Pro člověka v produktivním věku je návštěva praktického lékaře zlým snem. V obvykle nevábných čekárnách ho pravidelně čeká smrkající, kýchající a otrávený dav. A čeká ho hlavně čekání. V řádu hodin a půldnů. A objednat se na konkrétní čas nelze.
Mnozí z nás už našli řešení: s banální chřipkou navštěvují pohotovost, s neduhy jen o trochu komplikovanějšími ambulance nemocničních oddělení. Ovšem tam se už začíná čekat také.
Ještě stále ministr zdravotnictví David Rath proto nařídil zvýšit minimální „otevírací“ dobu ordinací na sedm hodin (ze stávajících čtyř). Lékaři to považují za útok na svá ústavní práva a také za krok, který pacienty poškodí. Obé je nejspíš omyl, ale jestli se zkrátí „čekací“ doby, to jisté není. Chtělo by to ještě zpoplatnit každou návštěvu lékaře, vždyť ti naši mají skoro dvakrát větší „návštěvnost“ než třeba jejich němečtí kolegové. To by zabralo určitě. A nekonečné hodiny čekání, které se pomalu a jistě stávají hlavním parametrem našeho zdravotnictví, by alespoň někde zmizely.
