Banka si vydělala odměnu od státu
O tom, že země, jako Libye, Angola, či Argentina, nebyly na konci osmdesátých let nejserioznějšími dlužníky, se někdejší Československo přesvědčilo záhy. V době hroutícího se komunistického režimu na splácení úvěrů nikdo příliš netlačil, v Československé obchodní bance (ČSOB), která měla exportní úvěry na starosti, zůstalo za těmito a podobnými dlužníky „viset“ téměř 40 miliard korun. Při privatizaci ČSOB v roce 1998 se stát v kontextu ostatních privatizačních kauz zachoval jako seriozní vlastník. Pod tlakem potenciálních kupců se rozhodl banku oddlužit, poté však požadoval adekvátní cenu. Získal 40 miliard korun. Tehdejší ministr financí Václav Klaus trval na tom, že stát bude sanovat pouze ty špatné úvěry, které vznikly do roku 1990. ČSOB to nevadilo, neboť po roce 1990 na rozdíl od jiných bank téměř žádné rizikové úvěry nevyrobila. Navíc na půjčky, které převedla České a Slovenské inkasní, dostala státní garanci.
Kde se vzaly miliardy.
ČSOB vyhrála na konci loňského roku soudní při se Slovenskem u Mezinárodního střediska pro řešení investičních sporů ve Washingtonu (ICSID). Požadovala, aby Slováci zaplatili svůj závazek z dělení federace a uhradilo dluh Slovenské inkasní. Při dělení stát banku oddlužoval a vytvořil Českou a Slovenskou inkasní. Slovenská inkasní přebrala asi čtvrtinu špatných aktiv za více než deset miliard korun, tři čtvrtiny přešly na Českou inkasní. Obě společnosti za operaci zaplatily penězi, které si půjčily od samotné banky. Zatímco česká strana svůj závazek uhradila, Slováci zaplatili pouze 1,5 miliardy a splácet přestali. ČSOB se tedy u arbitráže domáhala 31,6 miliardy slovenských korun. Nakonec dostane 24,7 miliardy, v přepočtu 19,5 miliardy korun českých. To je dobrá zpráva jak pro banku, tak stát. Pro ČSOB je sice výrok arbitráže bilančně neutrální, pouze se přesune jedna položka v účetnictví z aktiv do pasiv, mimořádným výnosem však budou peníze od státu. Týdeník EURO má informace, že ČSOB chce tyto peníze zaúčtovat ještě do loňského hospodářského výsledku. Vydělal i stát, neboť v roce 1998 poskytl bance garanci ve výši 21,3 miliardy korun.
Banka vydělá dost.
S použitím kupeckých počtů se zdá, že stát nyní doplatí ČSOB rozdíl mezi garantovanou a vymoženou částkou, tedy 1,8 miliardy korun. Tak jednoduché to ale není. Z dokumentů týkajících se takzvané stabilizační smlouvy uzavřené v roce 1998 mezi ministerstvem financí a ČSOB, které má týdeník EURO k dispozici, vyplývá, že při stabilizaci úvěru ministerstvo financí rozdělilo celou částku v poměru 90:10. Deset procent připadlo na ČSOB a banka je odepsala. Ministerstvo však řešilo další problém: jak motivovat banku, která má své jisté, aby za peníze bojovala a vymohla je ať soudně, či dohodou. Sobotkův úřad se rozhodl vyplatit jí takzvané success fee, tedy jakýsi motivační poplatek. Ten činí 1,95 miliardy korun a protože banka washingtonskou arbitráž vyhrála, tyto peníze dostane. Nárok má však i na dalších 3,8 miliardy korun, které představují rozdíl mezi 90 procenty z výnosu z arbitráže a výší záruky. To už jsou slušné peníze i na tak velkou banku. Navíc od roku 1999 dostává ČSOB každé pololetí 600 milionů korun, které plynou z úroků. Týdeník EURO má informace, že ministerstvo financí, překvapeno hospodářským růstem a nižším než plánovaným deficitem, chtělo ČSOB převést peníze ještě na konci loňského roku. Nakonec ale zvítězila Sobotkova chuť ukázat lidem, jak stát dobře hospodaří, peníze se proto nepřevedly. Letos bude mít náměstek ministra Eduard Janota problém, protože potřebná částka se zatím v rozpočtu nenašla. Mluvčí ČSOB Milan Tománek i ministerstva financí Marek Zeman odmítli informace týdeníku EURO komentovat.
Mohlo být lépe.
ČSOB na rozhodnutí washingtonské rady moudrých rozhodně neprodělá, Česká republika mohla zaplatit podstatně více. Arbitráž se při posuzování případu řídila českým právem, a tak mimo jiné bance nepřiznala takzvané složené úročení pohledávky. Pokud by judikát tuzemského Nejvyššího soudu, o který se arbitráž opírala, nepreferoval jednoduché úročení pohledávek, nemusela Česká republika platit bance nic. Český právní řád totiž zásadně preferuje jednoduché úročení před složeným, a to především u úroků z prodlení. ČSOB u arbitráže požadovala přiznání složeného úročení s tím, že nelogická přednost jednoduchého úročení je založená na principech pocházejících z feudálních, možná ještě předfeudálních dob, kdy nebylo možné brát úroky z úroků. Fakt, že slovenská strana nemusí úroky z úroků platit, je však úspěchem jejích právníků. Jak týdeníku EURO řekl advokát právní kanceláře Glatzová & Co. Vít Horáček, judikát Nejvyššího soudu v otázce složeného úročení se týká konkrétního případu. „Protože v českém právním řádu neexistuje institut precedentu, mohou ho arbitři řídící se naším právem využít, řídit se jím však nemusejí. Hodně záleží na konkrétní argumentaci právních zástupců,“ řekl Horáček. Stát tak přeneseně přišel o šest až sedm miliard korun. Finanční dopad arbitráže rovněž mohl být pro Českou republiku nižší, pokud by se zajistila proti oslabení slovenské měny. To však neudělala.
