Muzika patří do hospody, říkal Radim Hladík, na němž stála hudba Matadors a Blue Effect
Široké publikum zná Radima Hladíka (13. prosince 1946 - 4. prosince 2016) hlavně ze dvou skladeb - instrumentálky s klouzavým riffem Čajovna a ze synkop a sóla ve Slunečném hrobu od Vladimíra Mišíka (film Pelíšky). Obě písně jsou z Meditace, prvního alba kapely Blue Effect (pojmenované podle toho, že všichni členové měli modrou knížku) z roku 1970. K oběma měl dosti ambivalentní vztah - první po 40 letech hraní přímo nesnášel, Slunečný hrob zase po normalizačním zákazu dokonale zapomněl, takže se píseň musel v 90. letech naučit znovu.
Do té doby každý cinkal
V Matadors (pojmenovaných podle východoněmecké aparatury Matador) si získal pověst nejlepšího kytaristy u nás, a to nejen kvůli instrumentální zdatnosti. Jako první v ČSSR totiž používal brzy všudypřítomné kytarové efekty booster a „kvákadlo“. „Do té doby tu všechno cinkalo. Když jsem zahrál prvně zkreslenou kytaru ve studiu, vyhodili mě s tím, že ta kytara zkresluje. To byl naprosto jiný zvuk pro uši, v té době byla spousta věcí jinak a poprvé“ vzpomínal. Matadors brzy emigrovali, a tak Hladík s Mišíkem založili Blue Effect (normalizátory později znetvořený na Modrý efekt nebo M. Efekt). Deska Meditace je dodnes legendou, přestože je zčásti odrecitovaná a čiší z ní Mišíkova nechuť zpívat česky - ostatně kvůli tomu byl zpěvák po roce z kapely vyhozen.
Blue Effect s novým zpěvákem Leškem Semelkou nadlouho zabředl do jazz rocku a art rocku (desky Syntéza a Nová syntéza), chvíli si dokonce myslel, že má na nová spojení žánrů cosi jako světový patent. Pravda je taková, že vyznavači syrového blues Hladíkovi se dlouhé skladby z poloviny 70. let zajídaly, a když o třicet let později kapelu obnovil s mladšími hráči (Honza Křížek), ponechal z desetiminutových pasáží často jen několik taktů: „Vyházel jsem všechny ty artrockové přechody a zbyly jednoduché písničky.“ V 80. letech skoro úplně opustil rockovou scénu a doprovázel hlavně folkové interprety, třeba Dagmar Andrtovou-Voňkovou.
Do studia se mu nechtělo
Posledních deset let bylo asi nejšťastnějších v hudební dráze Radima Hladíka, který jinak moc nepřipomínal rockera -nepil, nekouřil, chodil pěšky a strávil celý život s jedinou ženou. Blue Effect (z původní sestavy zbyl jen on, zbytek tvořili o generaci mladší hudebníci) koncertovali skoro každý druhý den. Ale téměř výlučně pro komorní publikum. „Muzika patří do hospody a do klubu,“ vysvětlovala kytarová legenda, proč po vzoru Olympiku neplní koncertní haly. Na moderní hudební průmysl se Hladík díval s hlubokou skepsí, podle něj bere muzice kvalitu a interprety mění ve spotřební zboží.
„Peníze dělíme rovným dílem a každý pracuje podle svých možností, tahám bedny s nimi,“ říkal o mladých spoluhráčích z kapely, kteří v průběhu deseti let přestávali být tak mladí. Ne každý mu generační obměnu odpustil: „Napsalo mi asi pět velmi otrávených vrstevníků, že prožili vojnu s mojí muzikou, držela je nad vodou, a já si teď dovolím do věci zatáhnout mladé.“ Hladík hrál skoro do posledních dní, z důchodu 9100 korun nemohl vyžít a v životě natočil jen málo desek.
Do studia se mu ani později nechtělo: „Je to riziko, mohl bych natočit něco špatného, z toho mám strach. Čtyřicet let práce by šlo do háje!
O autorovi| Luboš Heger, heger@mf.cz
