Zničit si kariéru je tak snadné. Podobných příběhů se v poslední době vyrojila spousta. Inženýr James Damore se nechal slyšet, že ženy mají horší předpoklady pro práci v technických oborech, a jeho zaměstnavatel - technologický gigant Google - ho vyrazil. Právník a děkan Harvardu Ronald Sullivan si pro změnu dovolil obhajovat „arciprznitele“ Harveyho Weinsteina a musel kvůli tlaku studentů odejít. A konečně na jaře přišel o místo devětadvacetiletý sociolog Noah Carl z Univerzity v Cambridgi, protože psal články, ve kterých vedle sebe kladl inteligenci, kriminalitu, geny a etnicitu.
Prostřední příběh je ze všech nejjasnější. Sotva lze brát vážně studenty, kteří právníkovi vyčítají jeho klienta a tvrdí, že je takovou obhajobou připravil o „pocit bezpečí“. O moc složitější není ani případ misogyna z Googlu: to, co říká, je sice hanebné, proč by ho ale mělo podceňování žen morálně diskvalifikovat, aby už dál nemohl pro svého zaměstnavatele slídit po osobních datech všech lidí na celém světě?
Odpověď je jednoduchá. Ani Google, ani Harvard si - v době sociálních sítí, internetových peticí a lidských řetězů - nemohou dovolit taková obvinění nechat „vyhnít“, tak jak se to dělávalo dříve. S Noahem Carlem je to mnohem složitější. Před tři čtvrtě stoletím skončila druhá světová válka a od té doby se na každého, kdo se věnuje oboru, který si Carl vybral ke studiu, automaticky hledí jako na „sprostého podezřelého“.
Přečtěte si: #MeToo postihuje umění i sport. Z galerií mizí obrazy, ze startu F1 modelky
Ne rasistické pseudovědě
Loni v létě osmadvacetiletý Carl uspěl v konkurzu a stal se juniorním badatelem jedné z nejprestižnějších univerzit na světě - Cambridge. Dva měsíce to podle jeho slov fungovalo, pak se objevila první kritika, někteří studenti se proti němu začali bouřit a v prosinci zveřejnili jeho odpůrci otevřený dopis s názvem Ne rasistické pseudovědě na Cambridgi, který podepsalo zhruba 1400 akademiků a studentů z celého světa (jádro samozřejmě tvořili lidé z britských univerzit, ale podpis připojil třeba Filip Vostal z Filosofického ústavu AV ČR či „marxolog“ Dan Swain z České zemědělské univerzity).
Zmíněný otevřený dopis vyzval školu, respektive příslušnou kolej (St. Edmund’s College), aby se distancovala od výzkumu hledajícího „korelaci mezi rasou, geny, inteligencí a kriminalitou“, a označil Carlovu práci za „eticky podezřelou a metodologicky chybnou“. Vyčetl mu, že jeho články zneužívají ultrapravičácké weby (třeba americký InfoWars), a dodal, že se rok předtím zúčastnil konference (London Conference on Intelligence), na které „byly prezentovány rasistické a pseudovědecké práce“.
Komentář Miroslava Zámečníka: Co nám říká #MeToo?
Vedení školy začalo věc vyšetřovat a výsledkem bylo Carlovo vyloučení k letošnímu 30. dubnu, což svatoedmundská kolej zdůvodnila tím, že Carlovy výstupy neodpovídaly „uznávaným kritériím kladeným na etiku a integritu výzkumu“. Navíc hrozilo, že by „kolej mohla být využita jako platforma na podporu názorů, které jsou s to vyvolat rasovou či náboženskou zášť a poškodit její pověst“.
Carl svůj nedobrovolný odchod okomentoval podle listu The Times slovy, že se stal „poslední obětí autoritativního levičáctví“, a činili se i jeho podporovatelé. Na vědu zaměřený server Quillette uvedl, že „Cambridge kapitulovala před chátrou“, a inicioval protipetici. Také tu dodnes podepsaly stovky vědců, včetně několika profesorů z Cambridge, Oxfordu či Harvardu. Přidalo se i několik badatelů působících v Česku, třeba Vlastimil Vohánka z Palackého univerzity či Aldo Filomeno z Filosofického ústavu.
Kdo je chytrý a kdo míň
Na internetu lze najít plné texty či aspoň abstrakty zhruba třicítky Carlových článků, které od roku 2014 uveřejnil v respektovaných časopisech i obskurních plátcích. Při jejich pročítání člověk rychle zjistí, že Carl není žádná zářivá vědecká hvězda, ale slušný „pracant“. Nejcitovanější jeho článek se věnuje starší tezi, že liberální ekonomické a sociální názory se pojí s vyšší inteligencí. Carl pro její ověření využil dotazníky General Social Survey (americká agentura pro výzkum veřejného mínění), které kromě obligátních otázek obsahují minitest, v němž respondenti měli slovům přiradit správnou definici. Výsledek je zajímavý.
Vyšlo mu, že lidé, kteří sami sebe označují za republikány, mají o 2,47 bodu vyšší IQ než lidé považující se za demokraty. Dodejme, že Carl sám sebe označuje za „mírného konzervativce“s levicovějšími názory v některých oblastech a rozhodně odmítá, že by zastával ultrapravicové názory, čemuž věřit můžeme i nemusíme.
Z politických témat se opakovaně věnoval brexitu. Psal například o tom, že podle socioekonomických statistik je Británie nejméně integrovaným státem v EU, a že brexit měl proto logiku. Na základě krátkého vědomostního testu rovněž konstatoval, že odpůrci i příznivci brexitu mají o Evropské unii zhruba stejně relevantní informace.
Středobodem Carlova zájmu je každopádně inteligence. Zabýval se třeba průměrnou inteligencí v různých regionech Spojeného království (nejhůř je na tom Wales s IQ 98,2, kdežto nejlepší jihovýchodní Anglie dosáhla skóre 102,6) a konstatoval, že inteligence „pozitivně koreluje s vyšším příjmem, dlouhověkostí a technologickými znalostmi, zatímco negativně s chudobou, nouzí a nezaměstnaností“.
Testoval také bizarní a rasismem zavánějící „UV“ teorii dvou jihoamerických vědců, že ty regiony států (ověřili to údajně pro Itálii, USA a Brazílii), které leží blíže k rovníku a dopadá na ně víc ultrafialového záření, vykazují nižší průměrnou inteligenci obyvatelstva. Carl ovšem zjistil, že pro Spojené království to neplatí. Ba naopak - jižněji položené regiony si v inteligenčních testech stojí lépe.
Nápadné je, že kdykoli Carl - zjevný hereditarián (tedy ten, kdo tvrdí, že vliv genů na inteligenci je silnější než vliv prostředí) - píše o měření inteligence regionálně či etnicky vymezených skupin, chybí v jeho textech rozvaha, jestli za rozdílné výsledky náhodou nemůže vliv prostředí. Jinak řečeno, pokud mají lidé v nějakém regionu nižší průměrné IQ a žijí v horších socioekonomických podmínkách, může to být i tak, že za nižší skóre mohou ve skutečnosti právě ony horší socioekonomické podmínky.
Kriminalita imigrantů
Kritici, kteří Carla vyštvali z Cambridge, se ale většinou soustředili na jiné dva články, které se týkaly imigrantů v Británii. V prvním z nich Carl konstatoval, že odpor Britů vůči imigrantům z různých zemí silně koreluje s tím, jak často tyto etnické skupiny porušují zákon, respektive jak často se dopouštějí násilných zločinů.
Ve druhém pak poněkud klopotně spekuloval, že vyšší počet volebních podvodů hlášených z britských okrsků, ve kterých nejčastěji žijí Pákistánci a Bangladéšané, může vysvětlovat jejich vyšší tolerance ke korupci a preference příbuzenských sňatků (tedy v Evropě už minimálně od 19. století ostrakizovaných sňatků bratranců a sestřenic).
Představit si spojitost korupce s volebním podvodem lze snadno, u příbuzenských sňatků je to složitější. Podle Carla ovšem takové sňatky indikují, že dotyčná společnost velmi výrazně preferuje rodinu oproti všemu ostatnímu, což s sebou nese bezohledné protlačování příbuzných či rovnou nepotismus. Budiž.
Základní premisu tohoto článku později jeden z autorů výše zmíněného otevřeného dopisu - cambridgeský profesor matematiky Clément Mouhot - označil v Guardianu za „tak zjevně eticky podezřelou“ a použité metody za „tak chybné“, že si je nutno položit otázku, jak takto slabého vědce mohla zaměstnat tak prestižní univerzita. Nezbývá než znovu podotknout budiž a dál si myslet, že o tom, jestli vědec patří, či nepatří na Cambridge či jinou univerzitu, by měla rozhodovat objektivní kritéria, a ne rozjitřené vášně korunované protesty a živými řetězy studentů.
Víc už toho Carl „nenapáchal“, a vcelku se tak dá přisvědčit hodnocení serveru Quillette, že byl potrestán za orwellovský „ideozločin“, tedy za něco, co z větší části vězelo v jeho mysli. Bohužel tomu napovídá i prohlášení univerzity, ve kterém Carlovy vědecké poklesky nejsou jakkoli specifikovány.
Politická korektnost
Zkusme se teď na tento případ podívat obecněji. Všem zúčastněným bylo od samého začátku jasné, o co Carlovi jde, a on jim to v dalších dvou článcích - jeden sepsal v prosinci, tedy v době formulování otevřeného dopisu, a druhý (mnohem radikálnější) až po svém vyhození letos v květnu - dokonale potvrdil.
Šikana bílých heterosexuálů? Šéfka britské agentury propustila pět mužů, chtějí se bránit žalobou
V obou textech vášnivě horuje za to, aby vědecká komunita přestala házet klacky pod nohy svým členům, kteří chtějí měřit průměrnou inteligenci ras či etnických skupin a zkoumat vliv genů na rozdíly v jejich kognitivních schopnostech. Tím definitivně a jaksi „na plnou hubu“ překročil zdaleka nejsilnější tabu současné vědy, které vyrůstá z mnohem hlubších kořenů, než je ono Carlem zmiňované „autoritativní levičáctví“; při vzpomínce na nacistickou eugeniku a osvětimské pece, kterými vyletěl do nebe popel milionů zavražděných lidí, zkrátka stále mrazí.
Na závěr bychom měli zvážit dvě věci. Zaprvé k vyobcování ze „slušné“ společnosti dnes kvůli splašené politické korektnosti stačí velice málo. Není to ani trochu rozumné; už proto, že by se třeba role mohly v budoucnu obrátit. A zadruhé základy politické korektnosti jsou až překvapivě mělké, a to nemyslíme střední Evropu, ale její rodiště - Spojené státy.
Vše začíná už ve škole:
Loni v říjnu zveřejnil velmi seriózní, a navíc liberální americký časopis The Atlantic výzkum veřejného mínění, z něhož plyne, že naprostá většina Američanů odmítá politickou korektnost. Celých 80 procent z nich ji považuje za „problém naší země“, když konkrétně vadí 88 procentům indiánů, 87 procentům Hispánců, 82 procentům Asijců, 79 procentům bělochů a 75 procentům černochů.
A rádi ji nemají ani mladí - konkrétně 79 procent lidí pod 24 let. „Vypadá to, že vždycky když se probudíte, něco se změní (…) Říká se Žid? Nebo židovského původu? Je to černoch? Afroameričan? (…) Pořád jste napjatí, protože nevíte, co říct,“ popsal své trable Atlanticu jeden hodně politicky nekorektní oklahomský indián.
Když si to člověk přebere, rázem je mu jasné, proč tolik Američanů volilo Donalda Trumpa, a zároveň dostane docela strach, koho si zvolí příště.
Přečtěte si také:
Nežádoucí efekt MeToo: ženy na Wall Street se dostaly do izolace
Mouřenín skončil. Restauratér v Berlíně změnil „náckovský“ název podniku
