Většina manažerů podporuje zásahy americké vlády na záchranu finančních ústavů
Schvalujete postup americké vlády při záchraně finančních institucí, které utrpěly ztráty v důsledku hypoteční krize?
- Ano 42 %
- Ne 28,2%
- Nevím 29,8 %
Propad amerických finančních trhů trvá již více než rok. Poslední úder zažily v pondělí 15. září, kdy peněžní ústav Lehman Brothers požádal o soudní ochranu před věřiteli, banku Merrill Lynch převzala Bank of America a do velkých problémů se dostal i pojišťovací gigant American International Group (AIG). Předtím však již letos v únoru zkrachovala banka Bear Stearns a 7. září převzala kontrolu nad ústavy Freddie Mac a Fannie Mae ovládajícími více než polovinu hypotečního trhu USA federální vláda. Jde o krizi na Wall Street, jejíž konec a řešení zatím nikdo nezná. Zásahy americké vlády na záchranu finančních ústavů podpořilo 42 procent manažerů.
Jedním z nich byl i respondent: „V případě nečinnosti Fedu by škody mohly být několikrát větší a zanechaly by mnohem hlubší rány na již značně otřesených finančních trzích. Bohužel se asi nikdy nedozvíme, co by se stalo, kdyby bylo důsledně prosazováno pravidlo ,padni, komu padni’. Zda by očistný efekt zafungoval, anebo naopak krizi ještě prohloubil. Důvěra klientů v bankovní instituce je totiž velmi křehká věc.“
Nesouhlasí s ním manažer: „Chce-li americká vláda ,zachránit‘ držitele hypoték, které jsou pod vodou, budiž. ,Zachránit‘ však soukromé banky za peníze daňových poplatníků je buď velmi ,levicové‘ nebo zoufalé.“
Vyhraněný postoj neobsahuje odpověď: „V tomto případě jsou jasná pro a i proti.“
O míře odpovědnosti uvažuje respondent: „Americká vláda se rozhoduje mezi velkou a ještě větší škodou. Pokud pomůže přímo postiženým institucím, přijde ji to na ohromné finanční prostředky. Pokud jim nepomůže, může to narušit stabilitu finančního systému a vyvolat ekonomickou krizi a růst sociálních výdajů.“
Podporu nachází v odpovědi: „Stát nemůže převzít závazky soukromých zkrachovalých bank, musí však situaci kontrolovat a eventuálně dle možností zasáhnout. Je však asi dobré, že se finanční trh sám od sebe ,trochu‘ pročistí, čímž, doufejme, znovu posílí.“
Opačný názor má manažer: „Podporovat podniky, které přehnaně riskují, protože se spoléhají, že je Fed nenechá padnout, je špatné rozhodnutí. Tržní prostředí by je nenechalo přežít.“
V kritice pokračuje respondent: „Rozhodně nikoli. Pokud chtěla americká vláda či jiné instituce někomu pomoci, měly se zaručit za úvěry konkrétních osob, majitelů daných nemovitostí. Tímto nešťastným způsobem, jak je to obvyklé, zaplatí daňový poplatník jakékoli ztráty z hospodaření podnikatelských subjektů. Zavání to protekcionismem, diskriminací jiných odvětví i ,neúspěšných podnikatelů‘. Takto by ti, kdo udělají dostatečně velký problém, mohli žádat o spásu od státu, přecení-li své podnikatelské schopnosti a rizika.“
Výhrady se objevují i v kladné odpovědi: „Je to velký paradox. Spojené státy americké, země neomezených možností s ekonomikou založenou především na fungování tržních mechanismů a se společností často až nekriticky a naivně opěvovanou a vychvalovanou mnoha jinými státy a jejich politiky (naše nevyjímaje), musejí přistoupit k zestátňování některých podniků. To přece naprosto odporuje principům, kterými se tato země neustále vychloubá a na jejichž základě si přisvojuje právo být určující a rozhodující silou ve světě. Poslední vývoj a stav v USA pouze potvrzují, že mnoho aktivit bylo a je založeno na větší či menší bublině naplněné (horkým) vzduchem - podobně jako tomu bylo v případě internetové hysterie před několika lety. A potvrzuje se i staré české přísloví, že ,není všechno zlato, co se třpytí‘.
Postup americké vlády však v tomto případě schvaluji. Je to totiž momentálně jediná možnost, jak zabránit ještě větším škodám, které by nakonec dopadly především na obyčejné lidi, kteří za vzniklou situaci nenesou žádnou odpovědnost. Lze pouze doufat, že se z této krize všichni poučí. A především, že ti, co ji způsobili, budou za napáchané škody popohnáni k zodpovědnosti.“
Jednoznačně odpovědět nedokáže manažer: „Necítím se být kompetentní. Neznám rozsah krizové hrozby. Nevím, co se dělá pro to, aby se chyba nemohla opakovat. Možná by to chtělo nějakého Johna Maynarda Keynese mladšího.“
Stejně nerozhodný je i respondent. „Zdá se, že už ani Spojené státy americké nejsou natolik americké, jak jsme je znali. Nakonec se ukáže, že nejryzejší kapitalismus vybudovali čínští komunisté. To teprve bude poprask.“
Žádné pochybnosti nezaznívají v záporné odpovědi: „Americké federální instituce měly být předvídavější a nereagovat až na vzniklou situaci, ale snažit se jí předejít. Odstranění některých omezení, například možnosti používat přehnané pákové investovaní, které povolila americká komise pro cenné papíry (SEC), dokonce přispělo ke vzniku dnešní situace, za níž tři z pěti velkých investičních bank zanikají a táhnou za sebou celý trh. Kromě toho se domnívám, že ,insider trading‘, dobře známý v české kotlině, se stal normou i na amerických burzách. Jak jinak si vysvětlit, že téměř týden před odhalením skutečné příčiny, tedy pádu Lehman Brothers, se začalo hromadně prodávat a otvírat krátké pozice ve finančním sektoru? Fed, SEC, americký ministr financí i příští prezident mají co napravovat.“
Analýzu současné situace poskytuje respondent: „Přestože jsem liberální ekonom, tento krok vlády USA považuji v dané situaci za nejmenší zlo. Dva největší poskytovatelé hypoték v USA, Fannie Mae a Freddie Mac, velmi připomínali situaci zkrachovalého Enronu. Enron se vládě USA i bankéřům jevil dlouhou dobu jako firma ,too big to fall‘ - příliš velká na to, aby zkrachovala. V případě Enronu však vláda USA nereagovala a z více než 200 tisíc zaměstnanců se stali nuzáci. Krachem Enronu se jim totiž přes noc zhroutily zaměstnanecké penzijní akciové plány. Vzniklé škody jsou téměř neřešitelné.
Dle odhadu analytiků by hypoteční krize bez pomoci vlády USA mohla trvat dvacet až 25 let. Tímto jejím postupem se otvírá řešení již ve střednědobém horizontu. Nakonec, po opětovném nastartování konjunktury, budou obě firmy určitě zprivatizovány, čímž by mohly být celkové náklady státní pomoci sníženy. A především jde o to, aby se obnovila důvěra akciového trhu a investorů. To bez stabilizace celého odvětví v krátkém čase bez státní pomoci není možné.
Netržní krok vlády USA by v každém případě mohl zamezit nebezpečnému šíření hypoteční krize, která v současnosti propuká celosvětově. Silně byl zasažen také Londýn a krize se šíří i do států, jejichž banky hypoteční boom v USA nefinancovaly a národní nemovitostní trhy jsou v nich relativně zdravé. To vytváří riziko i pro Českou republiku, kde žádná hypoteční bublina neexistuje, ale akcie developerů na pražské burze prodělaly obdobně strmý pokles jako srovnatelné firmy na NYSE. Čím dříve bude krize zažehnána, tím dříve v rámci globalizace začne i česká ekonomika, která nyní zcela zřetelně zpomaluje, opět zrychlovat.“
Odpovídalo 124 manažerů
