V Praze chybělo nejen prostředí, ale i kvalifikovaná poptávka po kapitálu
Je to už pár Silvestrů, co začali účastníci kapitálového trhu radit pražské burze, že jedinou šancí na důstojné přežití jsou pro ni nové emise středně velkých firem. Od té doby se na toto téma hovoří stále častěji. Pořádají se nudné semináře, burza zavedením systému SPAD povýšila svůj parket na skutečný trh a vymyslela nový segment pro menší společnosti. Větu, že český kapitálový trh neplní svoji základní funkci – podniky si na něj nechodí pro tolik potřebné peníze – si osvojil už každý politik. Sněmovna také schválením novely Obchodního zákoníku odstranila některé legislativní překážky vydávání akcií. I přestože se tento krok očekával, zatím žádná společnost veřejně neprohlásila, že o nové emisi uvažuje.
Důvodů této situace je celá řada. Donedávna jich hodně pocházelo z oblasti legislativní. Emise se také těžko nabízí v okamžicích, kdy to ekonomice zrovna nejde. V podstatě se to podařilo jen Českým radiokomunikacím. Nešlo sice o primární vstup na trh, ale právě tento titul ukázal, jak lze uvést do života nové akcie a dosáhnout jejich vysoké likvidity.
Aby tento krok někdo následoval, musí k tomu mít důvod. Ten se nazývá nový kapitál, který přijde do firmy. Jenže to většinou pro majitele znamená vzdát se dosavadního podílu na společnosti, zvlášť pokud jde o sto procent. A právě to se českým podnikatelům nelíbí. Raději si nechají vše, anebo vše prodají. Za hotové peníze, které jim s největší pravděpodobností už nikdo nevezme.
Tento fakt je obecně známý a všichni jej používají jako jediné vysvětlení, proč u nás nikdo nevydává veřejné emise akcií. Jenže v řadě dalších zemí také přicházejí s takovou aktivitou středně velké firmy vlastněné úzkou skupinou fyzických osob. Jejich majitelé prostě preferují dlouhodobý růst před okamžitou realizací zisku.
V Čechách a na Moravě ale například ve srovnání s Polskem stále panuje strach z veřejného trhu. Z možného nepřátelského převzetí, ale také z osudu emise. Chybí–li fungující trh, je těžké být tím prvním, kdo se pokusí vybudovat jednu z jeho stran. Když se to nepovede, není to totiž zadarmo. Příprava zveřejnění společnosti stojí spoustu sil i peněz. U našich severních sousedů se na tuto cestu vydali začátkem devadesátých let, kdy se na východ Evropy hrnuli investoři. U nás se jejich zájem využil jen v přímých kapitálových vstupech, přes burzu to nějak nevyšlo.
Obecně se má za to, že na vině bylo především legislativní prostředí postkuponového období. Možná je to zjednodušený pohled. Má–li vzniknout funkční trh a kapitálový především, musí se naplnit tři nutné podmínky. Musí existovat nabídka, poptávka a institucionální základ trhu. Nabídka kapitálu se dostavovala, zvlášť na jaře roku 1994, kdy ceny akcií vylétly do závratných výšek. Potřebné institucionální prostředí, především legislativa nejen kapitálového trhu a dohled, neexistovalo.
Lze se ale domnívat, že chyběla i potřebná poptávka po kapitálu. Nevyjadřovaly ji ani postkuponové, a tudíž již veřejné akciovky, natož firmy skutečně privatizované. Nepochybně i kvůli absenci podnikatelského myšlení v českých zemích. I když ani v Polsku nezůstal zachován velký soukromý kapitál, alespoň živnostenské podnikání mohlo zapůsobit pozitivně. Navíc je fakt, že i v minulosti byli Češi spíše techniky a vědci, zatímco Poláci obchodníky. Výsledky českých firem podnikajících v oblasti informačních technologií dokladují tvůrčí potenciál.
Jenže – ať se pánové nezlobí – pár počítačových géniů netvoří podnikatelskou elitu. Zvlášť když se rozhodnou své podniky prodat. Na to, aby si člověk vybral místo prodeje firmy její rozvíjení, založené na zveřejnění jen části akcií, musí mít skutečně velkého podnikatelského ducha. I u nás se pár takových jedinců nepochybně najde. Jenže je jich málo, rozhodně mezi ně nepatří nesplácející dlužníci velkých bank. Ti mohou kupodivu klidně řídit třeba sportovní odvětví, ale na burzu by je asi nepustili.
Dřívější beztrestnost čehokoliv pomohla diskreditaci domácích kapitalistů stejně jako nynější snaha některých politiků o skandalizaci každého, kdo má nadprůměrný příjem. Mnozí i úspěšní jedinci se tak z ekonomického života stáhli a peníze vyvezli do zahraničí. Těch, kteří zůstali, je příliš málo na to, aby se z nich hned tak vyklubala výrazná poptávková strana trhu s kapitálem. A nebude–li poptávka, tak žádný kapitál nepřijde. Bez domácí podnikatelské elity se zkrátka neobejdeme ani v době globalizace.
