I babička na Starém bělidle věděla, že žádný strom neroste do nebe, a tak to nemohlo klapnout ani u čínských akcií
Důvodů a souvislostí čínského burzovního krachu, jimiž se zabýváme v tématu tohoto vydání týdeníku Euro, je nepřeberně a ze středu Evropy s evropskou mentalitou je nejen těžké je soudit, ale především prakticky nemožné předpovídat nějaký pravděpodobný scénář dalšího vývoje. Kromě konstatování, že ve východoasijském regionu bude na nějaký čas platit u nás dávno známé „dobře už bylo“.
V Číně nejsou silně nadhodnoceny jenom akcie, ale také nemovitosti a další aktiva.
A bankovní sektor už léta silážuje obrovské balíky nesplatitelných úvěrů. Země bude evidentně muset projít strukturálními změnami a leckoho to bude bolet. Povede to ke ztrátě onoho „nebeského mandátu“, jak o něm píše kolega Miroslav Zámečník? Nikoli nevýznamná část čínské společnosti jistě bude mít ten pocit, protože citelně zchudne a její pohled do budoucnosti ztratí podobu červánků věštících slunečné počasí. Onen kontrakt, kdy se směňuje poslušnost k císaři a komunistické straně za péči o blaho lidu se skutečně v příštích měsících, a možná letech bude zdát jednostranně neplněn.
Jenže na druhé straně země pořád ekonomicky roste o sedm procent a ta vyhlídka nemusí být úplně tragická, protože potenciálu pro růst je v zemi ještě opravdu hodně. Přitom o peníze v akciích a nemovitostech přijde ve skutečnosti jen zlomek miliardové populace. A i ten zlomek si bude vědom toho, že v mnohonárodním a multireligiózním státě je revoluce velkým rizikem a může přinést náklady, které jejich situaci ještě zhorší. Stamilionům Číňanů je vývoj na Šanghajské burze naprosto šumafuk a nejspíše o něm asi nikdy neslyšeli.
Komunistická elita řídící Čínu působí sice tváří v tvář tržním otřesům dost bezradně a chaoticky. Nicméně intelektuální potenciál tam bezesporu je a především komunistický instinkt k udržení moci je nesmírně silný. A tak se spíše dočkáme nového Tchien-an-menu než výměny mandátu. Nicméně není vyloučeno, že tato zkušenost najde u nějaké osvícenější části komunistické strany svou odezvu a přinese poznání, že ta ztráta „nebeského mandátu“ jednou přijde a v demokratických poměrech přece jen probíhá o dost klidněji a bez mrtvol. Je zjevné, že jakkoli kapitalismus, který Čínu v posledních letech neuvěřitelně zvedal vzhůru, může v totalitních režimech fungovat docela dobře, tak v demokracii mu je přece jen lépe. A tak by země mohla po úspěšných ekonomických reformách posledních desetiletí přistoupit i k reformám politickým.
Ačkoli se to nyní jeví jako běh na dlouhou trať, tak z tohoto pohledu se pirátská účast Miloše Zemana jako jediného vrcholného politika západní země na oslavách konce války v Pekingu jeví jako poněkud politicky ošidná. Že by to nějak pomohlo českým zájmům v Číně v nastávající složité době, se nechce moc věřit.
V Číně nejsou silně nadhodnoceny jenom akcie, ale také nemovitosti a další aktiva. A bankovní sektor už léta silážuje obrovské balíky nesplatitelných úvěrů.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
