U Milovic je k vidění pozoruhodný projekt na ochranu přírody. Nic zajímavějšího u nás roky nevzniklo
Otevřené travnaté údolí řídce porostlé keři se mírně svažuje k jezírku, aby zase pomalu stoupalo až k horizontu splývajícímu s temnou čárou listnatého lesa. Divocí koně táhnou stepí v zástupu za sebou, linii občas poruší hravá hříbata. Jdou pít. Svítá, na východě tušíte za ranními červánky docela hezký den.
Stačí jenom trochu přivřít oči a jste Kopčem, který si chce s Veverčákem vydobýt respekt Mamutíka. Pár kilometrů od Benátek nad Jizerou si můžete připadat jako v Lovcích mamutů, což kdysi byla povinná četba, kdyby za tím dubovým lesem nebyla dálnice do Mladé Boleslavi, kterou už začíná být slyšet. Na opačné straně téhle stepi nějaké ranní ptáče seká trávník golfového hřiště.
Jinak je iluze dokonalá. Na území Travin uvidíte nejen koně dovezené z Exmoorského národního parku na jihozápadě Anglie, kteří jsou zřejmě nejbližším příbuzným někdejších evropských divokých koní, ale také zubry. Společně s „pratury“, kteří jsou výsledkem zpětného křížení primitivních plemen skotu (většinou španělských), se starají o „low cost“ údržbu dvou oplocených rezervací mezi Milovicemi a Benátkami nad Jizerou na území bývalého vojenského újezdu, kde se ne tak dávno projížděly tanky Sovětské armády.
Velký návrat
Není to komerční paleopark, i když má ohromný potenciál změnit nazírání české veřejnosti na ochranu a využití „prázdné“ krajiny. Je to asi nejzajímavější projekt na ochranu české přírody za mnoho let, který daleko přesahuje nějakých sto šedesát hektarů celkové dosavadní výměry. Má větší ambici. O návrat megaherbivorů čili velkých býložravců se postarala obecně prospěšná společnost Česká krajina. Její ředitel Dalibor Dostál říká, že specifický význam velkých kopytníků spočívá právě v jejich velikosti a „divokosti“. Podle jedné, docela vlivné teorie se právě oni před příchodem člověka starali o udržení otevřeného rázu krajiny, alespoň v nížinách. Listnaté lesy byly díky nim řídké a střídaly je travnaté planiny s bohatým výskytem kvetoucích rostlin a všech společenstev na nich vázaných. Na kopytnících a jejich vlivu na krajinu jsou závislí nejen další savci (třeba sysli), ale i ptáci, plazi, motýli a samozřejmě spousta druhů rostlin. V někdejších vojenských újezdech částečně roli megaherbivorů paradoxně zajišťovala těžká vojenská technika. Po jejím odjezdu se ekologové divili, proč živočichové a rostliny dříve v újezdech běžní z terénu mizejí. Je samozřejmě nesmyslné zvát do chráněných území těžkou techniku znova, když máte nekonečně tišší a přirozenější odpověď: velká kopyta. Po pravdě řečeno člověk musí vidět na vlastní oči, jak za rok dokázali koně, pratuři a zubři změnit vzhled těchto dvou zpustlých pozemků, po pás zarostlých ostřicí a náletem dřevin. Vypásají palouky, prošlapávají chodníky, válejí si prašné lázně, tvarují vzrostlé keře a stromy, likvidují nálet. Jsou to velká zvířata, která jsou schopná obstarat narušování povrchu, bez něhož všechno planí a zarůstá.
Každý druh to dělá po svém, protože zatímco koně jsou spásači trávy, zubři rádi přikusují větvičky křovin a stromů, pratuři jakbysmet. Jejich vliv na přírodní stanoviště je zásadní a velmi specifický a není nahraditelný domácími zvířaty. Zubři, pratuři a divocí koně v Česku kdysi žili, na rozdíl od koz a ovcí, které sem přišly až s člověkem jako domácí zvířata, případně byli jako lovná zvěř vysazeni (mufloni). Jsou původní a patří sem, ale nechovají se v krajině jako domácí zvířata, nevyžadují pravidelnou péči, přikrmování, přístřešky a až na výjimky ani veterináře. Také na krajinu nepůsobí stejně jako ovce a kozy. Nepotřebují pastevce a ovčácké psy. Náklady na ohrazení pozemků nejsou nijak závratné, protože se žádný ze zdejších chovanců nepokouší oplocení překonávat. Stačí plot z drátěného pletiva v kombinaci s elektrickým ohradníkem. Neohrožují okolí, ale byl by čirý nerozum koledovat si o přímý kontakt se zubrem nebo zpětně kříženým praturem.
Vtažení do příběhu
Nejde jenom o nákladovou efektivnost péče o chráněná území nebo bývalé vojenské újezdy a jejich biodiverzitu, to je argument pro rozpočtáře na ministerstvech a agenturách. To, co dělá tenhle projekt Dalibora Dostála, Miloslava Jirků a dalších fandů neuvěřitelně atraktivním, je jeho ochranářský a spolu s tím turistický potenciál.
Že na nějaké planině kousek od dálnice rostou hořce a díky nim tam létají nějací motýli a možná jednou zase zahnízdí dudkové, nezaujme kromě odborníků a fandů nikoho.
Na složitý algoritmus kosení luk, aby to tam rostlo a žilo, a finanční kompenzace pro farmáře neseženete na velkých rozlohách nikdy rozpočet. Na pastevce s ovcemi a kozami také ne.
Končíte malými chráněnými rozlohami, s drahou údržbou a velkou kritikou, když chcete víc. Zajde to na vymírání druhů a na peníze, vzájemně se to potencuje do špatné spirály.
Vtáhnout místní obyvatele do příběhu na základě toho, že dáte regionální ekonomice hmatatelný přínos, kdy stovky hektarů nejen veřejných, ale soukromých pozemků vytvářejí nějakou ekonomickou přidanou hodnotu skrze ochranu přírody, takže se vyplácí mít na pozemku třeba hnízdící jeřáby, to je ten kumšt.
Jeřáb popelavý sám, byť je krásný, na to v podstatě nestačí.
Jsme sice mnohem bohatší země než ty, kterých se to týká nejvíc, ale platí to pořád. Nemylme se, u nás jsme svědky stejného konfliktu mezi ochranou přírody a ekonomickými zájmy jako kdekoli jinde. A jako všude potřebujeme vlajkonoše. Existuje nehmotné, obtížně vyčíslitelné aktivum při oceňování firem, říká se mu „goodwill“.
Předbíhání času
Velká, i pro laiky velmi atraktivní divoká anebo „divoká“ zvířata náležející k české krajině jsou ve skutečnosti nejlepšími ambasadory ochrany přírody, jaké dovedete vymyslet, ale někdo tomu musel nejdřív uvěřit. Někdo musel začít a bez spolupráce České krajiny s Agenturou ochrany přírody a krajiny, Středočeského kraje, města Milovice a Benátky nad Jizerou by se nestalo vůbec nic.
Bez vysokých úředníků a politiků by ani přiměřeně impozantní a přiměřeně bezpeční velcí kopytníci neměli šanci. Teprve po jejich souhlasu mohou sehrát svoji roli: protože jsou vidět, obhajují ochranu i těch malých, nenápadných až skrytých, ošklivých, ale důležitých. Udržují stanoviště a táhnou za sebou také všechny kytky, motýly, ptáky i malé potvory. Předbíhají čas, vyrábějí podstatnou inovaci, tihle kluci od Milovic, ač nemají copyright. Vytipovali sto čtyřicet lokalit, kde to lze udělat. Prokázali úsporu nákladů, s nimiž jde chránit ekosystémy, jdoucí do stovek milionů. Vědí dobře, že jako první návštěvníci mají být v rezervacích děti z místních škol a s nimi i rodiče a že z toho zároveň nesmějí udělat matějskou pouť.
Vytvořili ale zároveň, možná nechtě, samostatný koncept turistiky, která tady nebyla a dovede vydělat z ladem ležící půdy více peněz, než kolik jich plynulo z těch nicotných rumišť dosud. Tyhle novodobé prosvětlené české lesostepi s velkými divokými kopytníky ve skutečnosti nemají žádnou lepší ekonomickou náhradu. Byl tím dán údolím marnosti smysl, krása, hodnota a také cena.
Dívání z nerušivé polohy bude jednou drahé, trh už je takový. Takže nyní, než se to všechno stane, přijďte pokorně, hodně brzy ráno nebo pozdě večer, k Milovicím. Když divocí koně táhnou k napajedlu, je to magické.
Je nesmyslné zvát do chráněných území těžkou techniku znova, když máte nekonečně tišší a přirozenější odpověď: velká kopyta.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
