Politické týmy, na rozdíl od sportovních, nehrají fair play Ani dvě neúspěšné volby hlavy státu neodradily politické strany od třetího pokusu. Přitom možnost, že by třetí pokus něco skutečně rozhodl, je více než mizivá. Politika totiž není sport.
Politické týmy, na rozdíl od sportovních, nehrají fair play
Ani dvě neúspěšné volby hlavy státu neodradily politické strany od třetího pokusu. Přitom možnost, že by třetí pokus něco skutečně rozhodl, je více než mizivá. Politika totiž není sport. Na rozdíl od sportu, kde skutečně úspěšnost každého pokusu závisí na závodníkovi samotném, na tom, zda udělá přešlap nebo shodí laťku, nemá kandidát na prezidenta příliš šancí svůj výkon ovlivnit. Daleko více záleží na souhře a podpoře celého realizačního týmu, který jej do volby vyslal. A zde je další podstatný rozdíl, kterým se politika a sport liší. Tím je různá míra dodržování zásady fair play. Už proto, že je tento rozdíl patrný na první pohled, si dosavadní kandidáti koaličních stran zaslouží divácký obdiv. I když na podporu svého týmu ani předem příliš spoléhat nemohli, realita při volbách předčila ta nejčernější očekávání. Kterého sportovce by vůbec napadlo vyběhnout na startovní čáru, pokud by věděl, že ho trenér bude držet za nohu, manažer za první otáčkou nabere tyčí po hlavě a v cíli dokopou fanoušci, které reprezentuje. A přesně to se stalo. Lidovci, kteří vždy tvořili tak dobrou partu, nakonec jako jeden muž nepodpořili ani svého předsedu Senátu, o spřízněných unionistech nemluvě. Snad ještě tristnější byl osud obou donquichotů vzešlých ze stranického referenda ČSSD, zvláště pak bývalého premiéra Miloše Zemana. Za vše snad stačí připomenout jenom zlomyslný a škodolibý škleb, který se usadil na tváři premiéra, který by dodnes bez cílevědomé Zemanovy podpory působil kdesi na jihočeských blatech. Jenom zdánlivě se z celého pelotonu vymyká senátorka Moserová. Zdánlivě jenom proto, že její kandidatura přišla za pět minut dvanáct, a tak se z její prohry nedělaly příliš velké závěry. Ve skutečnosti se právě tato křehká, subtilní bytost měla stát oním trestajícím nástrojem Páně, skrze nějž meziparlamentní Strana pravdy a lásky hodlala ztrestat obě „politická monstra“ v roli protikandidátů. Ne nadarmo se sama senátorka označovala za „Davida mezi Goliáši“. Nu, na druhé kolo to stačilo… Hlavní problém s kandidátkou senátorky Moserové je ovšem někde jinde, a je dobré se u něj chvíli zastavit. Podobné problémy totiž budeme řešit i s dalším kandidátem či kandidáty, které se podaří koalici přesvědčit, aby volbu přijali. O dlouhodobých kandidátech víme prakticky vše, od školky až po den, kdy vystoupili se svým projevem ve Španělském sále. Mnohé jsme se dozvěděli ale i o těch, kteří svůj úmysl kandidovat deklarovali měsíce dopředu, byť se nakonec klání nezúčastnili. Média i političtí oponenti se již postarají o to, aby na nikom z nich nezůstala nit suchá. Co však víme o komkoli, kdo se rozhodne přijmout kandidaturu v předvečer volby? Koho kdy zajímala senátorka Moserová, kromě čtenářů detektivních příběhů Dicka Francise? A co to vypovídá o ní a o její schopnosti stát se hlavou státu? Nepřejela někde někoho náhodou? A tak do třetice všeho „dobrého“. Koalice se nevzdává a hodlá svého kandidáta vydupat ze země děj se co děj. Agenturní zprávy o tom, kde všude zahlédli královské heroldy pátrající po následníkovi trůnu, se různí. Od legendárních Stadic až po lavičky před Hlavním nádražím, od Akademie věd až po Mírov. „Našli mí dobří rádcové?“ ptá se byť zatím marně, leč s neutuchají nadějí v hlase správce Špidla ještě z cest zaprášených hledačů. A čačtí Svobodové a Marešové znovu vyrážejí na další cestu za princem. Je otázkou, zda se nakonec najde další naiva, který bude ochoten martyrium s nejistým výsledkem podstoupit. V každém případě to bude kandidatura nanejvýš podezřelá. Je normální, aby musel být kandidát namísto svého včasně deklarovaného úmyslu kandidovat přemlouván jak na jarmarku? Je normální, aby se o jeho názorech, postojích a celém curriculum vitae dozvídal národ jenom to, co stačí do data volby přežvýkat mediální agentury? Je tristní, že takto ponižující a deklasující způsob hledání a nominování příštího možného prezidenta republiky předvádějí strany a osobnosti, které se ještě před půl rokem zaklínaly tím, že kandidáti nemají být upečeni v pološeru stranických sekretariátů. A proč celé tohle nechutné divadlo je nakonec nucen národ sledovat? Jenom proto, aby, nedej bože, nedal svůj hlas v přímé volbě „ďáblu“ Klausovi, který nakonec dokázal omámit i mnohé z ortodoxních vyznavačů pravdy a lásky v rolích poslaneckých a senátorských volitelů.
