VÝJIMEČNÝ OBSAH EINSTEINOVY LEBKY

Neurologie

Mozek Alberta Einsteina byl výjimečný a kanadským vědcům se nyní zřejmě podařilo zjistit čím. Ta část mozku, kterou používáme k řešení matematických úloh, byla v Einsteinově případě o poznání větší než u jiných smrtelníků. Výzkum jeho mozku však ještě zdaleka není u konce.

Když Albert Einstein v roce 1955 zemřel, jeho tělo bylo samozřejmě podrobeno pitvě. Patolog Thomas Harvey, který Einstenovy ostatky v americkém univerzitním městě Princetonu prohlížel, uložil mozek geniálního fyzika do zavařovací lahve. Podle ně kolika zdrojů, které minulý týden citoval americký deník The New York Times, dlouhá léta ležela nejzajímavější část Einsteinova těla v Harveyově pracovně v papírové bedně za lednicí na pivo.

Harvey byl Einsteinovými pozůstalými a jeho synem Hansem Albertem pověřen, aby mozek světoznámého vědce prozkoumal. A tak orgán pečlivě vyfotografoval, změřil a zvážil a poté jej rozřezal na 240 kousků různé velikosti. Nikdy však nezveřejnil žádné závěry.

Později některé části Einsteinova mozku poskytl jiným vědcům. Dva z nich přišli na to, že buňky, které v mozku objevitele teorie relativity podporují výměnu informací mezi neurony, měly velmi neobvyklou stavbu.

V roce 1996 přišel na Hamiltonskou univerzitu v kanadském Ontariu fax o jedné větě. Odesilatelem byl Thomas Harvey, který tamním vědcům nabídl, že jim Einsteinův mozek poskytne k podrobným výzkumům. Sandra Witelsonová, která na univerzitě vede neurologický tým, nevěděla, kdo je Thomas Harvey, a tak byla z počátku nedůvěřivá - Einsteinův mozek se běžně nenabízí. Ovšem když zjistila, o koho se jedná, okamžitě souhlasila.

Při výzkumu používali vědci takzvanou McMasterovu sbírku lidských mozků. Podle ní se jim podařilo určit, které části Einsteinova mozku byly normální a které výjimečné.

Neobvykle veliká je především ta část, s jejíž pomocí lidé řeší matematické úlohy, představují si třírozměrný prostor, vztahy v něm a další složité mentální procesy. Tato část mozku se nachází přibližně ve výšce ucha a táhne se podél ně od čela po obou stranách hlavy, přičemž zabírá asi dvě třetiny celkového obvodu mozku. V Einsteinově případě je zhruba o patnáct procent větší než u průměrného mozku.

Zatím však není jasné, zda je právě tato anomálie příčinou Einsteinovy geniality. V minulosti už vědci několikrát přišli s různými teoriemi, podle nichž má tvar různých částí mozku vliv na myšlenkové pochody, ovšem podrobnější výzkumy zatím vž dy jejich domněnky vyvrátily.

Doktorka Witelsonová se přesto domnívá, že větší prostor ve zmíněné části mozku zřejmě umožňoval kvalitnější propojení neuronů prostřednictvím většího množství buněk.

Vědci studují mozky vysoce inteligentních lidí už velmi dlouho. Jejich práci však dosud negativně ovlivňovaly dva faktory. Neměli k dispozici mozky lidí různé inteligence, podle nichž by mohli zjištěné závěry porovnávat, a neznali ani vztah me zi strukturou mozku a jeho psychologickými funkcemi.

Při studiu Einsteinova mozku vycházel tým Sandry Witelsonové ze závěrů jiných vědců, kteří vidí závislost mezi rozpoznávacími schopnostmi mozku a velikostí jeho určitých částí. Ani ona si však podle svých slov není jistá, že došla ke správnému závě ru.

Witelsonová a její spolupracovníci nejprve podrobně prozkoumali fotografie, které před padesáti lety pořídil patolog Harvey z různých úhlů. Harvey také Kanaďanům poskytl padesát kousků Einsteinova mozku, tedy zhruba jeho p ětinu. Ty byly prozkoumány pod mikroskopem. Witelsonová pak porovnala míry vědcova mozku s mírami mozků 35 mužů a 56 žen, z nichž všichni žili v Kanadě a průměrně dosahovali IQ 115, což je o něco více než průměrná hodnota. Byli mezi nimi mozky zpěváků, architektů i dělníků. K dispozici bohužel nejsou žádné informace o tom, že by se Einstein někdy podrobil psychologickým testům nebo neurologickým měřením.

Kromě zvětšené části Einsteinova mozku objevila Witelsonová ještě jednu anomálii. Ta část mozku, která se nazývá Sylvianova rýha, z větší části chyběla. Podle všech provedených měření je v Einsteinově případě podstatně menší než v mozku b ěžného člověka.

To potvrzuje i z doslechu zachovaná obava Einsteinovy matky, která měla strach, že malý Albert bude retardovaný, když ještě ve třech letech nedovedl mluvit. Také později měl Einstein problémy při formulování svých mluvených vět.

Váha i míry jeho intelektuálního nástroje se však shodují s mírami a váhou mozku průměrného člověka. To podle kanadské neuroložky zřejmě znamená, že velikost ani hmotnost mozku nemají přímý vliv na intelektuální schopnosti jedince.