Dvorní producent Jana Hřebejka umí nemožné: vydělat na českém filmu
Pupendo za první tři týdny distribuce utržilo téměř 37 milionů korun a láme všechny rekordy. Jeho producent však nikdy nevydělá dost.
Prapodivný byznys. Vyrobíte něco za třicet milionů a už předem počítáte s tím, že když půjde všechno skvěle, vrátí se maximálně dvacet. I kdybyste dostali do kina naprosto všechny potenciální diváky…
Filmový producent Ondřej Trojan říká: „Tady ani jinde v Evropě však v podstatě neexistuje kategorie producenta - stoprocentního investora. Producent, to je především manažer, který vedle vlastních investic a investic koprodukčních partnerů pracuje s dotacemi, granty či sponzorskými penězi. Ale ne že by v Evropě nemohl vzniknout film, který vydělá spoustu peněz. Stačí vzpomenout třeba Benigniho Život je krásný či film Toma Tykwera Lola běží o život.“ A dokonce - při dobře rozdaných kartách - se prý dá vydělat i na českém filmu.
Takovou větu mohou říct jen tři čeští producenti. Mezi nimi Trojan. Jeho firma Total HelpArt T.H.A. (autorem názvu je Trojanův společník Tomáš Hanák) produkovala Hřebejkovy Pelíšky, Musíme si pomáhat a do kin nedávno vstoupivší Pupendo, ale i Cestu z města Tomáše Vorla. Chystá s Janem Hřebejkem nový film Horem pádem a jedná i o výrobě utajovaného projektu Jana Svěráka. Příležitostný herec divadla Sklep a rovněž režisér Trojan navíc sám dotáčí a dokončuje velkorysý projekt Želary.
Jak to bylo s Pelíšky
„Financování filmu, to je strašně suché téma, nejlepší je malovat ta schémata na papír a určitě se z toho nedá udělat zábavný článek,“ říká muž, který se producentskému řemeslu vyučil především při boji o realizaci Hřebejkových Pelíšků. Poměrně levný projekt, na kterém všichni zúčastnění dobrovolně pracovali za poněkud skromnějších podmínek, přilákal do kin přes milion diváků.
„Byl to film ziskový, což je zázrak, který se povedl už jen Tankovému praporu a Koljovi,“ připomíná Trojan. „Tankovému praporu proto, že na počátku devadesátých let byla ještě poměrně levná pracovní síla a producenti z Bontonu vsadili na masivní reklamní kampaň. A Koljovi kromě obrovského zájmu tuzemského publika pomohl zisk Oscara a nadprůměrně kvalitní distribuce v zahraničí.“
Jak to bylo s Pelíšky? „Shání-li producent peníze na film, je samozřejmě rozdíl v tom, jestli začíná, nebo už má něco za sebou. Já jsem Pelíšky začínal a dát dohromady peníze trvalo bezmála pět let. Nejdřív jsme žádali o podporu radu Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, ale neuspěli jsme,“ říká producent. „Natáčení se nakonec podařilo rozjet hlavně zásluhou Pavla Borovana z České televize, který měl o projekt zájem i bez grantu z Fondu. A stejně se začalo jen díky takové fintě. Začali jsme totiž Pelíšky točit jako dvoudílný televizní projekt na formát Super 16 milimetrů. Od počátku jsme ovšem chtěli udělat plnohodnotný film, který by se promítal v kinech,“ říká Ondřej Trojan.
Na vysvětlenou: natáčení na filmový formát Super 16 milimetrů je levnější varianta, která se v Česku i ve světě používá poměrně často. Klasickou filmovou surovinou je formát 35 milimetrů. „Šestnáctka“ je užší, tedy méně nákladný filmový pás. Takto natočený film je pro promítání v kinech nutné překopírovat na 35milimetrový formát, ale náklady jsou i tak nižší a výsledná technická kvalita neuráží. Tímto způsobem natáčel například Jan Svěrák svůj film Jízda.
Jak se financuje film
V diskusích, jestli stát má nebo nemá podporovat filmovou tvorbu, padá argument, že film je podnikání jako každé jiné. Ano? Rozpočty českých filmů se pohybují kolem dvaceti až třiceti milionů korun a i při nejoptimističtějších předpokladech se nedá počítat s výnosem vyšším než dvacet milionů. Výnosy z filmu tvoří zisk z prodaných vstupenek, prodeje do zahraničí, prodeje videokazet a vysílacích práv pro televize. Úkolem producenta je tedy sehnat peníze, které pokryjí rozdíl mezi optimisticky kalkulovaným výnosem a konečným rozpočtem filmu. Existují čtyři cesty, po kterých se může vydat.
1. Fond. „Odrazovým můstkem je grant z Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Fond získává jednak korunu z každé prodané vstupenky do kina, a dále peníze z prodeje práv na vysílání starších českých filmů. Fond je hezká věc, ale peněz je tam strašně málo. Ze vstupenek se odvádí pořád koruna, i když se vstupné do kin od vzniku tohoto podpůrného systému čtyřikrát zvýšilo. A starší české filmy už se zdaleka neprodávají jako dřív,“ říká Ondřej Trojan.
2. Koprodukce s Českou televizí. Producenti si tento systém sice pochvalují, ale Česká televize jako koproducent získává na padesát let vysílací práva, což pro výrobce filmu zrovna dvakrát výhodné není. Filmaři na smlouvu přistupují, protože si prostě nemohou dovolit tuto možnost pominout. České televizi ovšem nelze upřít, že se zasloužila o řadu filmů, které by jinak nikdy nevznikly. „Pro televizi může být zajímavá látka, režisér či předpokládané obsazení filmu,“ konstatuje Trojan.
3. Soukromí investoři či sponzoring. „To je zapeklitá věc, především proto, že moc dobře nefunguje systém odpisů. Někdy se ovšem podaří, že sponzorům zapadá ten či onen projekt do marketingové strategie, a pak ho podpoří. My jsme ze začátku oslovovali poměrně široké portfolio potenciálních sponzorů. Dnes už využíváme spíše osobní kontakty a snažíme se nabídnout projekty ušité na míru konkrétním sponzorům,“ vysvětluje Trojan.
4. Čtvrtou cestou, která se asi nejvíce blíží zvyklostem skutečného podnikání, je investice samotného producenta. „Peníze, které se nám podařilo vydělat na předchozích projektech, pochopitelně reinvestujeme,“ připouští Trojan. „U mých prvních dvou filmů se mi splnily sny českého producenta. Pelíšky vidělo přes milion diváků v kinech a film Musíme si pomáhat měl úspěch v zahraničí, promítal se všude po světě a byl například vůbec prvním českým filmem v oficiální sekci na známém Sundance festivalu v USA. S Honzou Hřebejkem se pokoušíme nasazovat laťku výš a výš, vedle něj si můžu představovat, že v budoucnu prorazíme v zahraničí ještě daleko razantněji. Ale že bychom jednou vydělali tolik peněz, aby bylo možné financovat další film jen ze zisku produkční společnosti, to se asi nikdy nestane,“ pochybuje producent.
Pak se zasní: „Kdybych měl v ruce geniální scénář komorní komedie pro tři herce, která se bude odehrávat na louce a v lese a bude ji režírovat Hřebejk nebo Svěrák, pak bych do rizika stoprocentní investice šel. Jenže byl by to nejspíš velmi komorní příběh bez potenciálu velkého diváckého zájmu.“
Jak vznikají Želary
Dosud ne příliš využívaný zdroj peněz skýtají zahraniční producenti a podpůrné projekty, granty a dotace jednotlivých evropských zemí Evropské unie. Jenže „…zahraniční investice bývá podmíněna tím, že se musí utratit v zemi, která podporu nabízí, nebo že je třeba obsadit herce z té země. Což je třeba u látek, které zpracovává Jan Hřebejk, poměrně neřešitelný problém,“ popisuje producent.
Přesto se natáčejí Želary. Zkušenosti se sháněním peněz v zahraničí Ondřej Trojan nedávno získal při přípravě filmu, který produkuje a rovněž režíruje. Rozpočet příběhu podle povídky Květy Legátové Jozova Hanule se blíží padesáti milionům korun. Premiéra je plánována na počátek září. Autorem filmové adaptace je Hřebejkův a Trojanův dvorní scenárista Petr Jarchovský, v hlavních rolích se objeví například Aňa Geislerová, Iva Bittová, Jaroslava Adamová, Jan Tříska, Miroslav Donutil, bratr Ivan Trojan či Jaroslav Dušek. Ondřej Trojan říká: „Zatímco u filmů Honzy Hřebejka se snažíme, aby vznikly co nejdříve a látka nezestárla, u Želar to nebylo prvořadé. Rozpočet jsme dávali dohromady tři roky, z nemalé části je tvořen zahraničními investicemi. A pro mne je to vlastně dvojí zodpovědnost, což je někdy dost ošidné. Jako režisér si vymýšlím a jako producent se musím sám krotit.“
Ondřej Trojan
Filmový režisér a producent, příležitostný herec divadla Sklep. Narodil se roku 1959 v Praze do herecké rodiny - herectví se věnuje jeho otec Ladislav i mladší bratr Ivan. Ukončil osm semestrů pedagogické fakulty v oboru matematika - chemie. Odešel, protože ho škola nebavila. Nicméně říká, že jako praktikant na letních dětských táborech byl svědkem provádění rituálu pupenda mezi táborníky.
Dva roky pracoval ve Filmovém Studiu Barrandov jako rekvizitář, připravoval se na přijímací zkoušky na Filmovou akademii (FAMU) v Praze, kam byl přijat na obor filmová a televizní režie v roce 1985. Na FAMU natočil své první krátkometrážní filmy. V roce 1990 přerušil Trojan studium na FAMU (v pátém ročníku), aby natočil svůj celovečerní debut podle scénáře spolužáků Petra Jarchovského a Jana Hřebejka „Pějme píseň dohola“. V roce 1992 založil s kolegy Tomášem Hanákem a Jiřím Burdou Filmovou a televizní společnost Total HelpArt T.H.A., která se zaměřuje na výrobu audiovizuálních děl a na manažerskou činnost pro Divadlo Sklep. O rok později režíroval již v produkci Total HelpArtu divácky velice úspěšnou adaptaci „sklepovsko-havlovského“ dramatu „Mlýny“. Kromě celovečerních filmů produkuje a režíruje dokumenty, klipy a televizní projekty.
