Občanští demokraté rozprodávají rodinné stříbroUž je to tady, chtělo by se radostně zvolat. I ODS konečně změnila názor a přiklonila se k přímé volbě hlavy státu. Je však tato radikální změna názoru na volbu prezidenta i jejím vítězstvím? Těžko. Rozkol ve vlastních řadách, pokrčení ramen ostatních stran, nevěřícný údiv vlastních voličů.
Občanští demokraté rozprodávají rodinné stříbro
Už je to tady, chtělo by se radostně zvolat. I ODS konečně změnila názor a přiklonila se k přímé volbě hlavy státu. Je však tato radikální změna názoru na volbu prezidenta i jejím vítězstvím? Těžko.
Rozkol ve vlastních řadách, pokrčení ramen ostatních stran, nevěřícný údiv vlastních voličů. To jsou první černé body. A na druhé straně kromě jedné faty morgány není nic. Pokud se totiž změna postoje odvíjela od představy, že deset tisíc hlasovacích lístků v anketě MF Dnes se jménem V áclav Klaus znamená i to, že bude skutečně zvolen, pak je to s největší opoziční stranou skutečně na pováženou. Nebo navrhovatelé skutečně věří, že národ, který nevolil v červnu Klause coby premiéra, jej bude někdy v blízké budoucnosti volit prezidentem? Štěstí ovšem přeje odvážným, ne hazardérům. Už sama geneze návrhu na přímou volbu prezidenta a okolnosti, které jej provázejí, měla ODS varovat. S návrhem na přímou volbu hlavy státu přišla ještě bývalá Čtyřkoalice a obě zbývající strany jej po volbách v programovém prohlášení vypárovaly naopak za evergreen socialistů, za zákon o referendu. Obě normy, zvláště zákon o obecném referendu, si poslanci se senátory již nějaký ten rok přehazují bez zjevného pokroku. V edle zásadního problému se zaváděním prvků přímé demokracie do ústavního systému tak bylo od ODS i celkem praktické, že se nijak aktivně v těchto legislativních pokusech neangažovala. To však platilo pouze do onoho osudného 11. října. Snad jenom kouzlem nechtěného si tento den připomínáme výročí smrti Jana Žižky z Trocnova. A jako se Žižkovi spolubojovníci po skonu svého bezkonkurenčního vůdce začali nazývat sirotky, neboť silná osobnost odešla, v podobné roli se ocitají i Klausovi straníci. Také v ODS nestačil do jeho odchodu vyrůst stejně respektovaný a jednoznačný nástupce. Protože však Klaus na rozdíl od husitského vojevůdce pouze přesedlává koně, někteří z jeho „sirotků“ se mu snažili okamžitě zavděčit skutečně královským darem na rozloučenou - možností stát se prezidentem zvoleným celým národem. V kontextu událostí se však celý úmysl jeví jako dar zjevně danajský. A to jak pro osobu samotného předsedy, tak pro ODS jako takovou. Pokud totiž nepředpokládáme existenci ďábelského plánu jak Klause udržet v čele strany i po prosincovém kongresu. Zcela nepochybně byly totiž splněny obě zásadní podmínky, za nichž by podle svého rezignačního dopisu byl ochoten obhajovat svůj post. Strana je v rozkolu a cenná značka ODS zároveň utrpěla možná svou největší ztrátu za dobu svého trvání. Přestože se v ODS tvrdí, že úmysl o změně kandidatury dozrával v Klausovi již určitou dobu a že jej dokonce měl s některými stranickými kolegy konzultovat, následná reakce tomu neodpovídala. Zdá se neuvěřitelné, že by vedení ODS nepřipravovalo další kroky i bez toho, že by se Klaus vyjádřil alespoň v náznaku před oficiálním zveřejněním svého prohlášení. Následné reakce totiž svědčí o tom, že s touto celkem reálně se nabízející možností přinejmenším vedení jako celek nepočítalo. Jinak by již jistě postupovalo i bez svého předsedy jako jeden hlas. Určitě by tak předseda poslaneckého klubu Vlastimil Tlustý, v jehož hlavě se myšlenka na přímou volbu prezidenta zrodila, nepřekvapil více své nejbližší kolegy z výkonné rady a své vlastní voliče než zbytek národa. Podobná léčba šokem totiž nesvědčí pouze o momentální ztrátě politického instinktu a pudu sebezáchovy, ale vypovídá cosi negativního i celkovém postoji části vedení ODS k tomu, co vždy patřilo k rodinnému stříbru. I když je způsob volby hlavy státu pro každodenní život společnosti nepodstatný, přesto to politický problém je. Každá z politických stran k němu zaujímá stanovisko, které by mělo být odvozeno od její ideologie. A jako platí bez jakékoli diskuze, že ODS je vždy pro co možná nejnižší daně, stejným axiomatem bylo alespoň doposud důsledné trvání na principu zastupitelské demokracie, bez jakýchkoli „všelidových“ či korporativních prvků. A ejhle, „taťkovi“ se zalíbilo převzít žezlo po svém tradičním rivalovi V áclavu Havlovi, a najednou už tento zásadní ideový postulát neplatí? Je to ještě stále táž strana, která vždy stála jako mezek v závětří jakýchkoli módních politických mainstreamů, i když jí to muselo u části občanů škodit? Pevný bod ve vesmíru pro ono tvrdé jádro voličů, kteří by právě s ohledem na tuto zásadovost pro ODS položili život, zmizel. Zmizelo to, co nejsilnější pravicovou stranu odlišovalo od ostatních pravicově se tvářících stran, o postmoderní ideově rozbředlé ČSSD ani nemluvě. A s tím mizí i raison d´etre toho, proč ODS vlastně vznikla, tedy z naprosté absence diskuze uvnitř OF a z pyšného pohrdání vyvolených demokratickou většinou členské základny. Jsou skutečně autoři návrhu přesvědčeni, že nejenom pro ODS a její voliče, ale i pro celý národ by byl Klaus na Pražském hradě dostatečnou náhradou za cenu zrady ideálů?
Vydláždila ODS přímou volbou prezidenta Klausovi cestu na Hrad, nebo do pekel?
FOTO: ČTK
