Víceletý finanční rámec představuje maximálně možný objem finančních prostředků, které jsou členské státy ochotny společně sdílet, přičemž mají pocit, že se jim toto sdílení stále přímo či nepřímo vyplatí. Nejsou ochotni sdílet moc, jen o něco málo více než jedno procento celkového HDP Evropské unie. Méně rozvinuté členské státy by si přály, aby objem takto rozdělených prostředků kypěl a navýšení by - samozřejmě - zajistili bohatí členové EU. A bohatí by nejraději rozpočet EU zcela zrušili, ti realističtější z nich minimalizovali a pragmatici použili jeho zdroje na financování hypermoderních projektů, při použití sofistikovaných forem veřejného financování, nejlépe při celoevropské projektové soutěži, tedy bez jakýchkoli národních obálek.
Podoba víceletého finančního rámce se pro období 2021 až 2027 změnila vlivem toho, jak se posunuly svět i Evropa.
Objevily se nové potřeby v oblasti výzkumu, vývoje, inovativního podnikání, ale též zajištění bezpečnosti či schopnosti pokrýt vnější rizika. Aktuální návrh pro nadcházející období počítá s největšími změnami od konce 80. let, odkdy lze hovořit o kontinuálním porovnání společných unijních finančních rámců. Změny se týkají jak struktury rozpočtu, tak přeskupení relativních vah finančních alokací mezi jeho nejvýznamnějšími kapitolami.
Přeskupení se odehrává od tradičních rozpočtových kapitol k novým. Největší relativní úbytek zdrojů pozorujeme u financování společné zemědělské politiky a kohezní politiky (v průměru o zhruba deset procent, ale v případě některých členských států až o čtvrtinu), největší relativní nárůst finančních prostředků zaznamenáváme u centrálně řízených programů - příkladem může být třeba největší výzkumný, vývojový a inovační program na světě Horizon Europe - s alokací téměř 100 miliard eur, tedy téměř osm procent celkové rozpočtové alokace.
Významné navýšení prostředků též registruje program na výměnu studentů, akademiků, výzkumníků, pracovníků dalších profesí, mládeže i sportovních týmů Erasmus+. Nestrádá ani program Digitální Evropa. A pak zde máme v zásadě nové kapitoly, zabývající se pokrytím vnějších bezpečnostních rizik, migrací, rozvojovou pomocí, ochranou hranic a podobně. Zároveň je zde silná snaha o dosažení stavu, aby rozpočet EU již nebyl automaticky vnímán jako ekvivalent dotačního přerozdělování. Patrné je úsilí doplnit převažující dotační mechanismy návratnými finančními nástroji, spojenými s větší efektivností vynaložených prostředků a lepšími reálnými výsledky a dopady takto umístěných zdrojů.
Co z toho plyne pro Česko? Jako země, která je přesvědčivě nejvíce z celého unijního pelotonu závislá na prostředcích kohezní politiky (dvě třetiny všech prostředků, které z evropského rozpočtu čerpáme, proudí kohezním kanálem), bychom se měli poohlédnout i po jiných možnostech. Celkem bude mít budoucí unijní finanční rámec přibližně 35 programů, naše oči však dosud výlučně ulpívaly především na dvou — na kohezi a zemědělství. Chceme-li, aby pokles naší alokace nebyl výrazný a čistá pozice vůči unijnímu rozpočtu se nezačala povážlivě svrašťovat, vážně vyhodnoťme též možnosti nabízené ostatními programy.
Navíc i v rámci koheze lze být invenční. Lze se zabývat integrací projektů, finanční nástroje umožňují, aby do systému vstoupily i soukromé zdroje. Možností je mnoho, leč oficiální hlasy spíše hovoří o lpění na kohezi jako v časech, kdy jsme do Unie vstupovali. Ignorují přitom, že s nynější úrovní vyspělosti — 92 procent průměru EU — jsme již téměř průměrně vyspělá evropská ekonomika.
Naše dosavadní výkonnost ve využívání zdrojů EU z pohledu kvalitativního nás však příliš nekvalifikuje k tomu, abychom byli vnímáni jako důvěryhodný příjemce, schopný unijní prostředky dobře zainvestovat a zhodnotit. Tedy tak, aby byly spouštěčem aktivit, které posilují nabídkovou stranu ekonomiky a rozšiřují dlouhodobý potenciál (a nikoli pouze stimulem, který jednorázově zvýší HDP tak jako v roce 2015).
Výsledky v oblasti financování dopravní infrastruktury za posledních 15 let jsou doslova tristní, přestože to byla preferovaná oblast, na kterou byla v průběhu času vyčleněna více než třetina naší alokace kohezní politiky. Přitom čistá pozice České republiky vůči rozpočtu EU od momentu členství již čítá přibližně 800 miliard korun. Nadto jsme prototypem formalismu, kdy trváme na malichernostech, přičemž nám utíká podstata a smysl. A jde nám stále především o to, vyčerpat prostředky bez ohledu na efekt, který to přinese.
Naše genetická výbava pro to, být dobrým a ostatními respektovaným příjemcem v budoucnosti, je notně omezená.
Klišé, které rezonovalo listopadovým summitem přátel koheze v Praze, „neberte nám kohezi, dejte nám co nejvíc co nejjednodušším způsobem a nemluvte nám do toho, jak s tím naložíme“, do budoucna určitě neobstojí. Postoj České republiky k rozpočtu EU je věru švejkovský.
Charakterizuje jej řada nelichotivých adjektiv: vypočítavý, pohodlný, extrémně formální, nemoderní a neinvenční. Nadto pokrytecký v tom smyslu, že si z bonboniéry vyzobu to, co se mi nejvíce hodí, a zbytek přehlížím či ignoruji. A navíc nevnímavý vůči tomu, jakou cestu jsme v EU za 15 let ušli. 1
O autorovi| Petr Zahradník, autor je členem Evropského hospodářského a sociálního výboru a ekonomem České spořitelny
