Pracovní migrace není nový trend, ostatně jak ukázala krize v letech 2015 a 2016, o život v západní a severní Evropě je zájem i mezi lidmi z ostatních kontinentů – jak z bezpečnostních, tak také z ekonomických důvodů. Od pádu železné opony, jejíž propustnost směrem na Západ byla minimální, se však stavidla pracovní migrace otevřela a obyvatelé států, které se ani po třiceti letech nepřiblížily „zlatému německému standardu“, po tisících opouštějí své rodné země. Jen do roku 2009 opustilo východní Evropu kolem 4,8 milionu obyvatel. Ti směřovali zejména do zemí západní a jižní Evropy.
Zřejmě nejkřiklavějším případem je Rumunsko. Od roku 1990 opustilo zemi přes čtyři miliony lidí, převážně v produktivním věku. Vláda v Bukurešti si je problému dobře vědoma, a proto v posledních letech zvedá limity na příchozí pracovníky z třetích zemí, povětšinou jde o Vietnamce, Moldavce, Nepálce a Filipínce. Zaměstnanci z méně rozvinutých zemí mají nahradit odešlé mladé Rumuny, kteří hledají lepší životní podmínky v jiných zemí Evropy – například i v České republice, a to od těch méně kvalifikovaných, až po vysokoškolsky vzdělané odborníky.
V kombinaci s nízkou porodností aktuální trendy znamenají, že pokud se nenajde řešení, které by udrželo mladé a perspektivní zaměstnance v zemích svého původu, bude populace východní Evropy do konce století menší o dalších 38 milionů lidí. Od roku 1990 tímto způsobem ubylo ve východoevropském regionu kolem 18 milionů lidí. Pro lepší představu lze porovnat Bulharsku a Sýrii. Oběma státům klesl počet obyvatel asi o 1,5 milionů lidí, ovšem mezi oběma zeměmi je jeden zásadní rozdíl – v Sýrii probíhá posledních osm let válka.
O nic lépe na tom není ani Baltský region – Litva, Lotyšsko a Estonsko. V době konce komunistické nadvlády na počátku 90. let minulého století měly všechny tři země dohromady téměř osm milionů obyvatel, v současné době se jejich společný počet přibližuje číslu šesti milionů. Za negativní trend z části může i finanční krize z konce minulé dekády, ta silně zasáhla pobaltský region a akcelerovala tak odchod lidí do západní zemí. Dobrým příkladem jsou počty odchozích obyvatel z Litvy v letech 2009 a 2010. Během prvního roku odešlo 21 970 obyvatel, o rok později to již bylo 83 577 lidí. Podobný efekt měla finanční krize i na Lotyšsko nebo Maďarsko.
Avšak ne všechny státy východní Evropy byly tímto způsobem zasaženy. Například Polsko krize nezasáhla tak drasticky, jak ostatní evropské země, a proto se naopak migrace z Polska během krizových let zpomalila. Celkově se počet odcházejících Poláků během daného období snížil o 44 procent. Ekonomický vývoj tak má zřejmě na pracovní migraci východoevropanů značný vliv.
Migrační krize v minulých letech vyvolala silné vášně. Nicméně přesun obyvatel mezi unijními státy je co do počtu lidí téměř stejné závažnou záležitostí. V roce 2015 do státu EU migrovalo 4,7 milionů lidí. Z celkového počtu jich bylo 50 procent ze zemí mimo Unii, 1,4 milionů lidí se přestěhovalo do jiné země EU než je jejich rodná a jen 900 tisíc se naopak vracelo do země svého původu. Z toho vyplývá, že migrování evropských obyvatel probíhá v takřka totožném objemu, jako migrace ze zemí mimo EU v době největšího nárůstu nově příchozích.
Úředníci a čelní představitelé EU vědí o problému odlivu obyvatelstva východní Evropy, a dokonce v dokumentu Demografické trendy regionů EU z dílny Evropského parlamentu přesně pojmenovávají důvody, proč lidé odcházejí z východní Evropy. „Migrace mezi evropskými zeměmi je poháněna zejména rozdíly v příležitostech (zaměstnanecké a vzdělávací možnosti, rozdíly ve výši platů), ale také rodinnými důvody,“ stojí v textu.
Například premiér Chorvatska Andrej Plenković, které je také silně zasažené úbytkem obyvatel, prohlašuje „depopulizaci“ východní Evropy za „existenciální problém“. Je nutné podotknout, že se snižování počtu obyvatel se týká i Německa, jinak však na západ od německých hranic naopak počet obyvatel roste. Ať už jsou důvody jakékoliv - migrace ze mimoevropských zemí, východní Evropy nebo i vyšší porodnost, kterou s sebou přináší právě i migranti z afrických zemí.
I z toho důvodu je v novém víceletém finančním rámci EU zakotven princip, který prostřednictvím Fondu soudržnosti kompenzuje státy, jejichž obyvatelstvo se v letech 2006 až 2009 a 2014 až 2016 každoročně snížilo o jedno procento. Každý „odešlý“ občan bude z evropských peněz kompenzován částkou 500 eur.
Radost z této novinky v evropském „rozpočtu“ měli hlavně v Litvě. „V podstatě jsme jako země čistí plátci v jistém smyslu, jelikož lidé, kteří opustí Litvu jen kvůli tomu, že na západě jsou vyšší platy, jsou našimi přispěvateli k prosperitě EU,“ řekl k víceletému finančnímu rámci litevský prezident Gitanas Nauseda.
Otázkou do budoucna je, jak se bude vyvíjet populace. Demografické
modely jsou sice určitým vodítkem, avšak přesnou předpověď nám neposkytnou,
neboť nemohou počítat s nečekanými událostmi, jako jsou finanční krize,
války nebo pandemie. Avšak pro lepší představu, jaká jsou očekávání lze uvést
predikce Organizace spojených národů – ta v nejhorších případech počítá
s úbytkem až 40 procent obyvatel, v o mírnější konstelaci by se počet
lidí mohl snížit „jen“ o 25 procent.
Na druhou stranu už v dnešní době lze pozorovat trend, kdy se určité východoevropské země dostávají na určité ekonomické hodnoty srovnatelné se zeměmi západní Evropy. Mezi tyto země lze řadit Česko, Slovinsko či částečně i Polsko – právě tam se za poslední roky ztrojnásobil počet západoevropských obyvatel, kteří si tam našli práci.
