Hlad po surovinách vede k vytváření nových aliancí
Dnes zní téměř jako pohádka, že poměrně nedávno – ještě v roce 1999 – se světové ceny ropy pohybovaly kolem deseti USD/barel. Byly tehdy tak nízké, že Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) přijala rozhodnutí snížit výrazným způsobem těžební kvóty jednotlivých členských států. Protože podobných rozhodnutí učinil OPEC v minulosti celou řadu a zřídkakdy je dodržel, nevěnovaly tomuto opatření vyspělé země mnoho pozornosti. Podcenily však fakt, že tehdejší ceny ropy na světovém trhu byly pro producenty de fakto likvidační, a proto k překvapení celého světa členové kartelu tentokrát dohodu důsledně dodrželi. Současně se k dohodě zcela dobrovolně přidali další významní producenti stojící mimo kartel – Norsko, Mexiko, Omán a Rusko. Ceny se během krátké doby více než zdvojnásobily, nicméně spotřebitelské země zůstávaly klidné, protože očekávaly, že se jedná o dočasný stav. Bezelstně používaly ropu ze svých komerčních i strategických rezerv, zatímco OPEC šikovnou mediální kampaní vyvolal zdání, že je suroviny na světovém trhu nedostatek. Producentské země byly stále v klidu – nebudou přeci kupovat ropu za 25 USD/barel, když nedávno byla za devět. Vyspělé země po odčerpání svých (za levný peníz pořízených) zásob skutečně nedostatek suroviny pocítily. Musely začít kupovat veškerou potřebnou ropu za světové ceny na světovém trhu a právě to udrželo cenu vysoko i v dalším období. A tak i mediální bitvu vyhrál OPEC na plné čáře. Vzestup cen ropy pokračuje dodnes. Jsou však příčiny růstu stále tytéž?
Proč dochází k nárůstu ceny?
Řada domácích i zahraničních analýz, publikovaná zejména v tisku euroamerického světa, často vysvětluje vzestup cen ropy jako důsledek například bezpečnostní situace v Iráku, Íránu, teroristických útoků, výpadků rafinerií či přírodních katastrof, které čas od času zničí těžební zařízení v různých částech světa. Tyto události sice cenu ovlivňují, ale zpravidla jen krátkodobě a nemají větší vliv na celkově vzestupný trend. Mezi laickou veřejností je pak rozšířeno naivní klišé, že ropa je tak drahá kvůli nenasytnosti arabských šejků, kteří nemají pohříchu rádi západní svět. Skutečnou a zcela zásadní příčinou nárůstu cen ropy a dalších nerostných surovin na světovém trhu je ale v posledních třech až čtyřech letech fenomén úplně jiný, totiž nastartování rozsáhlé modernizace třetího světa. Ve světě surovin došlo během posledních pár let ke zcela fatální změně. Z mnoha zemí, které byly tradičními producenty nerostných surovin, se během několika málo let stali jejich významní spotřebitelé a nestali-li se jimi dosud, pak se jimi nejpozději do pěti až deseti let dozajista stanou. Tento fakt zcela logicky vede mimo jiné k zásadním posunům v mezinárodně-politických či geopolitických vztazích. Jeden příklad za všechny: V lednu 2005 se setkali ministři Číny, Japonska, Jižní Koreje a Indie, aby založili Organizaci zemí dovážejících ropu, tedy jakousi protiváhu OPEC. Ačkoliv se zatím jedná spíše o politické gesto, stojí za povšimnutí, že hlad po surovinách vede k vytváření nových aliancí nejen mezi těmi, kdo je mají, ale rovněž mezi těmi, kdo je potřebují. Není nezajímavé, že tyto koalice jsou zcela oproštěny od faktu, že sdružují státy s naprosto rozdílnými politicko-ekonomickými systémy.
Nenasytný ===== třetí svět. =====
Modernizace třetího světa je poměrně nový, a proto možná zatím značně podceňovaný fenomén. Zejména dynamicky se rozvíjející oblast východní a jihovýchodní Asie, která si strategicky promyšlenými kroky v sektoru nerostných surovin a energetiky přímo říká o to, aby se s ní počítalo jako s regionem, který bude udávat hospodářský běh světa v tomto století, promluví do kvantity potřebných přírodních zdrojů naprosto zásadním způsobem. Japonský hospodářský zázrak, jehož byl svět svědkem ve druhé polovině 20. století, je těmto zemím dostatečnou inspirací.
Prudký rozvoj třetího světa není zdaleka reprezentován jen překotně se rozvíjející Čínou. Zásadní modernizací prochází rovněž Indie, Indonésie či Brazílie a další státy , vesměs s populacemi v řádu stamilionů. Nárůst spotřeby všech myslitelných komodit bezprostředně s hospodářským rozvojem souvisí. Tomu pak zcela logicky odpovídá vzestup cen, a to nejen ropy, ale naprosté většiny nerostných surovin – zemního plynu, černého uhlí, uranového koncentrátu, železných rud, neželezných kovů, drahých či strategických kovů. Naprostá většina těchto komodit je v současné době na světovém trhu obchodována za dvoj až trojnásobné ceny oproti cenám před čtyřmi lety. Jestliže se ceny mědi řadu let pohybovaly v rozmezí 1500 až 1800 USD/t, ceny olova kolem 500 USD/t a ceny zinku se od hranice 1000 USD/t vzdalovaly jen nerady, dnes je na londýnské burze nabízena měď za ceny přesahující 8000 USD/t, olovo okolo 1200 USD/t a zinek nedávno pokořil hranici 3500 USD/t. Rekordních hodnot dosahují i ceny stříbra, platiny a mnoha dalších komodit.
Každé smělé tvrzení je třeba podložit údaji. Rozsah článku neumožňuje uvést všechny argumenty, tedy alespoň namátkou:
• V loňském roce oznámila Indonésie, že uvažuje o vystoupení z kartelu OPEC, protože již není vývozcem, ale čistým dovozcem ropy.
• Největší světový producent a donedávna i obrovský exportér železných rud – Čína – začala v roce 2003 poprvé dovážet železné rudy z Austrálie, protože domácí těžba prudce rostoucí spotřebě nestačí.
• Během posledních deseti let došlo k nárůstu spotřeby ropy v Číně zhruba o 90 procent, v Indii o 60 procent a v Indonésii o 40 procent. Přesto je současná výše spotřeby ve třetím světě přepočtená na obyvatele stále pouhým zlomkem spotřeby vyspělého světa. Na průměrného obyvatele Číny připadá méně než jedna desetina spotřeby ropy průměrného Američana, na Inda dokonce pouhá jedna třicetina. Měla-li by se spotřeba v těchto zemích alespoň řádově přiblížit spotřebě takzvaného vyspělého světa, znamenalo by to v případě ropy poměrně rychlé vyčerpání dostupných zdrojů. Spotřeba navíc narůstá i ve vyspělých zemích: během posledních deseti let došlo k jejímu růstu ve Španělsku o 40 procent, v Kanadě o 25 procent, v USA o 16 procent.
• Negativním dopadům celosvětového nárůstu cen palivoenergetických surovin se jako jedna z mála evropských zemí vyhnula Francie, která díky silné roli jaderné energetiky šetří ročně desítky miliard eur oproti hypotetické výrobě stejného množství elektřiny ze zemního plynu a další obrovské prostředky získává vývozem přebytků elektrické energie.
• Rychle narůstá také diplomatická cena „nevěst“ s bohatým surovinovým věnem – nedivme se, že s přibývajícím počtem nápadníků poroste i mezinárodně politické sebevědomí surovinami hojně vybavených zemí.
Jak jsme na to my.
České republice je geologickou stavbou jejího území jednou pro vždy dáno, že disponuje omezenými zdroji palivoenergetických surovin. Z těchto surovin, mezi něž řadíme černé uhlí, hnědé uhlí, ropu a zemní plyn, lze hovořit o (časově omezené) soběstačnosti pouze v případě hnědého uhlí, jehož spotřebu plně kryje domácí těžba. Spotřeba černého uhlí je domácí produkcí kryta z podstatné části. Černé uhlí je také dováženo z Polska, současně je však významná část domácí produkce předmětem vývozu. Diametrálně odlišná je situace v případě ropy a zemního plynu. Podíl domácí produkce ropy na spotřebě je velmi nízký – v posledních letech se jednalo zhruba o čtyři až pět procent, a to i přesto, že domácí těžba v posledních letech souvisle narůstá. Zbytek ropy musí Česko dovážet ze zahraničí a tento import značně zatěžuje saldo celého českého zahraničního obchodu. Jestliže ČR ještě v roce 2002 importovala ropu za 33 miliard Kč, v roce 2005 se při srovnatelném objemu dovozu jednalo o 68 miliard. Průměrná dovozní cena tak vzrostla na dvojnásobek v průběhu pouhých tří let. Ropa je dovážena tradičně z Ruska, a i když jeho podíl postupně klesá, je tato země stále dominantním a proto strategickým partnerem. V posledních letech roste význam dovozu z Ázerbájdžánu. V menším množství je do ČR importována ropa ze Sýrie, Libye, Kazachstánu a Alžírska. V případě zemního plynu je situace velmi podobná – domácí těžba dlouhodobě pokrývá pouhá jedno až dvě procenta spotřeby, veškerý ostatní zemní plyn je nutno dovážet. Přibližně 75 procent plynu pochází z Ruska, zbytek převážně z Norska. Razantnímu nárůstu cen byl na světovém trhu vystaven rovněž zemní plyn: zatímco v roce 2002 „utratila“ ČR zemní plyn za 34 miliard Kč, v roce 2005 se již jednalo o 48 miliard.
Zoufat si nemusíme.
V porovnání s mnoha vyspělými zeměmi máme jednu velkou, dosud ne zcela doceněnou výhodu, totiž stále ještě relativně nízkou dovozní závislost na strategických palivoenergetických surovinách vstupujících do energetiky. Kapalná a plynná paliva, kterými ČR příliš nedisponuje, jsou u nás pro výrobu elektřiny využívány minimálně. Český best mix pracuje s domácími zdroji hnědého uhlí, jadernou energetikou, vodními elektrárnami a postupným zaváděním obnovitelných zdrojů, jejichž role je však s ohledem na naše zeměpisně klimatické podmínky do značné míry limitovaná. Přesto je v Evropě řada zemí, které nám mohou – a také v příštích letech budou – naši situaci jen tiše závidět. Ještě před nedávnem prosazovaná strategie některých evropských zemí, spočívající ve snaze nahradit uhlí či jádro zemním plynem, se ukázala jako problematická, což bylo mimo jiné umocněno nedávným zpochybněním bezpečnosti dodávek během sporu mezi Ruskem a Ukrajinou o ceny dodávaného plynu. Politici či politické subjekty, které toto překonané řešení nabízejí ještě v roce 2006 jako léčebnou kúru pro českou energetiku, nejsou než obchodníci s deštěm. Rozhodnutí ponechat v české energetice významnou roli jaderným elektrárnám bylo strategicky naprosto správné. Kdo ještě letos nevěří, ať bedlivě sleduje světový trh s nerostnými surovinami.
