Vrcholná setkání EU-Rusko jsou čím dál tím nanicovatější. V předvečer posledního summitu v Nižním Novgorodu bruselská exekutiva rozjímala nahlas, zda by nepostačilo jen jedno takové setkání za rok. Experti navíc nabádali k tomu, aby se v rámci šetření veškerý styk omezil na pouhou videokonferenci, nebo dokonce na výměnu prohlášení o záměrech. Nebýt ruského zákazu na dovoz zeleniny ze zemí EU, neměly by strany vůbec o čem rokovat.
Partnerství ve jménu modernizace? Nic takového zatím v Rusku nezačalo a nejspíš už ani nezačne. Hodnota všech modernizačních projektů, které je EU ochotna úvěrovat, sotva převyšuje denní přírůstky ruských měnových rezerv. Bezvízový styk? Francouzský prezident Nicolas Sarkozy, hlavní to lobbista ruských zájmů v Evropě, se nechal slyšet, že se s tím v nejbližších deseti až patnácti letech nedá počítat. Ruské zbohatlíky kupující nemovitosti v Londýně a Praze vízový problém netrápí a o nával agilních šíbrů zde nikdo vážně nestojí.
Summit v Nižním Novgorodu skoro nikomu nestál za zmínku, což je příznačné. V roce 1994, když se strany dohodly, že se budou setkávat na nejvyšší úrovni dvakrát do roka, budoucnost vztahů mezi Evropou a Ruskem se zdála být tak dynamická a zářná, že si to vyžadovalo takřka denní seřizování hodinek. Ty časy jsou tytam. Partneři si dávno zvykli na stav, který připomíná vychladlé manželství udržované ze setrvačnosti. Na jakoukoli smysluplnou ruskou politiku nejsou v EU ani zdroje, ani motivace. Krize Evropy s tím bezprostředně nesouvisí: i s vidinou možného bankrotu zůstává životní úroveň v Řecku nebo Portugalsku o poznání vyšší než na východ od unijních hranic. Fronta před branou unie se nezmenšuje. Imigrace sice zůstává těžkým hlavobolem, leč pokračující vychýlení politického kyvadla doprava skýtá naději, že dříve či později bude v otevřené diskusi řešení nalezeno.
Krize Evropy je ve skutečnosti především krizí vůdcovství, přičemž jak na národní, tak na celoevropské úrovni. Na té nižší není problém tak bolavý, neboť kvalita institucí je tradičně vysoká a úřady jsou schopny fungovat bez politického vedení. Učebnicovým příkladem je Belgie, která již rok žije bez vlády, avšak daně se řádně vybírají a důchody se včas vyplácejí. Zahraniční politika je však bez dlouhodobé vize, a tudíž i bez onoho „leadershipu“ nemyslitelná.
Unie stojí před dvěma základními otázkami: jsou to vztahy s Ruskem a s muslimským světem. Až doteď se je Brusel vždy pokoušel řešit čistě byrokraticky, pomocí planých slibů a velkohubých deklarací. Tento přístup se očividně vyčerpal, jenže na jinou strategii Evropa zatím nemá sílu. Jeden musí být opravdu nezřízeným optimistou, aby věřil, že šéfce evropské diplomacie Catherine Ashtonové, která 250 dnů v roce tráví na služebních cestách a zbytek si vybírá jako náhradní volno, ještě zbývá čas na plánování evropské politiky.
Na summitu se ukázalo se vší očividností, že Evropa trpí únavou z Ruska. Řeči se pronášejí, stále se o něčem jedná, emisaři pendlují sem tam, ale pokrok veškerý žádný. Kupříkladu už v roce 2005 bylo dosaženo dohody o zrušení plateb za přelety evropských aerolinek přes Sibiř. Poplatky se stále vybírají. Před rokem bylo dohodnuto zřízení společného Výboru EU-Rusko pro otázky zahraniční a bezpečnostní politiky výměnou za urovnání konfliktu v Podněstří. Nestalo se ani jedno, ani druhé. Postupně Brusel rezignoval na snahy jakkoli ovlivňovat situaci v Rusku k lepšímu. Vrcholným výpotkem filozofie reálpolitiky se stala myšlenka, že Rusko je třeba brát, jaké je, nikoli jakým bychom ho chtěli mít. Je to pohodlný přístup, který zbavuje Evropany obtížné povinnosti kritizovat vedení Ruska za barbarské jednání. Znamená to také, že Evropa už od Ruska nic nečeká, ani zlé, ani dobré. Rusku tento stav věcí vyhovuje.
Dnes se zdá neuvěřitelné, že ještě v roce 2003 na summitu v Petrohradě se Rusko a EU dohodly na vytvoření čtyř společných prostorů: v oblasti hospodářství, bezpečnosti, soudnictví a vědy a výzkumu. Před pouhými osmi lety budování moderní evropské společnosti v Rusku bylo vnímáno jako cíl sice vzdálený, leč dosažitelný. Že se to nyní jeví jako výsměch zdravému rozumu, je smutnou bilancí posledního desetiletí.
