V krizi, kterou je jistě i každá větší epidemie, tendující
k pandemii, se vyjevují především slabiny systémů, které jsme považovali
za bezpečné, tedy za něco, na co je stoprocentní spolehnutí, co je prakticky
neprůstřelné. Zdravotnický systém se najednou ukazuje jako poddimenzovaný, pokud
by měl hasit velký virulentní požár, a málo pružný, protože mu možná až příliš
dlouho trvá, než odhalí všechny nemocné a potenciálně rizikové pacienty.
Část těchto nedostatků, které se tak živě komunikují na
sociálních sítích, připadá na státní správu. Ta je jakýmsi nervovým systémem
společnosti, který by měl převádět důležité informace, včas je zařadit,
dostatečně a pokud možno jednoznačně vysvětlit. Měl by fungovat až roboticky,
podle programů, které má, i podle pokynů, které od politického vedení dostává. I
tady to zatím dře, a to zejména proto, že politické vedení rozdávalo informace
nepřesné a nesystematické, chyběla počáteční strategie, která se vytvářela až
na cestě boje proti koronaviru, chybělo velení, jež by své rozkazy rychle a
účinně vymáhalo. Převádět informace až k těm, o které skutečně jde, se
nedaří vždy, a často to, zejména na telefonech, povážlivě vázne.
Fungování státních správ není ten největší rozdíl, v němž se liší jednotlivé národní postupy proti novému viru, i když právě z něj lze leccos důležitého o daných společnostech vyčíst. Odlišná je i politická komunikace, která odhaluje, do jaké míry je systém otevřený a schopný autoregulace, a do jaké je naopak otevřeně či skrytě postaven na centralizaci moci či rozhodující pravomoci jediného člověka.
Marketingová inscenace české vlády, v níž se vyjímá
jeden všudypřítomný a hyperaktivní člověk v podobě premiéra, který
v boji s virem ani nespí, se například zásadně liší od komunikace
německé vlády, kde v komunikaci s veřejností rozhodně nedominuje
kancléřka Merkelová, nýbrž ministr zdravotnictví Spahn a příslušní odborníci. Ani
on ale nemá několik live tiskových konferencí denně. Spolková vláda vydává
spíše doporučení a zásadní rozhodnutí nechává na úvaze místních úřadů a
zemských vlád. Je to samozřejmě dáno i většími pravomocemi, které německý
kabinet vůči zemským vládám má například ve srovnání s pravomocemi české
vlády a krajskými hejtmanstvími. Každopádně právě na tom, je teď a tady vidět,
co je to decentralizace moci a také sdílení odpovědnosti, na níž se nyní
podílejí více méně všichni. Nejsou jen vtaženi do hry, ale jsou často více
v jejím centru než spolková vláda, protože jsou na místě, u toho.
Ilona Švihlíková: Koronavirus může přispět k deglobalizaci
Na designu české krizové komunikace, kterou v těžké a politicky důležité situaci prakticky obstarávají jen členové vlády a nejvíce ze všech premiér, je velmi dobře vidět, jak distribuce či dělba moci nefunguje. Sledujeme systém, který je mnohem centralističtější než v jiných evropských zemích. Spoluodpovědnost všech, kteří se na systému politického rozhodován podílejí, se ztrácí a zůstává figura vládce, disponujícího kumulovanou mocí. Obvykle se toto mocenské, až mystické povýšení ale neděje mediálně či marketingově, nýbrž rozhodnutím o mimořádném, chcete-li nouzovém stavu. V takové chvíli jsou všichni ostatní zbaveni své části moci ve prospěch někoho, kdo může rozhodnout tak, že pootočí celý systém. Skutečným vládcem a jediným suverénem, víme od Waltera Benjamina, je ten, kdo rozhoduje o výjimce. Kdo má moc dát celý dosavadní systém do závorky a rozhodovat na základě dekretů či jiných typů výjimek sám.
V Česku se to momentálně neděje de iure, ale de facto nesledujeme nic jiného než kumulování moci, které probíhá, jak jinak, v zájmu občanů a jejich bezpečí, přesně tak, jak se to v dějinách odehrává vždy. Bylo by přehnané tvrdit, že sledujeme nějaký coup d´Etat, převrat, který překresluje politickou mapu, nicméně mapa a reálná krajina jsou dvě odlišné věci, a pokud se v krajině už něco takového děje, není moc důležité, co je pro forma stále ještě napsané či nakreslené na mapě.
Česko a zbytek Evropy a světa potřebují teď vyhrát nad novým koronavirem, utlumit nákazu, a vyčistit vzduch. Neměli bychom však pro jedno nebezpečí přehlížet i rizika jiná, dlouhodobě hrozivější, která se ukazují nejlépe právě v čase krize, jako je ta dnešní. Abychom z „koronakrize“ vyšli zdravější, musí být posílena nejen funkčnost a propojenost jednotlivých systémů, ale i politická a občanská spoluodpovědnost. Děje-li se pravý opak, pak se při příští a třeba úplně jiné krizi, dočkáme i výjimek pravidelných, zapsaných de iure. A to možná nechtějí ani ti, kdo se dnes vážně bojí o svůj život.
