V roce 2010 dotáhl Jan Macháček, nejúspěšnější ragbista české historie, pražskou Slavii až k titulu mistra republiky. Pak začal trénovat mládež a rok na to se rozhodl založit vlastní tým, Olymp. „V žádném českém klubu mi nevyšli vstříc natolik, abych mohl realizovat svoji vizi - vzít talentované patnáctileté děti, provést je čtyřletým cyklem intenzivní přípravy a za pár let je dostat na nejvyšší úroveň. Dostat české ragby na olympiádu,“ vzpomíná Macháček.
Ukázalo se, že to nebyl vůbec špatný nápad. Ragbyová akademie Olympu, spadající pod centrum sportu ministerstva vnitra, má v současnosti 120 mladých sportovců a začíná fungovat jako sportovní centrum mládeže. Ne úplně nepodobné těm, které vychovávaly talentované sportovce před sametovou revolucí.
„Když chcete na olympiádu, musíte z více klubů udělat výběr těch nejlepších a nejodolnějších, kteří půjdou do center mládeže, a tam se jim budou věnovat profesionálové,“ je přesvědčen Macháček.
Rovnostářský systém nefunguje
Trochu jiný příběh, i když se v lecčems potkává s tím ragbyovým, se odehrává v házené, konkrétně v pražské Dukle. A další podobné najdeme v jiných sportovních odvětvích. Leitmotivem je mládež, tedy výchova talentů pro vrcholovou úroveň a reprezentaci. Jak juniory připravit tak, aby uspěli na evropské a světové úrovni.
Přečtěte si rozhovor s Janem Macháčkem:
České ragby dotáhnu na olympiádu
Jenže názory klubů a svazů uvnitř jednotlivých sportovních odvětví se různí. A neshody vyvolávají pnutí. Jde o to, zda ty nejlepší koncentrovat v centrech a v akademiích, kde budou mít tu nejlepší péči, což s sebou ale logicky nese přeskupení zdrojů a přetahování talentů, čímž menší kluby přicházejí o tahouny.
„Všechny sporty teď hledají, jak soustředit nejlepší mládež a trenéry na jedno místo. Systém akademií a vrcholových center ale u nás v minulosti existoval a ve světě ho od nás opisovali. My dnes dokážeme vychovat jeden super talent, který odejde do zahraničí, ale nemáme ten dobrý standard. Proč? Protože je výchova mladých talentů roztříštěná mezi všechny kluby,“ říká sportovní ředitel házenkářské Dukly a bývalý reprezentant Daniel Čurda. Zdá se, že rovnostářský systém narazil na své limity - nedokáže produkovat sportovní elity. A na počtu medailí v nejvíce sledovaných sportovních odvětvích je to v posledních letech znát.
Být u toho
V českém házenkářském svazu se v posledních pěti letech třikrát měnilo vedení. Jedním z hlavních důvodů bylo právě to, že se bafuňáři nedokázali shodnout na koncepci výchovy talentované mládeže. A spory bohužel pokračují dál. „Je vidět, že jsme rozhádaní. Někdo sází na kvantitu, jiný - po vzoru Islandu nebo Slovinska - na kvalitu, a u toho chce postupně budovat kvantitu,“ říká Daniel Čurda. Přístup k mladým talentům považuje za tolik zásadní, že dal vale práci ve farmaceutické firmě a domovskému klubu se začal věnovat naplno.
Podobný mentální problém jako ragbista Macháček, který chce vybudovat špičkové centrum pro ty nejlepší tak trochu na vlastní pěst, vyřešil tím, že zamířil do vedení svazu, aby mohl koncepci ovlivnit. A podobně jako on si začal stavět vlastní klubovou líheň, což v minulosti Dukla, která si v dobách povinné vojenské služby jako armádní klub vyzobávala ty nejlepší, nepotřebovala. „Není to tak drahé jako nakupovat hráče a dává to větší smysl. Na druhé straně to chce velkou trpělivost,“ vysvětluje sportovní ředitel Dukly házená.
Sportovní ředitel házenkářské Dukly Daniel Čurda
V roce 2008 začal Čurda společně s Pavlem Farářem a později Pavlem Pauzou budovat mládežnickou akademii s profesionálními trenéry. Dnes spolupracuje s šesti základními školami, kde trenéři nebo hráči z „áčka“ vedou kroužky, a dokonce i docházejí do jedné mateřské školky. První úspěch přišel v roce 2011, kdy odchovanci Dukly získali titul, pak to zopakovali v roce 2017. Od té doby je to ale jako na houpačce. „Teď jsme v lize na desátém místě. Náš tým je strašně mladý. Máme deset juniorů, kteří u nás vyrostli, ale zase nám chybějí zkušenosti,“ přemýšlí Čurda.
Jinak je ale spokojený. Dukla vyhrála výběrové řízení svazu a má od minulého roku tréninkové centrum mládeže a regionální házenkářské centrum pro žáky, což především znamená, že klubu svaz platí profesionální trenéry. Jenomže mezi kluby to vře. Celkem pochopitelně protestují ti bez výhod, kterým kluby se statutem sportovního centra vyzobávají talenty a ony nemají s kým hrát.
Nejlepší, do center!
„V žákovských kategoriích nechceme hráče přetahovat, v dorostu je to normální - tam se to selektuje. Pokud má hráč vizi jít do reprezentace, musí do sportovního centra. Když jsme se dívali na mistrovství Evropy juniorů, 70 procent jich bylo odtamtud,“ podotýká Čurda. Hledá ale i možnosti, jak podpořit menší kluby. Třeba ve Francii nebo v Dánsku trénují dorostenci v centru talentované mládeže, ale dál hrají za svůj domovský klub. To zkoušejí i u nás ve fotbale. Mají ovšem výrazně větší základnu než házenkáři. „I my máme pár hráčů, kteří u nás trénují a o víkendech hrají za svůj klub. Ale má to velký háček - když přijdou do Dukly, většinou tu chtějí zůstat se vším všudy a hrát za nás. Jsme trochu ve slepé ulici, je nás málo, talenty si přetahujeme mezi sebou, takže ta atmosféra není dobrá,“ konstatuje Čurda.
Bývalý házenkářský reprezentant nemá tak vzletný cíl jako ragbista Macháček, chce vychovat co nejvíc juniorských reprezentantů a prorazit s nimi v Evropě. A zároveň je udržet doma. „Ať odejdou do první bundesligy, ale ne do třetí nebo čtvrté německé ligy. Z pohledu svazu chceme, aby se všechny kategorie s repre týmy účastnily šampionátů Evropy a světa. Tam je dnes pro nás velmi těžké se vůbec dostat,“ říká Čurda. Cesta koncentrace těch nejlepších do center a akademií je podle něho jediná možná, pokud mají mít sportovci znovu úspěchy na mezinárodních šampionátech. Podobné pnutí teď probíhá i v jiných sportech. Fotbal i hokej se vrátil k mládežnickým akademiím, vrcholová centra mají i basketbalisté.
Osmdesát milionů do mládeže
Změny ve výchově mládeže zažívá i nejmasovější český sport. Ten vsadil před třemi lety na regionální fotbalové akademie a sportovní centra, jejichž smyslem je, aby nebyla výchova talentovaných hráčů rozmělněná do mnoha spádových oblastí. „Deset klubových akademií je konečné číslo. V podstatě vracíme zpět to, co jsme po roce 1990 rozbili nebo rozmělnili. Obecně nám dnes sportuje méně dětí, ale vrcholových center, kde se mají shlukovat ti nejlepší sportovci, jsme měli skoro čtyřikrát víc,“ vysvětluje manažer akademií Fotbalové asociace ČR (FAČR) Tomáš Maruška.
Hlavní persona této mládežnické fotbalové reformy, Michal Prokeš, před pár týdny z FAČR odešel. Podle některých spekulací kvůli tomu, že nepatřil k věrným spolupracovníkům místopředsedy asociace a známého fotbalového „šíbra“ Romana Berbra, podle jiných názorů kvůli nevyúčtovaným útratám ze svazové kreditky v sedmimístných cifrách.
Miliony pro černé duše. Dotace na sport putují hlavně fotbalistům a hokejistům
Faktem je, že fotbal si od mládežnických akademií hodně slibuje, i proto na ně dává ročně zhruba 80 milionů korun. Předseda FAČR Martin Malík důležitost juniorských sportovních center dokonce přirovnává k reprezentačnímu „áčku“. „Práce s mládeží je bez přehánění prioritou asociace, srovnatelnou co do významu i s národním týmem. Pro rozvoj hráčů, ze kterých by měly v budoucnosti vyrůst hvězdy českého fotbalu, je klíčový žákovský věk, kdy si osvojují základní fotbalové dovednosti a návyky,“ uvedl Malík pro týdeník Euro s tím, že v regionálních akademiích v současnosti rozvíjí svůj talent přes 400 mladých hráčů a hráček. „I přes personální změny samotný koncept pokračuje a hodláme ho ještě dále rozvíjet. Důležité také je, že své zkušenosti v něm mládeži předávají i bývalí hráči s bohatou mezinárodní a reprezentační kariérou,“ zmiňuje Malík například Karla Poborského, Radka Bejbla či Jana Suchopárka.
Hlavní motor: konkurence
Šéf Asociace místních hráčských talentů Pavel Paska, který stál u kariér většiny nejlepších českých fotbalistů, si myslí, že důvodem, proč na generaci Nedvěda, Kuky nebo Poborského nenavázala další, je právě to, že se po revoluci ponechala výchova talentů na jednotlivých klubech, které to dělaly individuálně v rámci svých ekonomických možností. „Ti slavní hráči byli ještě produktem minulého systému,“ konstatuje Paska.
Loni oficiálně získala status akademie i pražská Sparta, i když ji de facto měla už pět let. Vedoucí sparťanské akademie Miroslav Krieg si prý nedávno sám položil otázku, co nová koncepce přinese. „Smyslem je soustředit ty nejnadanější děti zhruba od 15 let věku do jednoho místa. Hlavním motorem zlepšování, a to neplatí jen pro sport, je konkurenční prostředí. Když se mladí mohou porovnávat s těmi nejlepšími, máme největší šanci, že budeme mít základnu pro dobrou reprezentaci, což je zájem státu,“ dospěl k závěru Krieg.
Podstatou jsou trenéři
V ledním hokeji fungují akademie už sedm let. Z počátečních šesti klubů, které Český svaz ledního hokeje podporoval, se jejich počet po 1. lednu rozroste již na sedmnáct. Status hokejové akademie získali totiž i kladenští Rytíři. „Tento počet by už měl být konečný. Akademie v podstatě kopírují velké a stabilní kluby, které si uvědomují, jak důležité je soustavně pracovat s mládeží,“ říká Petr Haken, který má na svazu projekt akademií na starost. Tou nejzásadnější podporou, kterou svaz klubům s akademií poskytuje, jsou platy trenérů, jejich vzdělávání a finanční nebo materiální dotace u výstroje a výzbroje mladých hokejistů.
Talentovaní hráči z akademií potom mají soustředění a mezinárodní turnaje na reprezentační úrovni, kde už trenéři reprezentace pracují s těmi nejlepšími hráči. „Bez hokejových akademií bychom neměli vůbec šanci se prosadit ve světě. To je ale jen jedna rovina věci. Největší rezervy vidím v rodině i ve škole, a to tedy především fakt, že děti se nehýbou tolik jako dřív. Jágr a celá zlatá generace kolem něj kromě tréninků běhali venku s míčem a kamarády, měli spousty spontánního pohybu. Akademie toho zachrání hodně, ale všechno nenahradí,“ říká manažer rozvoje ledního hokeje Slavomír Lener.
Basketbalový deštník
Rozbití socialistického systému a atomizaci výchovy těch nejlepších juniorů do jednotlivých klubů považuje za nelogické také kouč basketbalové reprezentace Michal Ježdík. „To nemusí být nutně špatně, ale pak musí fungovat nějaká sdílená vize směrem nahoru. Ta tu nebyla a začal boj o dítě, který vedl i k rané specializaci a nepřiměřenému tlaku na výkon. Což následně vedlo k tomu, že děti byly přetrénované, vyhořelé a v kritických obdobích, přechodech ze základní školy na střední a ze střední na vysokou, nám odcházely,“ vysvětluje. Myslí si, že tím jsme o velkou část těch, kteří mohli být nejlepší, přišli. Protože se na dítě často díváme tak, abychom z něj dostali maximum v tomto okamžiku, ale už ne z dlouhodobé perspektivy, kde by mohlo být za pár let.
Kupříkladu ve Francii funguje basketbalový Národní institut výchovy talentů. Jeho zástupce si s rodičem, trenérem a se zástupcem svazu domluví, co je v daném okamžiku pro dítě nejlepší - tak, aby z něj jednou byl reprezentant nebo olympionik. „Je jasné, že musejí existovat vrcholová centra, na jedné lodi s nimi ale musejí fungovat spodní články. Existuje špičkový sport, který není pro každého, a sport pro zábavu či pro zdraví, který tu elitu nevychová, má společenský význam pro celou zemi - sportující národ je zdravější, zdatnější, odolnější, pohyb pomáhá rozvíjet i kognitivní procesy. A obojí je stejně důležité,“ říká.
Sokol musí odmítat zájemce o členství. Chybí mu trenéři i peníze na provoz
Ani Ježdík se nevyhnul problémům s prosazováním koncepce výchovy talentů. Před čtyřmi roky Česká basketbalová federace vytvořila jakýsi deštníkový systém o třech úrovních. Na vrcholu jsou čtyři vrcholová centra mládeže, kam federace posílá třeba i odborníky na výživu, pod nimi jsou sportovní centra mládeže, těch je už deset, a základním článkem je zhruba 70 sportovních středisek. „Zpočátku byla mezi kluby a federací válka, potom boj a teď se začínáme potkávat. Aby systém mohl fungovat, musejí být všichni v jednom autobusu, všichni z něj musí nějak benefltovat,“ říká. Spodní články musejí mít zájem, aby se talent rozvíjel a stoupal výš. Vyžaduje to ale změnu myšlení trenérů a funkcionářů klubů a svazu.
Společným cílem je vychovat reprezentanta, který bude rozhodovat zápasy. Jako motivaci v basketbalu zavedli poplatky. Pokud klub pošle hráče do vyšší úrovně, dostane za to peníze. Ve fotbale třeba zkoušejí posílat děti z regionálních center, kde trénují přes týden, na víkend do domovských klubů, za které hrají zápasy. „Nic nevymýšlíme, jsou to ověřené systémy ze zahraničí, u jejichž zrození byli českoslovenští odborníci. Ale i tam trvalo roky, než se s nimi všichni sžili,“ říká Ježdík.
Za pár let se uvidí, jak moc promění změna koncepce český sport a zda budou odjíždět dnešní mládežníci na olympiády a mistrovství zase se sebevědomým úsměvem: Přátelé, kamarádi… My vám ty medaile přivezeme!
| Žádné tabulky |
|---|
| Florbal dlouhodobě patří mezi nejpokrokovější sporty v Česku, kde se moderní přístup (často inspirovaný trenéry ze Skandinávie) proměňuje ve slušné úspěchy na nejvyšší úrovni. Jeden z rozdílů je (ne)orientace na výkon u mládeže. „V žádném odvětví, ani ve florbale, není třeba brzká specializace na jeden sport. Naopak, v dětech je třeba vychovat vášeň pro pohyb a sport nebo všeobecnou přípravu, aby se rozvíjely komplexně, a teprve po patnáctém roku věku se zaměřit na rozvoj jedné disciplíny,“ soudí Filip Šuman, prezident Českého florbalu (někdejší České florbalové unie).
I proto se vedení organizace před časem rozhodlo v kategorii elévů, tedy dětí kolem deseti let věku, zcela zrušit dlouhodobé tabulky. „Turnaj nebo zápas spočítáme, dlouhodobé srovnávání jsme zcela zrušili. Tak, aby trenéři a rodiče nemohli tlačit na mládež a aby se junioři zase nebáli dělat akce, z kterých občas rezultují chyby,“ dodává Šuman. Svá slova podtrhuje výsledky průzkumu mezi osmi až dvanáctiletou mládeží v USA, kde k podobnému kroku přistoupili již před časem. „Vyhrát bylo až jako 41. důvod proč se děti sportu věnují. Daleko za týmovostí, socializací nebo prací s trenérem,“ doplňuje Šuman. A podobně na to dnes hledí už i ve fotbale, kde trenéři přípravek kladou důraz na hru a individuální výkony a výsledek zápasů je pro ně vlastně nepodstatný. |
Dále čtěte:
Fotbalová asociace šetří, kde se dá, stejně si ale dopřála desetimilionový výlet do Číny
