Ivo Jupa přišel na způsob, jak získat pro neziskový sektor desítky milionů
Nenápadný muž v šedém obleku. Kolem čtyřicítky. Už dva měsíce je poměrně významným státním úředníkem, nastoupil na ministerstvo školství jako ředitel odboru pro záležitosti EU. Často létá pracovně do Bruselu. Právě v těchto dnech ale žije Ivo Jupa, jak sám říká, „virtuálním životem“. Na ministerstvu normálně pracuje, mimo „úřední hodiny“ ale průběžně přes mobil sleduje, kolik lidí už poslalo svoji „dé-em-esku“ na pomoc poničené jihovýchodní Asii. Prostě nemůže odolat. Manželka s dcerou ho už prý za to „nenávidí“. Proč? Před dvěma lety, v únoru 2003, když ještě řídil malou kladenskou „neziskovku“, totiž systém dárcovských sms zpráv z mobilu – DMS - vymyslel.
Nový fenomén.
Experti z neziskového sektoru hovoří o fenomenálním úspěchu. Jupa souhlasí. „Díky „dé-em-esce“, ať chcete nebo ne, přibylo v neziskovém sektoru nějakých padesát, šedesát milionů korun. To jsou peníze, které tam předtím prostě nebyly,“ tvrdí objevitel. „Zlomily to už Tatry. Sbírka vydělala skoro polovinu toho, co se vybralo v roce 2003. A tsunami už udělaly minimálně čtyřnásobek Tater,“ dodává. „Takhle přesně jsem si to představoval: lidi prohlédnou a zjistí, jak je to jednoduché.“ Jupa si ale musel na úspěch pár měsíců počkat. Projekt vymyslel a sepsal už v únoru 2003.
Na svůj „objev“ je patřičně pyšný. Chvílemi to dokonce vypadá tak, že se při vyprávění rozpláče. “Kamarád mi říkal, že chlapi u nich v hospodě si teď už nechodí ven jenom zahulit, ale také poslat dms. A manželka – ona je učitelka – mi vyprávěla, že se o dms bavily i děti ve škole… Já jsem takový jeliman, dost mě to dojímá, jestli začnu ronit, tak mě vážně nefoťte…,“ říká Jupa a skutečně se mu trochu lesknou oči.
„Neustále teď čtu monitoring „dé-em-esek“, dávám si to na počítači do excelu a modeluji si grafy, jak se to vyvíjí, jak to nabíhá. Vím, že jsou stotisícové DMS dny, jsou dvěstětisícové dny, vím, kdy přišla miliontá DMS… Každé ohlášení v televizi, když se v prime-time objeví heslo DMS a číslo, tak to naskakuje tempem dvacet, pětadvacet, třicet tisíc DMS za hodinu, někdy se ten provoz vůbec nestíhá… Já sám také zkouším posílat a zjistit, jak je to zacpané, zkouším, jestli to ten stroj bere nebo ne. Odnáší to manželka a dcera.“
Nepřímá úměrnost.
Ivo Jupa začínal jako učitel. Před sedmi lety přestoupil do malého kladenského občanské sdružení Aisis a zabýval se podporou vzdělávání a fundraisingem. „Když jsem Aisis před čtvrt rokem opouštěl, měl pětadvacet stálých zaměstnanců, několik stovek externistů a obrat zhruba třicet milionů korun ročně,“ říká Jupa. Ještě v Kladně se svými kolegy vymýšlel nové způsoby, jak získávat peníze pro neziskový sektor.
Po převratu udržoval v Česku neziskový sektor nejprve stát, pak velké zahraniční nadace. Stát už s podporou více méně přestal, nadace odešly dále na východ. „Hledali jsme další zdroje… V Americe lidé posílají peníze formou šeků, které se vloží do obálky a hodí do schránky. To tady nefunguje, není to zvykem,“ říká Jupa. Zbývá platba bankovním převodem nebo odeslání složenky z pošty. Nebo příspěvek do kasičky někde na ulici. „Český člověk by byl spokojený, kdyby seděl u televize, viděl na obrazovce thajské dítě, které ztratilo rodiče, vyndal by stovku, to dítě by natáhlo ruku a tu stovku si prostě vzalo…“
Český nápad na DMS vznikl kupodivu v Maďarsku. “V lednu 2003 jsem byl v Budapešti na konferenci o fundraisingu. Více méně omylem - už nebylo místo v těch hlavních workshopech - jsem šel na přednášku o individuálním dárcovství. Přednášel takový ten klasický Američan, rozjásaný, ruce nad hlavou… Zrovna jsem si říkal, jestli by nebylo lepší jít ven na kafe… Ale on se najednou zeptal: kdy jste naposledy dali na charitu? Vygeneroval asi půlku toho osazenstva, lidi, kteří za posledního půl roku na charitu nedali vůbec nic. A zase se jich ptal: a proč jste nedali? Odpověď zněla: protože nám nikdo neřekl. Otočil papír, měl to připravené, bylo tam napsáno: většina lidí, kteří nedávají na charitu, udává, že je to proto, že je nikdo neoslovil… Došlo mi, že ochota lidí se limitně blíží k tomu, jak jednoduše nebo složitě mohou přispívat,“ popisuje Jupa zrod DMS.
Zatím bez odměny.
Jupu pak napadlo, jestli by se nějakým způsobem nedal využít mobil. „Je to takové multifunkční zařízení, dají se na něm hrát hry, funguje jako peněženka… Nějak mi to překlaplo, už ani nevím jak.“
„Už při sbírce Pomozte dětem se daly poslat dary přes mobil. Při parapleti namluvil pan Svěrák krásný text. Nic. Nebylo to téma. Nebyla tam ta naléhavost,“ tvrdí Jupa. Celý systém byl tenkrát velmi komplikovaný: peníze došly na účet mobilního operátora. Ten je pak vzal a poslal jako dar. Převody peněz nabíraly až roční zpoždění. „Já měl představu, že to bude běhat rychle, přímo, elegantně. S jedním číslem, jednou střešní organizací… Říkali mi: zapomeň na to, že se ti podaří dostat všechny operátory k jednomu stolu, aby se dohodli na jednom čísle, na jedněch finančních podmínkách, to je vyloučená věc.“
Jupa se přesto nevzdal. Oslovil velkou a vlivnou organizaci Fórum dárců, aby mu pomohla projekt prosadit. „Ředitelka fóra byla úplně nadšená. Říkala: to nikde nemají, to je unikátní, jedinečné, prostě fantazie, splňuje to úplně všechny parametry, teoretické postupy fundraisingu, o kterých se přednáší na školách.“
O co Jupova odměna? „Zatím jsme to neřešili. Mám s Fórem dárců dohodu, že mi zaplatí nějakou režii za zpracování projektu. Byl to přece jen rok a půl práce. Jde řádově o tisíce korun.“
Fórum dárců má nyní na projekt DMS licenci. Může nápad poskytnout i dalším, třeba zahraničním organizacím a operátorům. Je o něj zájem například v Německu a Maďarsku. Podle dohody s Jupou ale nesmí náklady operátorů a pořadatelů přesáhnout deset procent z vybraných peněz.
