Úzká Navrátilova ulice spojuje sice Vodičkovu a Školskou v centru města, těžko však něčím upoutá. Snad jen několika restauracemi, z nichž se po Praze nejvíce mluví o japonské Miyabi. Upozorňuje na ni poutač s nepřehlédnutelným vycházejícím sluncem a našinci nečitelným kaligrafickým nápisem. Když se ocitám uvnitř, nabývám nejprve pocitu, že jde o omyl. Interiér první prostory restaurace je velmi evropský, navíc nijak oslňující. Prostý bar, stěna - velmi sektorová - plná polic a kavárenské stolky s holou deskou, obklopené opět víceméně všedními vyplétanými polokřesílky. To je vše. Teprve při bližším ohledání objevuji na stěnách typické japonské grafiky a v policích nejrůznější drobnůstky, které dálnou zemi připomínají.
Dávám se uličkou dále do nitra restaurantu a teprve zde narážím na typické znaky prozrazující původ a zaměření restaurace. Oblázková cestička s většími kameny, po kterých se jako po stupních zvláštního horizontálního schodiště kráčí k malé, bohužel nefunkční zahrádce, je lemována několika tatami. Zde už se duch východu zmocnil prostoru jednoznačně a originálně. Nízké stolky na rohožích, papírové příčky, kouzelné obrázky a grafiky. Prohlížím si tyhle malé šámbry, líbí se mi, ale rychle se vracím zpět do evropské části. Představa posezení na zkřížených nohou (tatami s příkopem pro nohy Čechů zde není) mne vyděsila.
Z nabídky restaurace mě láká vše, a tak jsem se rozhodl svěřit do rukou obsluhy, aby mne vyvedla z labyrintu lahůdek a vybrala pro mne pořad jídel tak, abych stihl vše zajímavé, pro podnik typické a mezi hosty populární. Ovšem objevil se drobný zádrhel. Dívenka, drobná a roztomilá, vzácně přívětivá, nebyla k mání. Zřejmě pod vlivem letních vedřin a patrně také vedena pochopitelnými touhami mládí se rozhodla více než placu věnovat se jednomu z přítomných mladíků. Již svým oděním evokovala představu, že si právě odběhla od vody, aby v chvatu obsloužila nemnoho přítomných a opět se vrátila do náruče vln - nebo onoho mládence. Ostatně z toho se časem vyklubal její kolega, když vyměnil šortky za dlouhé nohavice a jal se pulírovat umyté sklo. Takže jsem musel čekat až do chvíle, kdy se dívka opět rozhodla pro pracovní kolečko lokálem. Zatím jsem se vrátil k lístku a důkladněji jej prohlédl. Je třídílný, a zatímco menu a nápojový lístek jsou provedeny s výsostnou elegancí a vkusem, doplňující fotografická příloha nikoliv. V plastu zalité obrázky jídel, poučné sice, ale v provedení spíše odrazujícím – barevně i kompozičně –, hosta zřejmě nenadchnou.
Když se tedy ona zvláštní číšnice propracovala k mému stolu - tehdy byla roztomilost sama -, bryskně rozhodla o tom, co ten večer pojím. Odhadla mne na novice v japonské gastronomii a doporučila jednu z kouzelných krabiček, po okraj naplněných zdejšími specialitami. Byla to sakana sushi obentó, což je nabídka delikates převážně rybích. Jídla je prý hodně a navíc různorodého, budu jistě spokojen, jak tvrdila těsně předtím, než odspěchala za bar pro další dávku něhy.
Měla pravdu. Když mi po další chvíli předložila na několik menších polí dělenou etui, byl jsem natěšen. V drakonicky rudém laku jednotlivých „chlívečků“ se na odiv vystavovaly nejrůznější kousky rybího masa. A na titěrném oválku vedle se ještě hrbila tři tělíčka nigiri sushi.
Po celou dobu čekání na menu jsem si v duchu přehrával práci s hůlkami, takže když nastal čas, odhodlaně a vcelku úspěšně jsem se pustil do zápasu s neposednými kluzkými kousky převážně rybího masa. Již po prvých soustech jsem poněkud ochladl v počátečním nadšení. Jídlo, které vypadalo tak báječně, chutí za vzhledem notně pokulhávalo. I když ne všechno, losos připravený „na teplo“ byl znamenitý. Já tuhle rybu nemusím, díky její polistopadové invazi do naší gastronomie, navíc v provedení ne vždy laskominy vzbuzujícím, se jí často vyhnu. Zde však byl losos vskutku uměleckým dílkem. Tučný tak akorát, aby nepůsobil vyschle a trupelnatě, ale ani se neroztékal mastnotou. Upraven byl s takovým jemnocitem, že každý kousek pohladil patro jakoby klůckem sametu.
Podobně se povedly také krevety navlečené do zlatého kabátku tempury. Nasládlá chuť masa (když se jí podařilo prodrat se místy opravdu mocnou vrstvou těstíčka) dala ve spojení se vcelku jemným, lehýnce „uzeným“ projevem omáčky zaznít ryzím tónům moře. I salát z řas dobře zapadal do ladění chodů. Důrazná slaná obhroublá chuť řasy, ač jednoznačně dominantní, nedokázala potlačit nasládlé zaznění karotky a mladistvý akord několika pohozených zrnek hrášku.
Už tolik se nepovedla další ryba, tuším, že šlo o mořskou štiku. Maso bylo přetažené, suché a téměř na konci své kariéry v oblasti poživatelnosti. O pár chvil později už mohlo být zle. Sladká omáčka, které bylo bohužel méně než málo, vůbec nestíhala sebeméně vylepšit zapšklou chuť masa. Stejně tak válečky nigiri sushi. Rýže, příliš suchá a na povrchu notně již okoralá, působila mdle, maso ryb hodně, hodně unaveně. Ať to byl losos, tuňák nebo butter fish (modrohlav). Navíc jsem postrádal bílý nakládaný zázvor.
Skutečně zklamán jsem zvažoval odchod, aniž bych si dopřál dezert, ale možnost dát ještě jednou prostor roztomilému, mírně šálivému projevu hodně plážově oděné servírky, mne přikoval k židli. Znovu jsem dal na její soud a tentokrát správně, jak se ukázalo za málo okamžiků. Awjuki, skořicové parfait, seskládané ze tří sotva znatelně narůžovělých monolitů, trčících vzhůru, chutnalo moc dobře. Nadýchané, přitom však pevné, ani v nejmenším přeslazené a skořicí jen mírně pohlazené. Tak, aby byla ihned patrná, přitom však nezmarnila jemný valér mazlivého krému.
Cena, zaplatil jsem 628 korun, zní v monetární podobě a v souvislosti, o jaký druh podniku jde, velmi lichotivě. Ovšem hodnota tentokrát – bohužel – za cifrou zaostávala přinejmenším o dvě délky. Neodpustím si, abych na závěr neokomentoval jednu z myšlenek majitelky restaurace, které jsou uvedené na poutači: „Je například velmi důležité, na jakých mističkách a talířích bude jídlo servírováno. Restaurace má nyní již velkou zásobu náčiní z Japonska…“ S tím se dá jistě souhlasit. Ovšem za podmínky, že to, co je na mističkách a talířích předkládáno hostu, bude nejméně na stejné, spíše však vyšší úrovni.
Plus - odzbrojující přístup servírky k hostu, pokud se rozhodla se mu věnovat
minus – i při malém počtu hostí poměrně hlučné prostředí
kvalita x cena: 6
Miyabi - japonská restaurace
Navrátilova 10, Praha 1
tel.: 296 233 102-3, fax: 296 233 104
e-mail: miyabi@miyabi.cz, www.miyabi.cz
Otevírací doba: Po-Pá: 11.00-23.00, So-Ne: 12.00-23.00
Počet míst: restaurace 30, tatami celkem 22
Druh kuchyně: japonská
Přijímané platební karty: všechny obvyklé
Jídelní lístek: čeština, angličtina
Jazyková vybavenost personálu: angličtina
Země původu nabízených vín: ČR, Francie, Chile, Itálie, JAR
Hodnocení restaurace:
Atmosféra, pohodlí, estetika 8 bodů z 10
Prostírání 8 bodů z 10
Úroveň jídelního a nápojového lístku 9 bodů z 10
Chování personálu 7 bodů z 10
Kvalita jídla a nápojů 16 bodů z 20
Celkem: 47 bodů ze 60
Všechny údaje uvedené v následující pasáži jsou přesným opisem jídelního a nápojového lístku. Případné chyby dokládají péči, jaká je věnována jejich úpravě.
Výběr z jídelního lístku:
makizuši s krabím masem surimi 110 Kč
suši tempura 140 Kč
ibuši sake 60 Kč
banzaj suši - suši mísa 990 Kč
tempura udon 215 Kč
miyabi kaiseki menu - pro 2 osoby 1650 Kč
ebi tempura 270 Kč
tsumami obentó - k pivu 290 Kč
hidžiki salát 60 Kč
mrkvový dort s vanilkovým krémem 55 Kč
Výběr z vinného lístku:
bohemia sekt (demi sec, rosé, brut) 0.70 220 Kč
Veltínské zelené - pozdní sběr - 2000 - Valtice 0,75 250 Kč
Sauvignon Blanc - Landsskroon Estate Paarl - Jižní Afrika - 2002 - 0,75 440 Kč
Verdicchio DOC Titulus - Fazi Battaglia - Itálie - 2001 - 0,75 540 Kč
zweigeltrebe rosé - kabinet 1999 - Šatov - Volné Pole 0.75 240 Kč
Rulandské modré CZ made, Valtice 0.75 190 Kč
Pinotage - Landsskroon Estate Paarl - Jižní Afrika - 2000 - 0,75 510 Kč
Chianti Superiore - DOCG Poggio al Casone - Itálie - 2000 - 0,75 510 Kč
Merlot Reserva - Santa Rita - Chile - 2002 - 0,75 580 Kč
Bourbogne Pinot Noir - AOC Compte de Lupe - Francie - 1999 - 0,75 590 Kč
