velký podvod! Něco se tím však vysvětlilo – proč není Slavie v Evropě úspěšná. Celý svět se proti ní spikl! Zato je to však nejlepší klub pro život.
Proč? Protože fanděním Slavii se naučíte prohrávat. A to je pro život nejdůležitější. Ostatně to bylo kdysi krédem sportu, ale to už je jen pro pamětníky. Takový fanoušek Sparty, aby nebyla poškozena jeho hypertrofovaná vítězná psychika, zažil i rozšíření první ligy, jen aby nesestoupila. Jak ho to připravilo do života? Tragicky! Něco nevyjde a fanoušek Sparty je hned v depresi. Zato fanoušek Slavie umí ocenit, když se vyhrává, ale je z toho celý nesvůj, protože to nemůže trvat věčně. Jakmile však přijde nějaký výprask, už je zase ve své kůži a blaženě naříká. Slavie, to je mančaft!
Hazard s důvěrou
Mnoho lidí se napálilo unáhleným či nepozorným podpisem nějaké listiny. Možná pod tlakem, v časovém presu, z nepozornosti, rozhodně však z nezkušenosti. Jenže takové zkušenosti se dělají těžko. O byt průměrný člověk přijde jen jednou za život. Konečně si toho začínají všímat důrazně i média, aby zprostředkovala lidem poučení a varovala je.
Záludnost však spočívá v tom, na co lidé se slabýma očima prostě ani nemají šanci přijít. Smlouvy mívají ustanovení, která se pak leckdy prokážou jako fatální, napsaná nenápadně, malým písmem. Možná že by pomohlo docela prosté nařízení. Smlouvy by musely být napsané jednou velikostí písma, ve stejné barvě a sytosti. Ještě lepší by bylo, kdyby všechna platná ustanovení smlouvy byla v rámečku, aby nezkušené straně bylo jasné, co všechno si musí přečíst, respektive co všechno podepisuje. Možná že by i taková drobnost mohla přispět k prevenci proti podvodům.
