Film otce a syna Svěrákových Vratné lahve bude mít premiéru 8. března
perex:
Tento rozhovor vznikl na chlup stejně jako film Vratné lahve autorské dvojice Zdeňka a Jana Svěrákových. Totiž u oddělení výkupu lahví v supermarketu Delvita na pražských Petřinách (na snímku). Interview vlastně začalo už v té chvíli, kdy autor rozhovoru Karel Hvížďala vracel lahve a potkal tam Zdeňka Svěráka. Historka, jak se námět filmu před lety usadil ve Svěrákově mozku právě tam a při stejné činnosti, není zcela nová. Zdá se nám však spravedlivé podtrhnout inspirační roli zmíněného řetězce, který na českém trhu pomalu končí, zatímco nový film, který po něm také zbude, vstoupí 8. března do biografů.
Pane Svěráku, vy jste byli se Zdeňkem Mahlerem jediní dva umělci, o kterých se při minulé volbě prezidenta hovořilo jako o možných kandidátech. Co vám běželo hlavou, když jste se to dozvěděl, a co byste jako prezident udělal?
To je opravdu legrační úvodní otázka, protože když jsem se dozvěděl, že přicházím v úvahu, tak jsem o tom přemýšlel, nelžu vám, asi tak půl minuty. A hned mi bylo jasné, jak veliký je to omyl. Kandidaturu si vysvětluji tím, že vyskytuje-li se člověk v médiích, ukazuje, chtě nechtě, jen své dobré stránky. Diváci třeba vědí, že každý rok vybírám na Paraple, a usoudí z toho, že jsem dobrosrdečný a soucitný. Jindy je zase někde rozesměju a oni si pomyslí: Hele, on je veselý a vtipný. Nic nevědí o jiných mých stránkách, které nikde neukazuju. Asi proto si pak řeknou: Tenhle člověk by byl na známky dobrý. Ale nevědí, že moje duševní konstrukce tomuto zadání naprosto nevyhovuje: na šéfování nejsem ustrojený.
Proč? Jaké jsou ty jiné stránky vaší osobnosti?
Podívejte, já jisté vedoucí postavení mám, jsem šéfem Divadla Járy Cimrmana. I se zvládáním této drobné funkce mám jisté potíže. Mám třeba problém s tím, říct někomu něco špatného. Tohle je rub dobrosrdečnosti, nemůžete vládnout, nemůžete pořádně nic řídit. Stále si říkáte, když já mu tohle řeknu, co on, nebude pak spát, a jak o tom přemýšlím, sám také nespím. Nejen duši, ale ani mozek na to nemám. Můj mozek není analytický, není šachistický. Do politiky by měl jít člověk, který je morálně poctivý, chce sloužit lidem víc než sobě, ale zároveň umí předvídat tah soupeře dopředu a baví ho to. A právě tohle mě nebaví, a šachy proto neumím.
Vidíte nějaké lidi kolem sebe, kteří by tuto funkci mohli zastávat?
Spíše vidím lidi, kteří by to dělat neměli. Ale určitě by se nějací našli.
Váš poslední film Vratné lahve je o stárnutí. Když ale o tom člověk chvíli přemýšlí, tak si řekne nutně, že vy jako literát to máte těžší než jeho hrdina, pan učitel Tkaloun, kterému jednoho dne řeknou: Pane, musíte do penze. A on, když chce, tak ještě může pomáhat třeba v samoobsluze a odbírá lahve. Jak vy ale poznáte, že už vám psaní nejde? Nemáte strach, že byste mohl své předešlé dílo špatnými výkony poškodit? Nebojíte se toho?
Nejprve bych chtěl říci, že Vratné lahve nejsou přímo o mně. Samozřejmě že moje zkušenosti s tímto věkem jsou tam zužitkovány, ale je to spíše představa, co bych dělal, kdybych zůstal kantorem. Neměl bych divadlo, nikdo by po mně nic nechtěl, a co teď se životem? Do téhle situace jsem se musel vžít. Já netrpím tím, že bych neměl do čeho píchnout, jsem přezaměstnán. Jde tedy o autorský pokus vžít se do člověka, který se najednou ocitne doma s manželkou, se kterou už je čtyřicet let, a touží jít někam ven, i když ji má rád. Má touhu být ještě někde platný. Kdyby tam nepřišel, tak by ho postrádali. On třeba zkouší dělat messengera a jezdí na kole po městě. To mu nevyjde, až se uchytí v nehostinném zákulisí supermarketu, kde přijímá lahve. Je v kontaktu se zákazníky a z toho odlidštěného prostředí, kde lidé nemají čas se na sebe ani kouknout, si udělá malý koloniálek, kde se říkají takové ty banální, ale hrozně potřebný věci: Jak jste se vyspala? Vy dneska dobře vypadáte. Dnes zlevnili rajčata. Tahle příležitost jinak v životě už moc není. Ztratila se.
Ještě jednou bych se vrátil k otázce: Nebojíte se, že stáří může negativně ovlivnit vaše tvůrčí schopnosti?
Kdyby náhodou mělo vyjít nějaké druhé vydání něčeho staršího, dám si pozor, abych do toho moc nezasahoval. Když hrajeme staré hry, které jsme psali před pětatřiceti či čtyřiceti lety, uvědomuji si, jak jsme byli hraví, jak jsme byli lepší, ale toho už nemůžeme nikdy dosáhnout. Takové bezstarostnosti přenášet se z vtipu do vtipu, někdy třeba i infantilního, už nikdy nemůžeme docílit. Prostě se nám to líbilo, tak jsme to tam prskli a basta. Na těch textech je znát chuť a hlavně to, že jsme toho na rozdávání měli ještě dost. Když píšeme dnes, mám strach, že už to tam není.
Čím jste původně chtěl být?
Můj naivní sen byl být Aloisem Jiráskem, což je dneska každýmu směšný, ale já jsem ho v té pubertální a postpubertální době četl nejen jako povinnou četbu, ale mně se skutečně líbil. Teď se bojím ho otevřít, abych si nezkazil dojem. Tuhle jsem načítal Staré pověsti české na kazety a zjistil jsem, že se to dneska těžko čte. Ale pořád mě okouzluje jeho jazyk. A to, že jsem ho dost do sebe vstřebal, mně taky pomohlo při psaní cimrmanovských textů. Nejsou sice přísně archaické, ale někdy aspoň slovosled musí být takový, aby to vypadalo, že to někdo napsal před sto lety. Mně se Jirásek líbil zejména v takových prózách, jako je F. L.Věk.
Představoval jsem si, když vystuduju český jazyk a literaturu, že se zaprvé naučím pravopis, zadruhé zjistím, co už bylo napsáno, a tím bude brána otevřená k tomu, abych přidal něco svého. Myslel jsem si, když budu někde učit na gymnáziu, po vyučování půjdu domů a budu spisovat. Jenže to se brzy ukázalo jako nesmysl, protože nám pořád říkali, že učitel není povolání, ale poslání, že každý musí být učitelem čtyřiadvacet hodin denně. Musel jsem se smířit s tím, že jsem měl pořád nějaké úkoly, když ne ve škole, tak v takzvané mimoškolní práci, a k tomu jsem byl ještě zavalen opravami slohových prací a diktátů. Když má učitel k češtině ještě dějepis nebo tělocvik, tolik písemností se mu nehromadí. Se svou aprobací čeština-sólo jsem se v tom ale brzy začal topit a na vlastní psaní nebyl čas. To byl hlavní důvod, proč jsem z kantořiny tak brzy zdrhnul.
Vás nenapadlo jít na filozofickou fakultu? Nebo na DAMU či na FAMU, na scénáristiku?
Herecký sen jsem neměl. Byl jsem velký trémista. Když jsem měl ve škole zarecitovat báseň, tak jsem ji uměl, i jsem ji chtěl prožít, ale knedlík, který se dostavil do hrdla, mi nikdy nedovolil říct básničku jako doma. Kromě toho jsem měl třesavku v nohách, a to tak velkou, že bylo vidět, jak se mi klepe nohavice. Neměl jsem ani hlasové předpoklady pro to, abych byl slyšet v divadle. Když mě Láďa Smoljak jako režisér přijímal do ochotnického souboru na Vysoké škole pedagogické, vytknul mi, že mám neznělý, zastřený hlas. Tenkrát jsem si říkal: Ty, se svým hlasem, mi budeš něco povídat! Kromě mě přijal i mého spolužáka Miloně Čepelku. A vidíte, všichni tři - znělý Čepelka i neznělci Smoljak a já - jsme se nakonec na tu hereckou dráhu dali. Ale tenkrát po maturitě jsem skutečně chtěl být učitelem a ani jsem nevěděl, že existuje nějaká scénáristika. Ani jsem si nemyslel, že budu někdy pro film a divadlo něco dělat. Chtěl jsem psát povídky.
Vy jste chtěl být zkrátka taky učitel jako Alois Jirásek?
Chtěl, ale on byl učitel v jiné době a učil historii, neopravoval asi diktáty.
V jednom z rozhovorů jste řekl, že hrát vás naučil pan režisér Oldřich Lipský.
Lipský z nás udělal postavy na plátně, ale moc nám do toho nemluvil, protože jsme se mu s Láďou zdáli roztomilí. Když jsme psali film Jáchyme, hoď ho do stroje, říkal: Napište si tam nějaké role. Asi mu přišlo zajímavé, když scénáristé budou taky hrát. Navíc se mu líbilo, jak děláme divadlo. A tak jsme si napsali role vedoucího autoservisu a podnikového psychologa. Ve filmu Marečku, podejte mi pero jsme pak zasedli do první lavice jako žáci Tuček a Šlajs. Jsou to malé roličky, ale docela zapamatovatelné. Ale hrát před kamerou jsem se, myslím, naučil až později.
Díváte se jako Charlie Chaplin na své staré filmy?
Mám doma všechny naše filmy na videu nebo DVD, ale nikdy se nestalo, že bych si něco z toho jen tak pustil. Já se na to dívám jen tehdy, když žena řekne: Hele, dneska dávají v televizi Marečka, nechceš se na to kouknout? Když mám čas, tak se dívám, a to kvůli pocitu, že to v tu chvíli vidím se spoustou dalších lidí. Ale chtěl jsem původně říci něco jiného. V těch filmech se sobě nelíbím, zvláště v těch prvních, jako byl třeba Zločin v šantánu. Taky se sobě nelíbím ve filmu Oldřicha Lipského Tři veteráni, ten jsem napsal podle pohádky Jana Wericha. To moje hraní má sice půvab neobratnosti, ale myslím, že jsem se paradoxně naučil hrát až na filmech jiných autorů, a to když mě Vít Olmer pozval do svých dvou projektů Co je vám, doktore a Jako jed. Tam jsem si dal úkol být maximálně přirozený, jak to nemilosrdná kamera vyžaduje. Tam jsem učinil objevy, které jsou pro školeného herce samozřejmostí. Například že je lepší mluvit, když si šněrujete tkaničku u bot, než když si ji nejdřív zašněrujete a potom to řeknete. A měl jsem pro to docela silný a ješitný motiv, chtěl jsem Láďovi Smoljakovi dokázat, že umím hrát, protože mi ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný nedal hlavní roli inspektora Trachty s tím zdůvodněním, že chce, aby v něm hráli hlavně profesionálové.
V čem je podle vás rozdíl mezi hraním pro divadlo a pro film?
Divadelní hraní se liší od filmového především intenzitou hlasu a mírou stylizace. Na jevišti, když vám něco soukromě říkám, tak to musím říkat tak, aby to i na balkoně slyšeli, ale kumšt je v tom, že divák nesmí mít pocit, že řvete. To je jistá nepřirozenost. Ve filmu můžu šeptat jako v životě a mikrofon to sebere a je to intimní a pravdivé. Ale já vlastně o divadelním herectví moc nevím. Jsem hercem pouze v Divadle Járy Cimrmana. A tam po nás Láďa Smoljak jako režisér nechce, abychom se snažili hrát jako na Vinohradech nebo v Národním. V nejlepším případě aby zůstalo jen u té snahy. Mého kolegu Petra Bruknera označil kdysi režisér Jaroslav Papoušek (nebo Miloš Forman, teď nevím) za největšího žijícího českého naivního herce. On byl na jevišti roztomilý tím, jak byl plachý a toporný. A všichni jsme tohle v sobě do jisté míry měli: trému a nezkušenost. Vypadali jsme skutečně jako vědci, kteří zkoušejí Cimrmanovy kusy zahrát. Problém je, že tohle jsme postupně ztratili, protože jsme se časem naučili na jevišti žít a nebát se. A už jsme si i vyzkoušeli, že některé věci dovedeme říci skoro jako opravdoví herci, byť třeba jen v parodické rovině. A myslím si dokonce, že při psaní těch novějších kusů jsme bezděky i počítali s tím, že některé role se budou muset herecky „vyšít“. Něco jsme ztratili, něco jsme získali.
Vy jste herec i literát, to jsou dvě dovednosti, které potřebují různé předpoklady: herectví je o exhibici, psaní je činnost introvertní. Jak se tyhle věci ve vás perou?
Nevím, co na to říct. Snad jen tolik, že na hraní se vysloveně těším, kdežto psaní je starost a při něm se stále těším, až to zapíchnu. Je to přece jen práce, o které nevíte, jestli je dobrá. Divadlo je jistota. Tam člověk ví, když to udělá jako minule, že se lidi budou bavit. Nebo to zkusí udělat ještě líp či jinak. Je to činnost velice radostná.
Když píšete, máte předem vymyšlenou kostru a role?
My nemáme kostru, my máme téma a máme počet postav. Teď například víme, že to musí být pro šest lidí, aby nikdo v souboru neřekl, mně jste tam nic nedali. Je nás dvanáct a potřebujeme tedy šest postav, abychom mohli alternovat. Taky víme, že v tom budeme hrát my dva, ale zároveň nikdy předem nevíme co. To je možná zajímavé. Až když je to hotovo, vybereme si roli pro sebe. Psát začínáme jen od věty, nápadu…
Jestli se nemýlím, tak ve filmu spolupracujete výhradně s dramaturgem Václavem Šaškem. Vy jste vůbec velice umělecky věrný, celý život spolupracujete se stejnými lidmi: pány Šaškem, Smoljakem, Uhlířem…
Je to pravda, jen režisérů jsem měl víc. Pracoval jsem s Oldřichem Lipským, Jiřím Menzelem, s Láďou Smoljakem, Františkem Filipem, Vítem Olmerem, Viktorem Polesným, Karlem Smyczkem a teď se synem Janem. Pravda je, že většinou je to spolupráce dlouholetá. Se skladatelem Uhlířem taky už dělám čtyřicet let.
Taky by se dalo říci, že ve třiceti jste se jako umělec narodil.
Asi by se dalo říci, že se mi tehdy začalo autorsky dařit. Přestalo vracení povídek z časopisů, založili jsme divadlo.
Pamatuji se, že když jsem nastupoval v roce 1966 do Mladého světa, dostal jste tam právě cenu za nějakou povídku.
To byla pro mě velká sláva, protože do té doby mi pořád chodily dopisy, že to, co píšu, je slibné, ale že ještě chvíli posečkají. Pak když jsem byl v rozhlase, jsem se stal sám takovým odmítačem. Moc dobře se pamatuji, jak po té vlastní zkušenosti jsem se snažil být šetrný a na každé práci najít něco, co by autorovi dalo naději.
Když jsme u té čtyřicítky, jak si vysvětlujete, že divadlo Járy Cimrmana tak dlouho vydrželo? V Německu mně často říkali, že sláva nějakého divadla vydrží vždy tak kolem šesti let. I Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha nehrálo o moc déle… Oni hráli od roku 1927 do roku 1938, to je sice pravda, ale kdyby se historie ubírala jinudy, asi by hráli déle. Oni to ale byli, kteří položili základ tomu, co děláme. My jsme byli zahledění do nich a chtěli jsme takovouhle srandu dělat. Oni taky na tenhle druh legrace vychovali publikum. Založili tradici spolupráce publika s jevištěm. Před tím, než dojde k efektu ha-ha, je efekt aha. Divák pochopí, co herci jenom naznačí, sám si ty náznaky spojí a zároveň s radostí, že na to přišel, se mu dostaví veselost a smích. Samozřejmě jsme nevěděli, že divadlo jednoho nápadu, jak se o nás psalo, tak dlouho vydrží. Psalo se, že budeme mít krátký dech. Byli jsme si toho vědomí, a snažili jsme se proto dělat něco, aby to nezevšednělo. Aby tam bylo ještě něco jiného než ta mystifikace s Cimrmanem. Že tvrdíme, že byl, ačkoli nebyl.
On pro to udělal hodně i předešlý totalitní režim, který také říkal, že něco je a ono to ve skutečnosti nebylo…
Asi. Ale v prvních představeních bylo pro diváka nové, jak my o Cimrmanovi mluvíme, jak jsme ho věrohodně a humorně vpašovali do historie. Na to, jak by jeho hry měly vypadat, jsme kápli v Hospodě Na Mýtince. To je také naše první společná práce ve dvojici. Napsali jsme tu operetu skoro tak, jak by ji mohl autor konce 19. století napsat. A dali jsme Cimrmanovi mantinely. Řekli jsme si, že Cimrman nemůže dělat všechno, není to věšák na vtipy. Musí mít nějaký charakter. Základní zásada zněla: Cimrman je člověk, který všechno myslel dobře. Všechno, co dělal, dělal proto, aby lidstvu a národu pomohl. Že se mu to někdy nepovedlo, to je jiná věc. Nebyl to rozhodně člověk cynický. On nevynalezl dynamit proto, aby se válčilo, ale proto, aby v dolech měli horníci lehčí práci. Zadruhé jsme se snažili, a to bylo pro budoucnost našeho divadla kardinální, aby každá další hra mohla stát sama o sobě, i kdyby nebyla od Cimrmana. Když vidím, jak to hrají jiní, kteří třeba seminář trochu ošidí a baví se jen tou bizarní hrou, tak se mi zdá, že to funguje i bez té legendy.
Uvažujete o nějakých dalších posunech v díle Járy Cimrmana?
Na posuny si netroufáme a jsme rádi, že nám osud dopřál tak dlouhou existenci. Jednou jsme byli s Láďou Smoljakem na návštěvě u Bohumila Hrabala v Kersku a přišla řeč na to, jak dlouho může takové divadlo vydržet. A on řekl, že takový nápad vystačí tak na sedm let. A my jsme věděli, že už máme dva roky přehráno. Nám se ale nechtělo přestat, protože lidi to bavilo, před divadlem stály fronty. Naše úsilí bylo a je: nezkazit si reputaci. My dneska víme, že k nám chodí i naši vnuci, což je malý zázrak, a že je nesmíme zklamat. Než začneme představení, tak říkám: Kluci, jako poprvé, akorát, že to umíme. Jde o to neztratit šťávu, aby divák nepoznal, že to hrajeme po tisící.
Kolik máte takových představení?
Hospoda Na Mýtince už má 1020 repríz. Vyšetřování ztráty třídní knihy taky. Nám taky pomáhá, že paměť někdy selhává, a ten strach, že bude okno a ta radost, že jsme si vzpomněli, způsobuje, že jsou ta představení docela čerstvá.
Přemýšlíte o tom, za jakých okolností byste s hraním skončil?
Já samozřejmě vím, že už se to nebude počítat na desítky let. Neuvažuju o tom konci a ani si to nepředstavuju, jako si nepředstavuju, kde a kdy umřu. Člověk o tom, jestli umře na chodníku, doma nebo v nemocnici, nerad přemýšlí. Říká si, nějak to dopadne, nechává to osudu.
Jak se tváříte na ty, co chtějí nastudovat vaše hry a de facto s tím pokračovat?
Na jedné straně nás to těší. Ale na druhé s tím máme potíž, protože nechceme, aby bylo několik divadel Járy Cimrmana. Myslíme si totiž, že to děláme nejlíp. Když jsme několik takových představení viděli, pobavilo nás to, ale pořád jsme si říkali, marná sláva, bylo to napsáno pro nás. My ochotnická nastudování našich her povolujeme, ale máme na to formulář: třikrát a dost.
Chodí na vaše představení žena a syn Jan?
Žena všechno viděla mockrát. Chodí na všechny premiéry, někdy ale přijde jen tak pro radost. Syn také všechno viděl. On má rád humor, ale víc než mě ho zajímá citovost. Řeknu vám to na příkladu, který mě samotného udivil. Byla premiéra Záskoku, kde hraju vděčnou komickou roli Karla Infelda Prácheňského, slavného herce z Plzně, který přijede kočovné společnosti vytrhnout trn z paty. Celé se to točí kolem toho, že neumí text, neslyší nápovědu a představení jim kazí. Honza mi po představení řekl: Víš, všichni se smáli, ale já tě nenáviděl. Protože se nemohl zbavit pocitu, že ti chudáci v souboru si slibovali, jaká to bude výhra, že přijel mistr, ale on jim to jen ničil. Tenhle pocit měl jako prvotní. V jeho očích jsem byl škůdce a bylo mu líto šmíráků. Proto všechny jeho filmy mají jímavou strunu: Obecná škola, Kolja i Tmavomodrý svět. I ve Vratných láhvích mě k tomu dotlačil.
V čem se liší tvůrčí dílna Svěrák-Smoljak od tvůrčí dílny otce a syna Svěráka?
Od spolupráce s Láďou jsem přešel náhodně ke spolupráci se synem na filmu Obecná škola, ale k žádnému zlomu vlastně nedošlo. Už s Láďou jsme našli zalíbení v tom, aby komedie nebyla jen komedií. Přišli jsme na to, že smutek do komedie patří, že ji obohacuje, a proto jsme dědu Komárka ve filmu Na samotě u lesa udělali chápavě. A podobně je to s panem Bílkem v Kulovém blesku. Je to sice komedie o největší akci v dějinách stěhování, ale tklivý moment tam je dost silný. Tím, že Jan má tyto struny rád, byl pro mě přechod zcela bezbolestný a logický.
A jak taková spolupráce v rodině vypadá?
To se mění. Když točil Obecnou školu, snažil se, aby tátovi nekazil scénář. Postupně se to začalo obracet, a teď je to v obráceném gardu. Já jsem se dostal do pozice člověka, který píše tak, aby mu to chutnalo. To byl případ Vratných lahví.
Tenhle film vás napadl pár metrů od místa, kde spolu hovoříme, v Praze na Petřinách, v supermarketu Delvita. Tam nějaký takový chlapík existoval… Tam byl za okýnkem člověk, kterého jsem si zapamatoval. Pokaždé, když jsem tam šel nakupovat, tak byl v usmoleném pláštíku a bylo marné s ním navázat hovor. Ať mu řekl člověk cokoliv, neřekl ani hmmm. Po několika marných pokusech jsem si říkal, jak by to bylo milé, kdyby si s lidmi povídal. A někdy tehdy za mnou přišel Honza a řekl, co kdyby sis takhle pro odpočinek napsal normální komedii. To se mi líbilo, ale později Honza už nechtěl normální komedii a chtěl o těch lidech vědět víc. Proto jsem scénář tolikrát přepisoval. Měl ale pravdu, takhle je lepší. Za to jsem rád. A on byl zase rád, že jsem tu látku neopustil.
Když jsme se naposledy při nákupu potkali u okénka, kde se vrací lahve, tak jste mně řekl, že by vás nyní nejvíce bavilo psát prózu. Jak jste daleko a proč se obracíte tímto směrem?
Protože se chci vrátit k tomu, proč jsem se na tuhle dráhu dal. Vždycky jsem chtěl napsat něco takového, jako jsou třeba Čapkovy Povídky z kapes. Tak geniálně to nikdy nenapíšu, ale knížku pěkných povídek mám jako rest. Povídka je taky rozměr, který zvládnu. Nikdy bych nemohl napsat román, ten bych nevyseděl. Nejlepší věc je písňový text. Já rád slavím, že je hotovo, a písničku máte za pár dní. Povídka je něco mezi písňovým textem a scénářem a je to tvar, který můžete vypilovávat. To je tvar, který mě baví, a taky je to práce, do které mi nikdo nebude kecat. Už jich mám šest a chci jich mít deset.
Neměl jste někdy chuť si film napsat, hrát v něm a ještě si ho zrežírovat?
Ne, protože na režii nemám talent.
Jak jste to poznal?
Tak, že se při filmování nestačím divit, jak režisérovy oči můj nápad obohatí a co všechno musí ten člověk zvládnout, aniž se zblázní. Ono stačí, že to píšu a ještě v tom hraju, už to je dost velká drzost.
Teď píšete pro Divadlo Járy Cimrmana patnáctou hru, z čeho se zrodila?
O té bych nerad mluvil, kdopak ví, jestli ji vůbec dopíšeme. To je tak hrozné psát za pozornosti novinářů a odpovídat na otázky, jak jste daleko. Já řeknu na straně jedenáct, ale pak to třeba zase celé zahodíme, to nemá smysl.
Takže kdy bude u Cimrmanů další premiéra?
Původně jsme s ní chtěli uzavřít čtyřicátou sezonu, ale teď to vypadá, že s ní začneme někdy v září nebo v říjnu jednačtyřicátou sezonu. Ale myslím, že se ani to nepodaří a ještě se to o trochu protáhne. Nesmíme to dát z ruky, dokud to nebude alespoň snesitelné.
A jak se hra bude jmenovat?
České nebe.
Zdeněk Svěrák (71)
Scénárista, spisovatel, dramatik, textař a herec, zakladatel a umělecký vedoucí Divadla Járy Cimrmana. Vystudoval Vysokou školu pedagogickou, obor český jazyk a literatura, učil na Žatecku a v letech 1958 až 1961. V následujících osmi letech byl redaktorem Československého rozhlasu, přičemž v roce 1967 spoluzaložil Divadlo Járy Cimrmana. Autorsky se podílel na všech čtrnácti hrách divadla. První filmovou roli vytvořil v roce 1968 ve snímku Jiřího Menzela Zločin v šantánu, první film podle jeho (a Smoljakova) scénáře Jáchyme, hoď ho do stroje! natočil v roce 1974 Oldřich Lipský. V roce 1996 získal film Kolja, který podle Svěrákova scénáře natočil jeho syn Jan, cenu Americké filmové akademie Oscar.
Zdeněk Svěrák je ženatý, syn Jan je filmovým režisérem, dcera Hana vystudovala automatické systémy řízení.
