Zápisky z cest kvetoucími kraji dederonskými po třiceti letech.
Kdo chce hledat stopu bývalého východního Německa na místech, kde nějakých třicet let nebyl, nemá s tím velkou práci. Stačí se vydat mimo načančaná centra několika jasně prosperujících měst a najdete stejné „markery“ minulé éry jako u nás doma. Nejsme si nijak vzdálení, v podstatě ani ekonomicky, ale každý vyprávíme úplně jiný příběh.
Při všech odlišnostech zároveň nacházíte něco jako evoluční konvergenci. Eine Studienreise do méně prosperujících částí bývalé NDR je doporučeníhodným zážitkem nejen pro každého Čecha, ale v podstatě i Evropana přemýšlejícího o budoucnosti Evropské unie. Život na dotacích není řešení, a kdo je s nataženou dlaní očekává, je blb.
Porozumět novým spolkovým zemím vyžaduje kromě empatie a reflexe také čtení statistik. Záleží na tom, jak to počítáte, ale transfer peněz ze západu Německa do nových spolkových zemí od jeho sjednocení představoval něco mezi 1,5 bilionu až dvěma biliony eur. Pro představu ani ta nižší částka není příliš vzdálená kumulativnímu vytvořenému HDP České republiky v přepočtu na běžná eura od rozpadu československé federace. Je to šokující číslo, ale v historickém kontextu už to tak nepřekvapuje.
Za tyhle peníze samozřejmě pořídíte prvotřídní infrastrukturu – od datových sítí až po dálnice, což je zrovna velmi kruté srovnání pro pravidelné uživatele D1. Východoněmecké dálnice jsou provozem zatíženy vesměs mírně. Také proto, že ekonomická aktivita není převratně vysoká, k čemuž se dostaneme.
Samozřejmě dokážete velmi vyšperkovat centra měst – Drážďany a Berlín jsou exemplární případ – postavit veřejné instituce, zajistit zdravotní péči a školství, vybavit je technicky a personálně. Veřejný kapitál se bezpochyby vynakládal štědře až marnotratně a je vidět na každém kroku. S celou bilancí transferů to ale vidí i velmi nepodjatí „Ossis“ docela jinak. V podstatě říkají, že značná část transferů se tím či oním způsobem zase recyklovala zpátky z Východu na Západ – nákupem zboží a investičních statků přes veřejné zakázky ve výstavbě infrastruktury a tak dále až do úplných detailů včetně personálních.
V Česku velmi málo doceňujeme, že fakticky šlo o přátelské a zcela dobrovolné převzetí jedné země druhou, byť obývané jedním národem, avšak se zcela rozdílnou produktivitou a nesrovnatelnou silou ekonomik.
Důsledky hlasování nohama
Drtivá většina bývalých obyvatel NDR samozřejmě očekávala (jako každý jiný na jejich místě), že dostanou západní marku v přepočtu k té východní v poměru 1 : 1. Politicky to bylo jediné možné rozhodnutí, jiný kurz by se fakticky rovnal měnové reformě a navíc by musely mezi západem a východem Německa zůstat ostnaté dráty. Politická nevyhnutelnost se ovšem dostala do kolize s produktivitou v NDR, která zhruba tak odpovídala tehdejší úrovni v Česku. Odvrácenou stranou přijetí tvrdé západní měny proto bylo asi tak šestinásobné zvednutí konkurenční laťky pro východoněmecké producenty oproti těm českým (počítáme-li kurz východní marky ke koruně 1 : 3, což zhruba v roce 1989 odpovídalo paritě).
Nezanedbatelná část východoněmeckého průmyslu, která byla vystavena nejen vnitroněmecké, ale jakékoli mezinárodní konkurenci včetně té české, tenhle tlak pochopitelně nevydržela, protože se to nepodařilo nikomu, nikdy v dějinách.
Téměř veškerý státní majetek, který u nás i v Německu byl určen k privatizaci, převzal Treuhand, něco na způsob našeho Fondu národního majetku, a prodával, co se dalo. Často za marku a investiční příslib, a to se ještě odpouštěly dluhy.
Kapitál sice nakonec přišel, dalším vedlejším důsledkem je ovšem skutečnost, že podle seriózních odhadů 95 procent větších podniků ovládají vlastníci mimo bývalé východní Německo, což se v žádném bývalém státním celku nikdy v dějinách nestalo. Ještě by se vám líbilo být „východní Češi“, kdyby existoval západní bratr?
Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka:
Keine Willkommenskultur, ani tady, ani doma
Cesta do východního Německa, mnoho let poté
Tak další ilustrace: když převezmete právní a institucionální uspořádání, jak mají domorodci se svým nyní nepoužitelným „know-how“ konkurovat? Lékaři nebo učitelé matematiky či technických oborů jsou v pohodě, těch se to netýká. Ale co taková právní nebo ekonomická profese, co učitelé dějepisu? Moji tehdejší východoněmečtí přátelé si velmi dobře uvědomovali, že jsou aktem sjednocení, které si přáli, zároveň konkurenčně popravováni - s odkladem výkonu trestu. No je to možná tvrdé hodnocení, ale rozhodně na společenském žebříčku ve sjednoceném Německu seskákali o pár příček dolů. Psychicky vás to nepozvedne, ale poznamená.
Protože kapitál ve své fyzické podobě přitéká o poznání pomaleji, než se lidé pohybují, mnozí hlasovali nohama, většinou z ekonomických důvodů (platová úroveň je dodnes odlišná). Ale znám i některé velmi romantické příběhy, takže alespoň jeden z nich. Východní Němci směli cestovat ještě méně než Češi, a tak si někteří dopřáli nový začátek hodně daleko.
Na poloostrově York v australském Queenslandu, severozápadně od Cairns si na Atherton Tablelands jedna východní Němka z Lipska pořídila maličký kousek tropického pralesa a v něm „bed and breakfast“. Nakolik je mi známo, je to jediné místo na světě, kde vám u večeře asistují Lumholtzovi stromoví klokani… (Lumholtz nicméně nebyl Němec, ale Nor.)
Vnitroněmecká migrace z východu na západ dosáhla za dvacet let od sjednocení 1,7 milionu lidí, teprve v posledních pěti letech se negativní saldo snížilo. I tak je však rozsah selektivního exodu především mladých a vzdělaných lidí násobně větší, než co Československo zažilo po roce 1948, 1968 a po roce 1989.
Rozhraní mezi Západem a Východem je dodnes docela zřetelné, třeba i v Berlíně, kulturně, společensky i politicky, natož pak „v provinciích“, avšak s nezaměnitelnými rozdíly.
Velmi rychle postřehnete, že pověst Lipska jako levné náhrady Prenzlauer Bergu a dalších módních berlínských hipsterských čtvrtí je zcela oprávněná. Lipsko také unese docela velkou etnickou směsici a vypadá i v chudších částech jako velmi dobré místo k životu. Kdybych byl maturant, chtěl bych tam na vysokou školu. Tím říkám, že po brexitu věřím Německu z unijních zemí zdaleka nejvíce. Řádky uvedené níže berte jako starost zainteresovaného germanofila.
Jinde dopadli mnohem hůř než v Sasku, které je (s výjimkou Berlína) nejbohatší novou spolkovou zemí. O Lipsku již byla řeč a Drážďany vyloženě rozkvetly a zjevně prosperují. V Sasku-Anhaltsku, druhé nejchudší spolkové zemi, dostala letos na jaře protiimigrantská Alternative fur Deutschland (AfD) skoro čtvrtinu hlasů a skončila těsně druhá za CDU. Počet obyvatel zdejšího největšího města Halle se snížil oproti roku 1990 o čtvrtinu, druhé největší město Magdeburk je na tom obdobně. Jsou to města s počtem obyvatel odpovídajícím zhruba Ostravě, pro představu.
Biodeutsche aneb blbý život
Zažil jsem minulý týden akci pod názvem Zoonacht, v Česku zcela nevídanou. Spočívá v tom, že mimochodem velmi dobrou zoologickou zahradu v Magdeburku nasvítíte reflektory skoro v každém výběhu, v početných stáncích nabízíte návštěvníkům alkohol a na pódiu hraje uprostřed zvířátek jedna kapela za druhou. Přijdou tisíce lidí, kteří zaplatí o pět a půl eura zvýšené vstupné a do půlnoci si užívají. U vchodu vás velmi přátelská ochranka zběžně prošacuje a jdete na to.
Nemusíte být ani sociolog, abyste vnímal, kdo má tohle rád. Kdysi v časech NDR u mužů jisté společenské vrstvy tolik oblíbené kníry, džínové bundy a „fotbalová deka“ a la Puhdys patří minulosti. Dneska jsou v módě vlasy hodně nakrátko a zkušení pivní atleti se pohybují v tričkách a kapsáčových kraťasech, na nohou sandály a v nich ponožky. Jako u nás doma.
U obou pohlaví se oproti Česku velmi rozmohlo tetování, mladí muži s kérkami evidentně hodně posilují a na bicepsech je to vidět. Tamní mladé domorodé ženy se mnohem častěji zdobí různými kovovými ozdobnými předměty, jimiž si propichují své měkké tkáně. Přítomné matky s dětmi v kočárcích popíjejí pivko a často kouří snad i ušima. Všichni byli na první pohled Biodeutsche, což je lehce pejorativní termín moderní němčiny znamenající, že šlo o etnické Němce, nikoli o přistěhovalce.
Velmi laskavě se chovali k naší malé české turistické výpravě, která vůbec netušila, uprostřed čeho se ocitne. Líbilo se nám to málo, nevědomky jsme se stali antropology, neboť zvířata před hlučícím davem většinou prchla. Hlavním tahákem byla postpunková kapela Munchener Freiheit. Není to extrém, pár dní předtím si svoji Zoonacht obyvatelé Halle mohli užívat. V německých zoo, jinak kolektivně nejlepších na světě, jde zjevně o populární marketingový nástroj. No nečekal jsem, jak moc bude v alejích nablito, a odešel jsem ještě před začátkem hlavního koncertu. Doufám, že tenhle příklad Volkskultur k nám nikdy nedorazí. Než takový podnik organizovat, raději bych se oběsil.
Mezi západem a východem Evropy se opět staví hranice. Čtěte:
Nejlépe placená práce ve východním bloku? Kamioňák
Helmut Kohl sliboval před sjednocením „bítihendeLandschaften“, ale krajina vůkol často není kvetoucí. Málo placená práce, nakupování v supermarketech, jež už v názvu Penny nebo Norma říkají, že na rozhazování to tady není a nebude. Perspektiva sídlištní nudy až do penze nevytváří atmosféru pohody a tolerance - „dosidlovat“ takovéhle lokality žadateli o azyl není ani trochu rozumný nápad, spíše recept na radikalizaci. Za plastovými okny a zateplenými fasádami panelových sídlišť není lidské bytí permanentní veselicí, Zoonachtům a vynaloženým stamiliardám eur navzdory. Stejně blbý život v Česku se dá pořídit mnohem levněji.
Krajinný obraz a Energiewende
Na venkově je na obou stranách hranice pořád vidět hluboká orba socialistického družstevnictví. Ohromné lány táhnoucí se až k horizontu zůstaly, změnila se skladba plodin, ale opět podobně. Sasové, Durynkové i Braniboři projevují stejnou lásku kukuřici, řepce a solárním panelům ze stejně špatných důvodů. V pobláznění alternativní energií šli ale Němci ještě o dost dál - větrné elektrárny jsou všude, o brzké odstávce jaderných elektráren nemluvě.
Obnovitelné zdroje měly být součástí strukturální změny hospodářství nových spolkových zemí, když valná část východoněmeckých průmyslových kombinátů nepřežila ani první kapitalistickou pětiletku. Výsledkem je, že první, třetí a čtvrté místo v podílu energií z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě v jednotlivých spolkových zemích obsadilo Braniborsko (76 procent), Meklenbursko-Pomořansko (62 procent) a Sasko-Anhaltsko (52 procent), vklínit se mezi ně dokázalo jen přímořské a větrné Šlesvicko-Holštýnsko.
Mimochodem všechny tyhle spolkové země jsou na spodku německého žebříčku z hlediska ekonomické výkonnosti, a tak s „Energiewende“ spojovaly jistou naději.
Nenabízelo se jim příliš mnoho alternativ. Při zpětném ohlédnutí to zatím ani trochu nevypadá jako výhra. Sasko se zdejšími hnědouhelnými doly a elektrárnami nadále zůstává součástí „mixu“, jelikož slunce a vítr jsou nespolehlivé zdroje, takže potřebujete držet disproporčně velké kapacity, přinejmenším dokud někdo nepřijde s nápadem na levné skladování energií.
Nešťastní Ossis
Východní Německo je země jako žádná jiná - zaprvé už neexistuje, ač je pořád nejdotovanější na světě. Jednou to bude muset skončit a po pravdě řečeno přes všechnu empatii nevím, co bude pak. Šestadvacet let poté najdete často nedaleko vedle sebe jasné příklady úspěchu jakož i údolí a planiny, kde je naděje dávkována v množstvím menším než malém.
Velmi jsem svým východoněmeckým přátelům přál úspěch, ale také jsem vnímal jejich nejistotu a obavy. Na tomhle pocitu se nezměnilo nic, jsou samozřejmě materiálně bohatší než my, ale neřekl bych, že jsou šťastnější. Za nic na světě bych s nimi neměnil.
Tohle je výsledek „transferové Unie“ na německém laboratorním příkladu, nadhodnocené měny, ztráty konkurenceschopnosti a v podstatě i vlastní důstojnosti.
Jak dopadnou 4. září zemské volby v nejchudším Meklenbursku-Pomořansku, toho se bojí nejen spolková vláda. Po tom sasko-anhaltském „second best“ výletu nechovám příliš velkou naději.
