Termín Nová ekonomika je dnes už nerozlučně spjat s obrovským mediálním ohlasem a se závratně rostoucími (i klesajícími) cenami akcií firem, které nevydělaly ještě ani dolar. Na pozadí celé debaty o Nové ekonomice by však měla být otázka, zda použití informačních technologií a internetu vede ke zvýšení produktivity práce, nebo zda jde jen o módu. Tato otázka má rozhodující význam pro akciový trh, protože na růstu produktivity je založeno hodnocení nových internetových firem.
Vyšší produktivita – nebo ještě lépe vyšší růst produktivity – má však také důležitý makroekonomický význam, protože by zvyšovala růst ekonomiky a bránila růstu inflace. Jinými slovy: pokud centrální banka věří v Novou ekonomiku, bude náchylná k uvolněnější měnové politice, protože se nebude obávat zrychlení inflace. Zřejmě nejznámějším stoupencem Nové ekonomiky je šéf americké centrální banky Alan Greenspan. Pokud naopak centrální banka nevěří ve zrychlení růstu produktivity, bude se držet opatrnější měnové politiky. Například britská centrální banka se vyjadřovala vždy velmi opatrně až skepticky o možnostech informačních technologií a internetu trvale zvýšit růst produktivity.
Americký zázrak.
Výkonnost americké ekonomiky ve druhé polovině devadesátých let je bezesporu úctyhodná. V nejdelší poválečné expanzi se ekonomický růst drží stabilně nad úrovní čtyř procent a nezaměstnanost se dostala pod čtyři procenta. Čím je tak úspěšný vývoj způsoben? Zaměstnává americká ekonomika více kapitálu, nebo je pracovní síla kvalifikovanější, nebo je to způsobeno využíváním počítačů, komunikací a internetu?
Řada amerických ekonomů hledala odpověď na stejnou otázku. Dva z nejznámějších, Jorgenson a Stiroh, odpovídají, že rozhodující je vliv takzvaných informačních technologií (IT), tedy investic do počítačů, softwaru a telekomunikačních prostředků. Ve druhé polovině devadesátých let se tempo růs–tu americké ekonomiky zvýšilo z 2,7 (1990 až 1994) až na 4,7 procenta (1995 až 1999). Část této akcelerace lze vysvětlit lepším využíváním kapitálu, příspěvek kapitálu na růstu se zvýšil z 1,2 na 2,7 procenta. Stejně tak se zvýšil příspěvek faktoru práce, také díky vyššímu počtu odpracovaných hodin. Zatímco příspěvek práce v první polovině devadesátých let vysvětloval 1,2 procenta růstu, v letech 1995 až 1998 to už bylo 1,6 procenta.
Konečně růst produktivity faktorů, nevysvětlitelný pouze jejich intenzivnějším nasazováním, zvýšil svůj příspěvek ze čtyř desetin na celé jedno procento. Masivní investice do počítačů a internetu a také lepší využívání informačních technologií tak urychlují růst americké ekonomiky o jedno procento ročně. Vliv informačních technologií postupně roste z pouhých 0,2 procenta v letech 1959 až 1973 přes 0,35 procenta v letech 1972 až 1990 až na 0,6 procenta v období 1990 až 1995. V současnosti mají největší vliv samotné počítače (příspěvek 0,5 procenta), vybavení počítačovými programy přidává 0,2 procenta. Investice do lepších komunikací zvyšují produktivitu – možná překvapivě – jen o 0,1 procenta ročně.
Tyto odhady ukazují, že počítače a informační technologie mají pozitivní a měřitelný efekt na zvyšování produktivity americké ekonomiky. Růst produktivity práce se také začal zvyšovat. Zatímco v letech 1973 až 1995 rostla produktivita práce jen o 1,6 procenta, od té doby se růst zrychlil na 2,5 procenta. Přitom jen část tohoto zrychlení jde na vrub většímu objemu kapitálu na jednoho pracovníka (přesně jedno procento v letech 1973 až 1995 a 1,4 procenta v posledních letech). Zrychlení bylo výraznější u efektů zvýšení produktivity výrobních faktorů, jejichž příspěvek vyskočil z 0,2 na 1,4 procenta.
Čím větší, tím lepší.
Informační technologie působí na ekonomiku několika způsoby. První v řadě jsou jednoduché úspory nákladů: e–maily místo pošty, elektronická dokumentace místo papírů. Důležitější je však efekt nízkých, někdy nulových nákladů na dodatečnou jednotku produkce. Vybudování informačního systému a databáze je velmi náročné a drahé. Jakmile je ale systém funkční, je velmi jednoduché a levné vyprodukovat libovolný počet kopií. Informační technologie mají proto vysoké fixní náklady, ale jejich mezní náklady jsou zanedbatelné.
Situace je analogická s konceptem takzvaného přirozeného monopolu, kde dominující firma realizuje takzvané výnosy z rozsahu. Tato firma je schopna každou dodatečnou jednotku vyrobit se stále nižšími náklady. V případě těchto trhů je patrná tendence ke koncentraci, neboť jedna velká firma je efektivnější než velké množství firem malých.
V případě informačních technologií je však situace ještě o něco komplikovanější. Vynikají totiž i tím, že drtivá většina fixních nákladů je „utopená , to znamená, že pokud se investice ukáže jako špatná, nelze investované prostředky získat zpět. Tyto specifické rysy činí IT–business zvláštním. Je totiž zároveň založen na high–tech novinkách a zároveň vyžaduje vysoké náklady. Zatímco malé pružné společnosti jsou schopnější generovat technologické inovace, velké firmy jsou schopné investovat obrovské částky. Proto v poslední době dochází k tak silné vlně akvizicí a fúzí, neboť velké společnosti se snaží dále posílit své postavení a kupují menší společnosti jak na běžícím páse.
Protikladné Čechy.
První graf ukazuje, že české firmy (ale i vláda) investují do informačních technologií značné finanční prostředky. V roce 1997 bylo na tyto účely vynaloženo asi šest procent hrubého domácího produktu, přičemž největší část prostředků směřovala do telekomunikací. Výdaje určené na nákup softwaru však nezůstaly o mnoho pozadu. Uvedený podíl investic do informačních technologií zařazuje Českou republiku nad průměr Evropské unie, a dokonce o celé jedno procento nad úroveň investic v Německu. USA si drží své postavení, neboť do informačních technologií investují osm procent HDP.
Je tedy ČR na Novou ekonomiku dostatečně připravena? Na místě je varování před předčasným optimismem. Čtyřiaosmdesát procent české populace totiž internet vůbec nepoužívá. Jen desetina populace ho využívá příležitostně a pouze šest procent obyvatel se považuje za časté návštěvníky internetu. Hlavními důvody malého rozšíření internetu v Česku jsou příliš pomalé spojení (tři čtvrtiny uživatelů) a příliš vysoké poplatky (polovina uživatelů). V pozoruhodně menší míře mají potom uživatelé obavy z narušení soukromí a nedůvěryhodnosti internetu.
Podceněný B2B.
Druhý graf navíc ukazuje, že internet je v České republice stále považován spíše za informační a komunikační nástroj než za prostředek podnikání. Více než osmdesát procent uživatelů vyhledává všeobecné informace, zatímco šedesát procent uživatelů hledá jen specifické informace týkající se zpravodajství. Méně než polovina uživatelů považuje internet za užitečný pro jejich studium či zábavu. On–line obchodování zůstává v Česku nadále velmi málo rozvinuté a je prioritním zájmem pouze méně než pětiny uživatelů. Nejméně je internet využíván v obchodní sféře, tedy k propojení firem a poskytování on–line přístupu do dodavatelských kanálů, takzvaných business–to–business.
Většina tuzemských firem si jen těžko dovede představit, že by dodavatelé (nebo odběratelé) měli přístup do informačního systému. Internet navíc nadále zůstává doménou takzvaných IT odborníků a obchodníci či manažeři se stále spoléhají spíše na klasické papírování, i když je to často zdlouhavější a nepraktické. Není proto divu, že portálů B2B je prozatím jen poskrovnu a pouze málo firem s nimi pracuje či zvažuje možnost jejich využití. Dokud se nezmění tento postoj, nebude moci česká ekonomika plně využít všechny výhody, které s sebou boom informačních technologií přináší, a zůstane malou zemí na okraji světové ekonomiky.
