Bylo nebylo. Za velkým Atlantským oceánem ležela krásná země kokosovým mlékem a třtinovým cukrem oplývající. Žili tam lidé bílí a lidé černí. Ti první vládli a ti druzí jim sloužili. Přesto se měli moc rádi a národ díky tomu utěšeně rostl. Pak se jednou princezna Isabel rozhodla podepsat zákon, kterým černé zrovnoprávnila s bílými, a od té doby tam mají ráj. Zhruba takto - samozřejmě se značnou autorskou nadsázkou - se v Brazílii učí ve školách o své historii, aniž by se jim zdůraznila zrůdnost otrokářství, na němž jejich vlast po téměř čtyři století stála.
Jedním z těch, kdo se s tímto opomenutím základního rysu vlastních dějin pokouší něco dělat, je mladý historik Bruno Véras, který se snaží dát otrokům tvář. Asi tak jako pro pochopení utrpení Židů za druhé světové války lépe než suché statistiky o šesti milionech obětí holocaustu poslouží zhlédnutí filmu, jako je například Pianista.
„Lidé se dokážou do konkrétní osoby vcítit a mnoho si z jeho příběhu odnesou,“ říká Véras. Hrdinu takového příběhu našel v muži jménem Mahommah Gardo Baquaqua.
Z Beninu do Kanady
Tento muž se narodil ve 20. letech 19. století do bohaté rodiny na území dnešního Beninu v západní Africe, vzdělal se, studoval korán. Jako vysoký hodnostář se den po pitce na dvoře sousedního krále ocitl v poutech a byl prodán portugalským otrokářům, kteří ho převezli do Olindy na severovýchodě Brazílie. Koupil si ho místní pekař, který ho využíval ke stavbě svého domu a poté jako pouličního prodejce svého zboží. Během dvou roků v nucené službě byl z rozmarů pána brutálně trestán, což ho dohnalo k myšlenkám na sebevraždu.
Měl však štěstí, když ho jeho vlastník prodal na jih země. V Riu de Janeiro pracoval při nakládkách lodí a jedna z nich ho se zásilkou kávy odvezla až do New Yorku. Tam posádku složenou z otroků potají navštívili tamní abolicionisté. S jejich pomocí Baquaqua utekl a v Kanadě pak svůj život převyprávěl.
Je to jediný záznam osobního příběhu otroka z Brazílie, který existuje. Už v roce 1854 vyšel v angličtině, ale kompletní vydání v portugalštině čekalo až na počátek 21. století na Vérase. Zatímco v USA měla podobná převyprávění o utrpení konkrétních mužů či žen zásadní dopad na rozšíření abolicionistických nálad (viz Chaloupka strýčka Toma od Harriet Beecherové Stoweové), v Brazílii se nic podobného neodehrálo. „My nejsme národ se zálibou v knihách. Vysvětluji si to náboženstvím. Zatímco v katolických kostelech vám z Písma čtou kněží, u protestantů se u toho střídají věřící, takže se schopnost číst daleko více rozšířila, a to i mezi otroky,“ přemítá Véras, který na svůj projekt musel získat grant v Kanadě.
Idylické obrázky v učebnicích
V dějepise se děti o této minulosti své vlasti, kam z černého kontinentu putovala téměř polovina z 11 milionů přes Atlantik dovezených otroků, pochopitelně učí. Ale jsou to jen zlomky v kapitolách o tom, že hospodářství kolonie bylo založeno na pěstování cukrové třtiny. A po té v kapitole o císařství po vyhlášení nezávislosti, kde se popisují čtyři zákony, které postupně vedly k ukončení otroctví.
Brazílie se s ním definitivně rozloučila až v roce 1888 jako poslední země na západní polokouli. Tehdy princezna Isabel podepsala takzvaný zlatý zákon, který sice otroky osvobodil, ale vůbec neřešil, co si s nově nabytou svobodou tito nevzdělaní lidé mají počít. „Toto stručné shrnutí je navíc doprovázené idylickými ilustracemi Jeana-Baptista Debreta, které zobrazují jejich pracovní rutinu. Ale chybí na nich každodenní vynucený sex, násilí, pach zvratků a exkrementů z lodí, na kterých je přivezli,“ dává svůj pohled Verás.
Sám pochází ze státu Pernambuco na severovýchodě Brazílie, kde se nedobrovolně přivezení Afričané koncentrovali. „Ve škole nás sice vodili na exkurze do vil majitelů plantáží, ale neukazovali nám v nich, kde a jak žili otroci. To je velký rozdíl od USA, kde se průvodci na každé takové haciendě podmínkám jejich života věnují,“ dodává.
Podobně to vidí Leizer Vaz Pereira, aktivista z organizace Educafro, která podporuje lepší vzdělání v afrobrazilské komunitě. „Černoši tvoří přes polovinu národa, ale v učebnicích vypadli. Jedinou výjimkou je Zumbi,“ říká o muži, který v 17. století vedl marný odpor uprchlých otroků proti bělošské armádě.
„Sice od roku 2003 existuje zákon, který vyžaduje zahrnout do výuky i dějiny a zvyky Afriky, ale nic se nezměnilo. Neexistují k tomu od ministerstva žádné materiály, učitelé nevědí, co učit. A často ani nechtějí, protože jim to jako bělochům přijde zbytečné,“ zlobí se Pereira, který jako první ze své rodiny studoval na univerzitě a stal se elektroinženýrem.
Rasová demokracie na příkaz
„Brazílie vždy hledala svoji identitu v Evropě. Až prezident Getúlio Vargas k ní jako ozdobu nechal připojit tance s africkými kořeny jako samba nebo capoeira,“ upozorňuje Pereira na diktátora, za jehož vlády se zrodil termín rasová demokracie, podle níž v zemi neexistuje diskriminace na základě barvy pleti. Každoročně to demonstruje tradiční karneval, jenž se pod erární taktovkou změnil v megaakci, která jako úspěšné klišé symbolizuje průnik kultur.
Vargas, poté co nevyšly snahy o „vybělení“ národa masivním náborem přistěhovalců z Evropy, obrátil dosavadní politiku státu a začal hlásat, že míšením v jeho zemi vznikl nový člověk. Chytil myšlenky z díla domácího antropologa Gilberta Freyreho, který tvrdil, že kolonizace řízená z Lisabonu byla nejúspěšnější ze všech. Podle jeho názoru se Portugalci oproti jiným osadníkům více mísili s barevnými ženami, čímž dali základ novému národu, který není ani bílý, ani černý, nýbrž míšenecký.
Socioložka z Papežské katolické univerzity Angela Paivová, která se postavením černochů v Brazílii dlouhodobě zabývá, za tím spíše než promyšlenou tolerantní politiku vidí prostý fakt, že anglická kolonizace severu Ameriky byla více osadnická, a tedy rodinná, zatímco z Portugalska se za oceán vydávali k rabování tamního bohatství téměř výhradně muži, kterým se v Novém světě nedostávalo „odpovídajících“ partnerek, a tak si je nahradili otrokyněmi.
Freyre, který sám pocházel z velkostatkářské rodiny, sice mluvil o oboustranné dobrovolnosti sexu, ale je zřejmé, že otrokyně na výběr neměla. Rozdíl spíše spočívá v tom, že v USA byl takový vztah společensky nepřípustný a musel se tajit, zatímco v Brazílii byl tak normální, že synové vlastníka plantáže byli na prahu dospělosti předáni černoškám na zaučenou.
Neznamenalo to ovšem jejich rovnost, té se však mohlo (ale nemuselo) dostat potomkům z tohoto poměru.
Kvůli intenzivnějšímu rasovému míšení na rozdíl od USA, které samotní Brazilci při srovnávání často používají jako referenční bod, neexistuje tak ostré rozdělení mezi černochy a bělochy. Například Barack Obama by se kvůli své bělošské matce nikdy nemohl prohlásit za afrobrazilského prezidenta, protože je na to příliš světlý.
Neseparováni, ale nerovni
Každopádně v zemi je zakořeněné mínění, že jejich vykořisťovatelský systém byl mírnější než jinde. Na rozdíl od USA tu otroci měli možnost vydělávat si sami na sebe a ze svého výdělku pánovi odvádět dopředu určené procento. Také si, pokud si vydělali dost, mohli koupit svoji svobodu. Nicméně obecně tu s nimi zacházeli hůře než v USA, kde byl otrok dražším zbožím, a proto se i lepší zdravotní péčí nebo ubytováním snažili o to, aby co nejvíce vydržel.
Toto přesvědčení se pak přelilo i do moderního života, v němž Brazilci považují svou vlast za prostou rasové diskriminace. „Když jsem si jako holka četla knížku Jako zabít ptáčka o předsudcích vůči černochům na americkém Jihu, vůbec mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo dít i u nás,“ směje se svému omylu Paivová, která se ve svých pracích zabývá dopadem pozitivní diskriminace.
Pak se pouští do srovnání se situací černochů ve Spojených státech: „ V USA po zrušení otroctví zavedli politiku separováni, ale rovni', zatímco u nás to bylo právě naopak:,neseparováni, ale nerovni.“ V obou případech byla výsledkem diskriminace lidí s africkým původem. Takže zatímco v takové Alabamě 50. let nepřijali uchazeče o práci otevřeně kvůli jeho barvě pleti, v Brazílii dostal přednost bílý uchazeč, protože byl automaticky považován za schopnějšího. Čím světlejší, tím lepší.
V jihoamerické zemi nikdy nezakázali smíšené sňatky ani tu nevzniklo hnutí typu Kukluxklanu, které by hájilo všemi prostředky nadřazenost bělochů.
O to těžší bylo pro černé Brazilce, z jejichž lídrů se nikdo ani nepřibližuje důležitosti Martina Luthera Kinga pro historii USA, se rasismu postavit. Jak také bojovat s něčím, když spousta lidí (včetně černochů) odmítá, že to vůbec existuje?
Běloši však mají republiku nadále pevně v rukou.
Když loni v květnu po odvolání levicové prezidentky Dilmy Rousseffové, která se snažila, aby její kabinet reprezentoval demografickou pestrost, nastoupil prezident Michel Temer, obklopovali ho pouze bílí muži. Není to náhoda, protože po volbách v roce 2014 černoši nebo mulati byli pouze na třech procentech ze všech volitelných postů. Naopak ve statistikách chudoby, nezaměstnanosti nebo kriminality tmaví Brazilci jasně vedou.
Je to dědictví temné historie, které země nedokázala vstřebat. Dlouholetá metropole Rio de Janeiro byla zřejmě místem s největší koncentrací otroků od pádu Římské říše. Přesto je tu až do olympiády nic nepřipomínalo. Při úpravách města na letní hry však Brazilci narazili na něco, co tehdejší starosta Eduardo Paes nadneseně nazval „naše římské trosky“.
Při všech turistických atrakcích, které Rio de Janeiro nabízí, je toto místo s pár kamennými stupni lehko přehlédnutelné. Jsou to základy přístavu Valongo, který v první polovině 19. století sloužil jako překladiště a prodejní místo právě dovezených otroků. Archeologové nad objevem do té doby skrytým pod parkovištěm zajásali a během vykopávek se radovali při objevech ztracených osobních předmětů dovezených Afričanů.
K odkrytým vykopávkám mě zavádí architekt Joao Nera, který by byl rád, aby v Riu bylo více důstojných připomenutí smutné brazilské historie. Sám se intenzivně zabývá kostelem svaté Rity, který je prvním rokokovým svatostánkem v Latinské Americe. V husté zástavbě byste ho přehlédli, na silnici před ním jezdí auta - právě v místech, kde se nachází hřbitov otroků, kteří zemřeli krátce po vylodění v Novém světě. „ Snažím se prosadit, aby na ulici byl vztyčen pomník. Po objevení Valonga je šance větší, protože je o téma větší zájem,“ říká, byť si je vědom finančních těžkostí města po zorganizování olympiády. •
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce
