Z Aucklandu jsme zamířili do Rotoruy, ležící od největšího města Severního ostrova asi 250 kilometrů jižně. Řidičák sice mám (důkaz, že jej může získat každý), nedovedu si však představit, co by můj „šoférský kumšt“ způsobil na novozélandských silnicích, kde se stejně jako v Británii, Austrálii nebo Singapuru jezdí po špatné, tedy levé straně silnice.
Nejlepší způsob dopravy pro nás představuje autobus (mimochodem velice pohodlný), kterým se dostanete všude a poměrně levně. Na doporučení jsme si koupili takzvaný flexipass: blok hodin (v našem případě 60), které čerpáte podle potřeby. Například cesta z Aucklandu do Rotoruy nás stála pět hodin. (Pokud by nám zbylých 55 hodin na více než 1800kilometrovou túru po Severním a Jižním ostrově, z nichž se Nový Zéland skládá, nestačilo, žádný problém - systémem „top of“ přikoupíme další hodiny a na bezplatném telefonním čísle si den před odjezdem zajistíme místo do další destinace.) Cestování autobusem je velmi populární, bezproblémové a levnější než půjčeným automobilem.
Krávy, uhlí, jeleni
Řidič autobusu, bodrý Maor z Rotoruy rozhodně znalý kraje, se nás hned na začátku jízdy zeptal, odkud jsme. Z Evropy, z Čech. Domníval se, že to musí být blízko Finska. Pak se zeptal, jestli je to naše první návštěva Nového Zélandu. Ne, moje druhá. „Oh, boy! To se vám tu musí líbit, když jste se sem z takové dálky vydal podruhé.“
Mezitím řidiči jedoucí před autobusem demostrovali, proč by - podle jeho mínění (snad měl pravdu) - na silnici vůbec být neměli, leda jako pasažéři. Považoval za nutné nám pokaždé vysvětlit, proč jsou to idioti, a konstatoval, že v Evropě, ať už se nachází kdekoliv, by jim takovou řidičskou virtuozitu netolerovali. Nutno podotknout, že ani jednou nekompetentní idioty neproklínal, ani jim nenadával.
Pak přes dobře fungující mikrofon oznámil, že veze návštěvníky z daleka, a tak si chtě nechtě - spíš nechtě - všichni pasažéři, byť by tuto trasu jeli již posté, vyslechnou popis krajiny. Zdřímnout si tedy nikdo určitě nemohl. Výklad byl zajímavý stejně jako popisovaná krajina. Projíždíme oblastí s nejhustší koncentrací „dairy farming“ na světě (to je hodně kraviček a hodně mlíčka). Následuje oblast, kde se těží uhlí, chovají koně, kde stojí jelení farmy…
Loďstvo na všežravce
Konečně se objevuje Rotorua, centrum maorské kultury (Maoři tvoří asi třetinu z jejích 70 tisíc obyvatel). Četná jezera v kráterech vyhaslých sopek připomínají, že Rotorua je vulkanickou oblastí. Celý kraj je protknutý nesčetnými teplými prameny, všude vás vítá pára silně vonící (jak komu) sírou. Navštívit Rotoruu a nevykoupat se v jejích termálních lázních je jako jít ke Flekům a nedat si pivo. Nejznámější jsou „Polynesian Spa“, soubor několika bazénů s vodou různé teploty a s rozdílnými léčivými účinky. Za vstupné patnácti novozélandských dolarů (asi 250 korun) se můžete koupat, jak dlouho chcete nebo jak dlouho ve čtyřicetistupňové vodě vydržíte (zavírají kolem 22. hodiny). Skutečně relaxační náladu umocňuje výhled na jezero Rotorua přímo z bazénu.
Jmenoval se Joe, byl to Maor, místní rodák, sympatický chlap s postavou zápasníka. Stáli jsme po krk v horké vodě minerálního bazénu a všude kolem nás se čvachtali japonští turisté, většina vahou a postavou 3:1 v porovnání s mým novým známým. Ukázal na ně s očividným vztekem a jistým opovržením: „Tihle ničí a drancují oceány. Žerou všechno, co plave. Hlavně velryby. Říkají, že je potřebují na vědecké výzkumy. Na to by jim ale stačila jedna oběť, a ne stovky.“ Sám sloužil na americké výzkumné lodi v Antarktidě a na ty „všežravce“ by poslal novozélandské válečné loďstvo, které mimo jiné hlídá novozélandské vody i proti zakázanému rybolovu.
Silný dolar je problém
Potom se konverzace stočila na příjemnější téma: Beef Jerky čili plátky nebo kousky uzeného sušeného hovězího masa. Novozélanďané jsou, jak známo, mistři ve zpracování masa a jen zasvěcenci vědí, že ze všech Beef Jerky je Jack Link‘s tím nejlepším. Něčím jako Beluga nebo Sevruga mezi kaviáry.
Osmdesát pět procent Jack Link‘s tradičně putovalo do USA, kde se novezélandský produkt míchal s Beef Jerky severoamerickými a jihoamerickými. Čistý Jack Link‘s by byl totiž příliš velkým luxusem. Přesto musel CEO firmy Jack Link před čtrnácti dny svým zaměstnancům oznámit, že podnik z pobočky v South Aucklandu propustí dvě třetiny, tedy 102 zaměstnanců. Komentoval to slovy: „Tento den je velmi smutný pro naši firmu a naše zaměstnance.“ Nebývale silný novozélandský dolar, který měl ještě před čtyřmi lety hodnotu 40 centů k jednomu americkému dolaru, se nyní pohybuje nad 70 centy, a americkému importérovi se proto vyplatí nakupovat levnější produkt z Brazílie. Podobná situace tíží i další odvětví novozélandského průmyslu.
Pracovních příležitostí ve výrobním sektoru, zejména pro lidi s nižší kvalifikací, není na Novém Zélandu nazbyt a i poměrně nízký nárůst nezaměstnaných působí v tak malém národě nemalé ekonomicke starosti. Trend silného nizozemského dolaru ovlivňuje též turistický ruch. Když jsme se například bavili se dvěma Novozélanďany, divili se, proč by měl turista platit osm jejich dolarů za skleničku průměrného vína, když ho má Nový Zéland nadbytek. Anebo proč by ho měla večeře v běžné restauraci stát dvojnásobek toho, na kolik by ho stejné jídlo vyšlo v New Yorku nebo Paříži.
Metropole jako každá jiná
Po Rotorue, jedné z deseti nejvyhledávanějších lázeňských oblastí na světě (tvrdí Novozélanďané), jsme zamířili do hlavního města Wellingtonu. Leží asi pět set kilometrů jižně od Rotoruy, je nejjižnějším městem Severního ostrova (aby bylo jasno) a autokarem je to asi osm hodin jízdy. Nádhernou krajinou, která členitostí a jezery ve vyhaslých sopečných kráterech prozrazuje, že se jedná, geologicky řečeno, o novou pevninu. Na zelených stráních, někdy desítky metrů směrem k obloze, kam oko dohlédne nehybné bílé bochánky – stokrát si můžete představovat, kolik je v zemi ovcí (údajně čtyři na jednoho Novozélanďana), kam se však hrabe fantazie v porovnání se skutečností…
Samotný Wellington je moderní, na tuto zemi necharakteristicky uspěchanou metropolí. Hezkou, ale letět na druhý konec světa jen kvůli Wellingtonu samotnému by bylo zbytečné. Takových měst v Evropě a jinde na západě najdete dost a dost. Nic ve zlém, jen je to prostě město jako spousta jiných.
Budou všichni Kiwi?
Současným tématem diskusí číslo jedna je na Novém Zélandu boj s alkoholismem. Jak s ním zatočit v zemi, kde po páté hodině odpolední není co dělat, a kde tím pádem po flašce sáhne kdekdo – staří i mladí. Bohužel mladých lidí stále přibývá.
Vláda hodlá přezkoumat povolený rozsah reklamy na alkohol všeho druhu během různých sportovních utkání a podstatně ji omezit. Protestují všichni: konzumenti chtějí být poučeni o dostupném sortimentu, sportovní organizace se nechtějí vzdát enormních příjmů od prodejců alkoholu (které prý rozvoji sportu jenom prospívají) a výrobci alkoholu pláčou, že méně lidí se dozví, o co přijdou, když budou pít méně. Katastrofa ze všech stran. Národ to však jistě přežije.
S trochou nadsázky možná i díky problému, který hnul žlučí Australanům, vzdáleným jen 1500 kilometrů. Původcem žabomyší války je mužská část novozélandské populace. Austrálie totiž novými zákony týkajícími se dárců spermatu do „sperm banks“ natolik vylekala jinak ochotné přispěvatele, že se jich začalo akutně nedostávat. Podle známé pravdy, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán, může být totiž chudák „anonymní“ dobrovolník zažalován, a poté, co mu bude soudně přiznáno otcovství, nést také všechny neradostné finanční důsledky (zvláštní druh anonymity, ne?).
Díky právním kličkám se však nová opatření nedotknou novozélandských „otců“, a tak k nelibosti Australanů jistě velice rádi vypomohou. Nejsem odborník, ale dovedu si představit, že jedna víkendová návštěva novozélandského ragbyoveho týmu v Austrálii by mohla deponovat dostatek spermatu na zdvojnásobení populace rozsáhlého kontinentu. Proto ten strach a hněv: za chvíli by totiž každý druhý Australan mohl být Kiwi.
