Tento způsob léta nečekali ani zarytí pesimisté. Buď se významně posílí role Německa, nebo eurozónu čeká rozpad.
Kvapný návrat evropských politiků z prázdninových destinací zpátky ke krizovým veslům lodi, která jako by neznala kormidlo. Snížení amerického ratingu po odpudivých tahanicích o zvýšení dlužního limitu ve Washingtonu. Otřesy na burzách, které vymazaly nějaký ten bilion dolarů tržní hodnoty akcií. Prudké zpomalení v celé Evropě včetně dosud nadějeplné německé lokomotivy. Zkrátka léto, v jaké ani pesimisté nedoufali. Ve vřavě negativních informací začíná problikávat nevítané poznání: že vyspělé země, které si zvykly žít na dluh, nebudou mít ještě řadu let na růžích ustláno, co se vyhlídek na obnovení udržitelného růstu týče. Co taková perspektiva znamená pro civilní, neagresivní veřejný prostor, na němž si především Evropa tolik zakládala, raději ponechme sociologům a politologům, ale rabování v anglických městech nevěští nic dobrého.
Prosperita na dluh
Nezpochybnitelným ekonomickým faktem je, že západní civilizace ke svému růstu potřebovala v posledních desetiletích pořád víc úvěrů – kdysi po válce na jeden dolar hospodářského růstu „nasála“ Amerika jedenapůl dolaru úvěrů, v 90. letech to byly už tři dolary a těsně před vypuknutím velké finanční krize v roce 2007 už 4,5 dolaru. V Evropě to s promazáváním kol úvěry nebylo v zásadě odlišné, byť s velkými rozdíly mezi jednotlivými státy.
Samozřejmě velmi záleží na tom, zda někdo vstoupil do recese s vysokým nebo naopak relativně nízkým zadlužením domácností, zda realitní bublina byla či nebyla nafouklá, nakolik zkontaminován byl finanční sektor hypotékami a deriváty a v jaké kondici byly veřejné finance a bilance nefinančních podniků. Samozřejmě že také záleží na struktuře jednotlivých ekonomik. Bolest již zinkasovaná, ale hlavně ta do budoucna očekávatelná, bude dávkována různě.
Podle McKinsey Global Institute vzrostla kombinovaná zadluženost veřejného a soukromého sektoru od roku 2000 do roku 2008 ve Velké Británii o 157 procent tamního HDP, ve Španělsku o 150 procent, ve Francii o 83 procent a v Itálii o 67 procent. Všechny tyto země vstoupily do finanční krize s vyšším poměrem kumulované zadluženosti ve vztahu k HDP než Spojené státy, jež jsou běžně asociovány s životem na dluh. Naopak Německo za stejné období zvedlo poměr dluhu k HDP jen o sedm procent.
Nejtristnější je perspektiva zemí, kde se zatížily dluhy jak domácnosti, tak vláda, kde podniková sféra pracuje s minimálním ziskem a banky mají bilance plné neodepsaných pohledávek po prasklé realitní bublině. Krize si jednak mnohde vynutila sanaci finančního sektoru, jejíž náklady nesly většinou vlády a znamenaly obrovský nárůst zadluženosti, jednak vehnala vyspělé země do dosti hluboké recese, z níž se hledala cesta prostřednictvím expanzivní fiskální politiky, tedy opět nabírání dluhů.
Irský příklad ukázal, že ve vztahu k HDP obrovské bankovní bilance naládované hypotékami dovedou v podstatě na základě jednoho rozhodnutí (garance většiny závazků bank, tedy nejen depozit obyvatelstva) udělat ze státu s velmi nízkým zadlužením vlády zemi, o jejíž dlouhodobé schopnosti splácet vládní dluh se začne pochybovat. Španělsko na tom není o moc lépe a Británie je namočena jak ve vlastní prasklé hypoteční bublině, tak v zahraničí, třeba zrovna v Irsku nebo Španělsku. Pravda, není svázána eurem a oslabená libra může pomáhat vývozu a substituci dovozu.
Když růst, tak jen pomalý
Proces oddlužování domácností zejména v Evropě sotva začal, zatímco přes všechny programy fiskální konsolidace vlády pořád ještě nabírají dluhy. Za této konstelace se trhy sotva uklidní, dokud se finanční páka podstatně nesníží. Háček spočívá v tom, že cenou za snížení zadluženosti domácností v řadě vyspělých zemí, jejichž ekonomický růst je na spotřebě domácností závislý mnohem víc než v rozvíjejících se ekonomikách typu Číny (kde je růst tažen čistým exportem a hlavně neuvěřitelně vysokou tvorbou kapitálu), je nízká dynamika spotřebitelské poptávky. Přeloženo do reálií četných ekonomik, jež nejsou dostatečně konkurenceschopné na to, aby z dluhů vyrostly čistým exportem, to neznamená nic jiného než pomalý růst. I ty, které jsou na tom s jednotkovými mzdovými náklady a dalšími „měřáky“ konkurenceschopnosti dobře, mají problém.
Vezměme si příklad, na němž Česko závisí až fatálně. Německo nemělo žádnou hypotéční bublinu, domácnosti svoje dluhy zvládají, nefinanční korporace jsou v dobré kondici a dovedou konkurovat komukoli. Veřejný dluh sice není nízký, ale země se opět přiklonila k fiskální ctnosti a věrohodně cílí na vyrovnaný rozpočet včetně legislativně zakotvených fiskálních brzd. Již v minulosti dokázali Němci udělat alespoň nějaké strukturální reformy (Hartz IV, který zvýšil pružnost trhu práce, například), z nichž nyní inkasují dividendy. Způsob, jakým se řada německých bank, namnoze vlastněných zemskými vládami, dokázala namočit v kdejakém hnoji, jim sice není ke cti, nicméně ekonomické oživení předčilo loni očekávání. Ani superexportér typu Německa však loni nedokázal vývozem do Asie vykompenzovat více než polovinu výpadku poptávky v eurozóně. Data za letošní druhý kvartál potom přišla jako velmi studená sprcha: Německo sotva roste, a ani první čtvrtletí po zpřesnění dat není žádný zázrak.
Mizerné růstové vyhlídky převládají na obou stranách Atlantiku, Japonsko roste chudokrevně již jednu generaci a jeho růstový impulz pro zbytek světa v důsledku obnovy po tsunami bude nevýznamný. Čína bude muset krotit inflaci, Indie má problém nejen s inflací, ale i s rozpočtovými schodky, Brazílie je přehřátá a Rusko se i při dnešních cenách ropy potýká s masivním odlivem kapitálu. Jak velké naděje chcete spojovat s trhem, odkud se místní „dekují“? Petrodolarové emiráty a Saúdové sice mají peníze, ale zároveň se bojí o vlastní politickou stabilitu. Světové ekonomice možná trochu uleví pokles cen surovin provázející oslabení hospodářského růstu.
Spočteno, zváženo, zahraniční poptávka nebude stát za moc. Jinak řečeno, pokud Evropa nemůže ve svém souhrnu ani trochu pomýšlet na fiskální expanzi, pokud vlády i domácnosti musejí snížit dluhy, banky musejí čistit bilance, a korporace nevidí na starém kontinentu důvod k investicím, pak ani export jí nespasí. Pro Česko to bude platit jako pro všechny ostatní. Vítejte v éře velmi pomalého růstu, a to je optimistický předpoklad.
Poptávka po eurobondech
Nehledě na zdejší škodolibost, takové to verbální počůrávání unijních psích deček, jsme na Evropě a její schopnosti zvládnout dluhovou krizi nějakým inteligentním způsobem natolik závislí, až to hezké není. Bohužel situace zašla již příliš daleko. To, co by v eurozóně snad fungovalo před rokem a půl (tedy například přijetí věrohodných institucionálních opatření typu německé „dluhové brzdy“ a dlouhodobého programu fiskální konsolidace a strukturálních reforem národními vládami, podepřeného dohledem Bruselu včetně sankcí v podobě odnětí transferů pro hříšníky, a naopak poskytnutím finanční pomoci výměnou za reformní programy), již dnes stačit nebude. Ostatně když něco v tomto duchu přednesli na společném komuniké po úterním francouzsko-německém summitu prezident Nicolas Sarkozy s kancléřkou Angelou Merkelovou a nádavkem přidali společnou daň z finančních transakcí a „skutečné ekonomické vládnutí“ v eurozóně, trhy i komentátory to zklamalo. Vlivné hlasy dnes požadují emise eurobondů, a to rychle. Rychle to však nepůjde, a hlavně je otázkou, zda na to budou ochotny přistoupit ty země, které se dnes financují levně, tedy především Němci. Pro současné bonitní dlužníky by se totiž refinancování stávajícího dluhu a pokrytí nových deficitů výrazně prodražilo. V případě Německa jsou tyto vícenáklady položené na oltář eurozóny odhadovány v závislosti na výši rizikové přirážky na desítky miliard eur ročně. Pokud by Německo bylo kdy ochotno na eurobondy přistoupit, nemůže akceptovat morální hazard, spočívající v pokušení dnešních dlužníků zahrát si na černého pasažéra a schovat se za kolektivní záruku, na níž je eurobond postaven. Jenže přechod k fiskální a ekonomické unii je něco, na co eurozóna není mentálně připravena. Stejně tak není připravena na to, že v jejím čele by fakticky bylo Německo.
===== Nejdřív do Berlína =====
Italský ministr financí Giulio Tremonti může stokrát tvrdit, že s eurobondem by eurozóna nebyla v dnešní bryndě. Zřejmě však dokáže milosrdně vytěsnit z mysli představu, že až jednou on nebo jeho nástupce pojede návrh rozpočtu ukázat do Bruselu, vezme to z římské Via XX Septembre pro jistotu oklikou přes berlínskou Wilhelmstrasse 97. V někdejší největší úřední budově Evropy, Göringově Reichsluftfahrtministeriu, věc řádně probere s kolegy ze spolkového ministerstva financí. To se bude jistě líbit. Možná se nebude muset fyzicky dostavit přímo na místo, nicméně faktický posun v rozhodovacích pravomocech jako podmínka přijatelnosti eurobondů a s ním spojená ztráta fiskální a ekonomické suverenity těch, kteří k eurobondům upínají naději, je jasný. Pro vyloučení jakýchkoli pochybností je dobré zdůraznit, že Německo by jako faktický největší ručitel na to mělo nezpochybnitelné právo, na jeho místě by na kuratele nad dlužníky trval každý. Koneckonců Mezinárodní měnový fond dělá to samé v bleděmodrém více než šedesát let a nikoho to nepřekvapuje. Alternativa je ovšem ještě méně vábná: rozpad eurozóny by byl nesmírně nákladný nejen pro všechny členy, ale i pro blízké či vzdálené okolí. Vlády zemí, které se už dnes potýkají s nedůvěrou trhů, by musely chránit slabé národní měny opatřeními, která jsou neslučitelná se čtyřmi evropskými svobodami, minimálně s volným pohybem kapitálu (například omezení konvertibility takové drachmy nebo escuda jen pro transakce běžného účtu). Bankovní krize z přelomu 2008/2009 by byla jen slabým odvarem a vzhledem k nemožnosti si vypůjčit peníze na rekapitalizaci bank by fakticky docela dost zemí muselo vyhlásit insolvenci. S tím je spojený dominový efekt a vysoké náklady na rekapitalizaci bank ve věřitelských zemích. Přežil by to Schengen, přežila by to celní unie? Výsledkem by byla celosvětová deprese, a to i v případě, že by se vše odehrávalo civilizovaným způsobem. Nezapomínejme, že zásobník nábojů, jimiž by bylo možné se depresi bránit, je tentokrát skoro prázdný. Pro Česko z toho vyplývá jen jedno: když jsou obři nemocní, můžeme sotva něco na svém ekonomickém výkonu krátkodobě zlepšit, dost toho ovšem můžeme zkazit. Popravdě řečeno nezbývá nic jiného než se adaptovat. Also Wilhelmstrasse 97, sagen Sie? Na ja, na gut. Kdo to zvoral, bude jezdit.
