Prezident Soudcovské unie současnou podobu reformy justice z velké části schvaluje.
„Když si stát slušně platí soudce, tak by měl soudce dělat to, co podle ústavy má, tedy soudit – a ne razítkovat,“ říká Jaromír Jirsa. Zásadním nedostatkem reformy je podle něj to, že nemyslí na samosprávu.
Soudcovská unie České republiky je dobrovolné sdružení soudců. Kolik má vlastně členů?
V současnosti je to asi třetina všech soudců, to znamená okolo tisícovky členů.
Proč je to jen jedna třetina?
Patrně proto, že v tomto státě stále přetrvávají předsudky z doby před rokem 1989, kdy došlo k přerušení mnoha tradic, kromě jiného i spolkové činnosti. Vůle sdružovat se a podílet se na prosazování nejen individuálních zájmů je mezi spoluobčany malá.
Soudcovská unie je navíc jen zájmové sdružení. Česká justice nemá vlastní samosprávný orgán. Tím, kdo po organizační stránce řídí chod české justice, je ministerstvo spravedlnosti. Považujete takový stav za optimální?
Soudcovská unie není jen zájmové sdružení. Je jediným stavovským sdružením reprezentantů ústavní moci. Soudci nemají vlastní reprezentativní orgán, i když Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně řekl, že by ho mít měli. Judikoval, že za situace, kdy je správa justice založena na dominantním vlivu exekutivy (tedy politické moci), nejsou institucionálně zajištěny předpoklady pro nezávislý výkon soudní moci. Nicméně faktický stav je stále takový, že jedna ze tří složek státní moci svůj reprezentativní orgán nemá.
PROTIÚSTAVNÍ NESAMOSTATNOST
Domníváte se, že je taková situace jen nevyhovující, anebo přímo nebezpečná?
Pro občana je nebezpečná. Zřízení takového orgánu je proto dlouhodobě hlavní součástí programu Soudcovské unie. Vrcholným orgánem pro věci týkající se soudní moci by měla být soudcovská rada, tak jak je tomu jinde v Evropě. Rada by měla především řešit personální záležitosti, podílet se na organizaci justice, jmenování nových soudců, soudních funkcionářů, překládání soudců na jiné soudy – záležitostí, které jsou u nás v současnosti v působnosti ministerstva
spravedlnosti.
Můžeme se s projevy toho nebezpečí setkat v praxi? Myslíte, že by ministr zvedl telefon a řekl soudci, jak má rozhodovat?
Tak to se naštěstí ještě neděje. Nicméně k ovlivňování výsledků soudních sporů může docházet různými cestami. Například přes soudní funkcionáře. Ty totiž jmenuje ministr spravedlnosti.
Říkáte, že by třeba předseda soudu mohl nabýt dojmu, že pokud nerozhodne určitým způsobem, už nebude předseda?
Přesně tak. Ono se to dokonce v nedávné minulosti stalo. Bývalý ministr Pavel Němec odvolal předsedkyni Okresního soudu Praha - západ Marii Drahokoupilovou. Čistě kvůli rozhodnutí tamního soudce. Ona se pak bránila u soudu a se svou žalobou uspěla. Do funkce se tedy vrátila.
Tento případ nicméně dokazuje, že nasoudce lze touto cestou vyvíjet silný tlak. Je třeba si uvědomit i to, že poslední novela zákona o soudech a soudcích omezila funkční období předsedů soudů. Takový předseda před vypršením svého mandátu, navíc s možností denominace, ten se bude velmi chtít ministrovi zavděčit.
Organizaci justice upravuje zákon o soudech a soudcích. V říjnu nabyla účinnosti jeho novela. Co od ní můžeme čekat?
Novelu si vyžádalo částečné zrušení zákona Ústavním soudem, jenže novela z jeho nálezu nevychází, jde přímo proti duchu tohoto rozhodnutí. Argumenty, které slýchám od různých politiků, jsou přitom úsměvné – že prý pro ně rozhodnutí Ústavního soudu vlastně není závazné. Nechápu, jak se to slučuje s jejich poslaneckým slibem, že budou postupovat v duchu zákonů a ústavy této republiky. Kdo jiný než Ústavní soud by měl ústavu vykládat? Od toho ho přece máme.
Jak tedy Ústavní soud rozhodl?
V rozhodnutí jasně stojí, že soudci mají mít reprezentativní orgán. Ta věta se ale obešla, jako by nebyla. Novela pouze zpřísnila pravidla pro výkon funkce soudce a soudního funkcionáře. Zavedla omezená funkční období pro předsedy soudů, zpřísnila kárná řízení. Rozhodně se však netýká modelu správy justice – tedy toho, čeho se týkat měla. Proto předpokládám, že se ten zákon před Ústavním soudem ocitne znovu.
DÁME JIM SAMOSPRÁVU A ONI NÁS ZAVŘOU
Čím je podle vás neměnnost modelu správy justice způsobena?
Politici si zjevně myslí, že by měl justici řídit politik. Justice je kontrolní složka státní moci a kontroluje i exekutivu. Rozhoduje o problematických kauzách, i těch, které se týkají státu a politiků, a tak je odsouzena k neoblibě. Politici nechtějí skutečně nezávislou justici. Jednoho z nich jsem slyšel prohlásit: „Když jim dáme samosprávu, tak nás všechny do roka zavřou.“ Samozřejmě, že to řekl s nadsázkou, ale podstatu problému politiků ve vztahu k justici tím vystihnul.
Reformu správy justice tedy patrně v dohledné době čekat nemůžeme, ale co ostatní změny? Jak se soudcům spolupracuje s ministerstvem spravedlnosti, které v současnosti podobu české justice podstatným způsobem mění?
Vždycky záleží na konkrétním ministrovi. A s ministrem Jiřím Pospíšilem se spolupracuje dobře – ovšem s obrovskou výhradou, kterou je právě otázka správy justice. Technická, nepolitická část spolupráce je dobrá, v čele ministerstva konečně stojí někdo, kdo se snaží soudcům naslouchat, legislativní odbor začal pod jeho vedením pracovat velmi efektivně.
Hlavním cílem reformních prací je zrychlení chodu justice. Daří se?
Délka řízení se zkracuje. Není uspokojivá, ale významně nevybočuje z evropských poměrů. Je třeba si uvědomit, že spravedlnost sice musí být rychlá, ale již ve starém Římě se říkalo, že pospíchat se souzením je zločin. Souzení není výroba cviček. Chápu, že podnikatelé chtějí výsledky rychle, ale předpisy upravující nalézání spravedlnosti jsou záměrně složité, aby bylo minimalizováno riziko vzniku omylu a nespravedlnosti. Řízení před soudem tak bude vždy pomalejší než podnikatelský svět.
Jedním ze způsobů, jak se dobrat řešení sporu rychleji, je nechtít to rozhodnutí od soudce, ale od rozhodce. Co si o této alternativě myslíte? Zaváhal byste při podpisu smlouvy s rozhodčí doložkou?
Žít s přesvědčením, že co rozhodce, to podvodník, je paranoidní. Když si budu chtít nechat postavit dům, asi se zhotovitelem nepodepíšu smlouvu s rozhodčí doložkou, podle níž bude případné spory řešit pan Vomáčka, stavební mistr ve výslužbě. Zvlášť když vím, že je se zhotovitelem jedna ruka.
Ale když bude v doložce Rozhodčí soud při Hospodářské a Agrární komoře České republiky, nebudu mít důvod si myslet, že hrozí neobjektivita. Nebezpečí vazby rozhodce na některou ze stran zde sice je, ale podobné nebezpečí existuje i v klasickém soudním řízení.
Jak byste tedy poradil podnikateli, který se rozhoduje, zda svůj problém svěří do rukou soudce nebo rozhodce?
Riziko špatného rozhodnutí klasického soudu minimalizují právě složité procesní předpisy. Rozhodčí soudy užívají obecné procesní předpisy pouze podpůrně. Nejsou jimi svázány tolik jako obecné soudy. Řízení před nimi nemá tak přísná pravidla – a proto může být rychlejší. Každý si přitom může svobodně vybrat, kterou z cest bude absolvovat. Jedna cesta je pomalejší, ta druhá sice rychlejší, ale zase méně bezpečná.
Co když rozhodce posoudí věc nesprávně?
Co to je „nesprávně“? Podnikatelé si stěžují, že jsme pomalí. Jdou před rozhodce a verdikt skutečně získají rychleji. Jenže není vyloučeno, že bude znít v jejich neprospěch. Pak se vracejí k soudu a chtějí, aby nepříznivé rozhodnutí napravil. Jenže to, až na vzácné výjimky, nejde.
A nesprávné právní posouzení věci mezi ty výjimky nepatří. Soud verdikt rozhodce nepřezkoumává jako nějaká odvolací instance, to je základní zásada. Rozhodčí nález může zrušit jen výjimečně, pro hrubé excesy. Mezi ty patří například rozhodcova evidentní podjatost. Odlišný právní názor soudce a rozhodce ale do té kategorie nespadá.
I ŠPATNÝ SMÍR JE LEPŠÍ NEŽ DOBRÝ ROZSUDEK
Jiným způsobem mimosoudního řešení sporů je mediace. Smírčí řízení, kterého se účastní prostředník. Do budoucna se počítá s větším využitím této metody, což by mělo českým soudům odlehčit…
Klasické justiční přísloví praví, že i ten nejhorší smír je lepší než sebedokonalejší rozsudek. Pokud se lidé doberou nějaké dohody, kompromisu sami, výsledek lépe přijmou, navíc to posiluje jejich odpovědnost za vlastní jednání.
V Norsku například musí každý občan, než je mu dovoleno obrátit se na soud, absolvovat jakési předkolo před smírčí radou, která funguje u každé větší obce. Rada se skládá z lidí, kteří nemusí mít právní vzdělání, ale požívají přirozené autority. Může to být třeba hospodský, pan učitel a místní podnikatel provozující stavební firmu. Před těmito radami končí v Norsku celé dvě třetiny sporů.
JAROMÍR JIRSA (42)
V roce 1989 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2005 byl promován doktorem práv. Od ledna 1990 působí v justici. V roce 1999 se stal místopředsedou Obvodního soudu Praha 1 pro věci civilní a soudcem tohoto soudu. V srpnu 2007 byl pověřen výkonem funkce místopředsedy Městského soudu v Praze. V roce 2002 byl zvolen prezidentem Soudcovské unie České republiky. Už 21. listopadu bude v této funkci vystřídán – další zvolení stanovy nepřipouštějí. Je ženatý, má dvě děti. Ve volném čase se věnuje cyklistice, publikační činnosti a výletům po České Kanadě, kterou označuje za nejkrásnější kout naší republiky.
Některé činnosti, které dosud vykonávají soudy, by však měly v rámci reformy přejít na jiné subjekty úplně. Více pravomocí by tak měli získat kupříkladu exekutoři. V souvislosti s tím se ale začínají objevovat varovné hlasy. Exekutorům budeme vydáni na milost a nemilost a ti si s námi bodu moci dělat, co uznají za vhodné, protože kontrola soudu padne…
S exekutory je to zvláštní. Než v roce 2001 nabyl účinnosti exekuční řád, lidé si stěžovali na malou vymahatelnost práva. Zákon uvítali – konečně bič na dlužníky. Teď, po sedmi letech, se ale začínají ozývat hlasy, že jsou exekutoři příliš přísní a vymykají se kontrole. Já si ale myslím, že exekutorských excesů bylo za těch sedm let minimum. Stát se před deseti lety rozhodl, že vymáhání pohledávek zprivatizuje. Teď už není cesta zpátky. Exekutoři jsou prostě podnikatelé, jejichž předmětem podnikání je vymáhání pohledávek. Exekuce by jim měly být svěřeny se vším všudy a zároveň posílena odpovědnost za jejich postup.
NORMÁLNÍ JE NEDLUŽIT
Řekl jste, že k pochybení exekutorů dochází zřídka, lidí, kteří si na ně stěžují, jsou ale zástupy.
Moje babička mi říkala: „Normální je nedlužit. A když dlužíš, tak jsi blbec a riskuješ, že ti do domu vleze exekutor.“ Takhle to prostě je. Jestli vám někdo tvrdí, že dlužit je fajn, tak je to jen vymývání mozku. Normální je nedlužit. Když někdo dluží a nesplácí včas, tak se vystavuje riziku.
Už od soudu odchází hodně lidí s tím, že je odsoudil podplacený soudce, jen proto, že nevyhráli – a budou to říkat do smrti. Což potom v exekuci, tam už se řeže do krve. To vám přijde někdo do bytu, odveze nábytek a nechá vás sedět mezi holými stěnami. Líbit se vám to nebude, to je normální. Jenže exekutor nepřijede jen tak, on si to nevymyslí. Ono tomu vždycky něco předchází. A za své jednání nechť je každý odpovědný.
Někdy se ale stane, že exekutor postihne majetek jiné osoby než dlužníka. Jak by se pak mohla taková osoba bránit?
Pravomoc soudu přezkoumávat výjimečné případy, mezi které patří vyloučení věci z exekuce nebo její zastavení, by samozřejmě měla zůstat zachována. Ale to, že soudce nařizuje každou exekuci, je zbytečné. Nařízení je dnes naprosto formální úkon, při kterém kromě existence exekučního titulu nic nepřezkoumává. Dorazí k němu tisíce žádostí a on rozdá tisíce razítek. Soud razítkuje a zakládá spisy, jen proto, aby v nich řekl: Tady máme rozsudek – dobře, exekutore, dělej si to jak chceš.
Ideální stav by byl tedy podle vás takový, že běžná, neproblematická exekuce by se k soudu vůbec nedostala? Myslíte, že to tak nakonec dopadne?
Já doufám. Když si stát slušně platí soudce, tak by měl soudce dělat to, co podle ústavy má, tedy soudit – a ne razítkovat.
Vydávání platebních rozkazů, rejstříkové věci – to jsou agendy, které se přesunuly od stolů soudců k vyšším soudním úředníkům. Vyvíjí se dělení práce mezi nimi podle vás uspokojivě?
To je trend, který začal reálně prosazovat ministr Pospíšil – přesun méně významné rozhodovací agendy na vyšší soudní úředníky, na asistenty soudce, obecně na lidi bez taláru, ale teď už běžně s vysokou školou. Ale třeba dnes ráno jsme na poradě řešili, že nám například na obchodním rejstříku chybí osm z patnácti vyšších soudních úředníků. Ne, že bychom pro ně neměli tabulková místa…
VYŠŠÍ SOUDNÍ OTROCI ZA ŠESTNÁCT HRUBÉHO
Za ty peníze to ale asi moc lidí dělat nechce, ne?
Nástupní plat takového člověka – vystudovaného člověka, který bude rozhodovat o tom, zda vznikne či nevznikne obchodní společnost – je 16 tisíc hrubého. Tak nevím, jestli v Praze budou zástupy uchazečů. Předseda jednoho severomoravského okresního soudu mi řekl, že má na stole deset žádostí o práci zapisovatelky, jenže v Praze je to něco úplně jiného.
Přesun práce na vyšší soudní úředníkyje bezvadný, jenže v Praze vyšší soudní úředníci nejsou. A jestli si někdo myslí, že člověk s maturitou, nebo dokonce s vysokou školou nastoupí za 16 tisíc hrubého na rejstřík a bude tam otročit, protože ona to je robotárna, tak je blázen.
V rámci reformních prací na procesních předpisech by mělo dojít i ke změně v systému doručování. Co se má změnit?
Doručování právnickým osobám už je vyřešeno, problematické jsou fyzické osoby. Těm bude po novele možné doručovat fiktivně – na adresu uvedenou v evidenci obyvatel. Po lidech, jejichž doručovací adresa není známa, je zatím třeba složitě pátrat, což může řízení prodloužit o několik měsíců.
Každý občan má ústavou zaručenu svobodu pohybu, ale své záležitosti by si měl zařídit tak, aby mu bylo možné doručovat. Neumožní-li to soudu, písemnosti mu budou doručovány na adresu uvedenou v evidenci obyvatel. Po uplynutí zákonem stanovené lhůty bude zásilka považována za doručenou i za předpokladu, že se osoba na té adrese nezdržuje.
Co ostatní podmínky, které česká justice nabízí podnikatelům? Je prostor pro změnu i v přístupu k této, svým způsobem specifické skupině účastníků řízení?
Jistě. Domnívám se, že obchodní justice by měla být upravena jinak než klasická. Její pravidla mohou být méně formální. Podnikatelský svět je rychlý – a práce soudů by se tomu měla přizpůsobit. Zejména jednoduché, běžné spory by se měly „sekat“ rychleji. Pokud možno mimo soud, a když už před soudem, tak ne nezbytně před soudcem, ale třeba jen před vyšším soudním úředníkem.
Podporoval bych i povinné zastoupení advokátem v obchodních věcech. Komunikace s odborníkem je totiž zásadně jednodušší. Účastník, který je u soudu poprvé v životě, má problém s tím, aby se vůbec zorientoval v budově, kde se ocitl, natož aby se zorientoval ve složitých procesních pravidlech. Najdou se sice advokáti, kteří vám z řízení vyrobí bramboračku, ale jednání s nimi obecně umožňuje rychlejší dosažení výsledků.
