Cestou do Supíkovic v srdci Jeseníků máte pocit, že jste se vydali na konec světa. Z Prahy se sem autem jede skoro čtyři hodiny. Úzká silnice se klikatí mezi kopci, na kterých leží zbytky sněhu, vesnice jsou liduprázdné a domy zanedbané. Je znát, že zdejší kraj patří mezi nejchudší části republiky. Rozhodně byste tu nehledali firmu, která shání pracovníky a nestíhá vyrábět.
Stráň, na které sídlí firma Touax, je posetá krabičkami, z nichž některé jsou velké jako domy v přilehlé vesnici. Celé to trochu působí, jako by si tu nějaký obr hrál s legem. „Tyhle bledě zelené půjdou do Hamburku. Vyhráli jsme tendr na stavbu čtyřiceti dvou- až tří patrových objektů. Je to vůbec největší zakázka v naší historii,“ ukazuje manažer firmy Jan Petr na dlouhou řadu obytných kontejnerů.
Vyroste z nich bydlení pro uprchlíky ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. „A tamhle ty zase pojedou do Mnichova. Nestíháme vyrábět, sháníme lidi, jsme vyprodaní do června,“ dodává.
Firma Touax není jediná, která vyrábí obytné kontejnery pro uprchlíky. Hned za kopcem ve Zlatých Horách sídlí firma Containex, konkurence, která dodává do Rakouska a do Německa. Dalších několik podobně zaměřených firem najdete na jihu Moravy. Všechny vyrábějí na export. Česko je totiž ve výrobě těchto dočasných staveb tak trochu velmoc.
Školky jedině z krabiček
Z kontejnerů se původně stavělo hlavně dočasné zázemí pro dělníky na stavbách, to už ale dnes neplatí. „Největším trhem pro modulové stavby je Německo. Stavějí se tam z toho školy, kanceláře, ta technologie je tam široce akceptovaná a rozšířená. Mateřské školky v Mnichově nebo Hamburku se už ani nestavějí jinak. Oni se naučili koordinovat porodnost a stavebnictví.
Vědí, že na jednom místě bude potřeba na pět let budova, a pak zase bude využitá jinde. Mají na to propracované plány. Vykrývají chybějící kapacity,“ popisuje Jan Petr z firmy Touax.
Když tedy loni Německo zaplavila vlna více než milionu uprchlíků z Blízkého východu, měli už Němci s těmito stavbami vyrobenými v Česku dobré zkušenosti. Věděli, že až vlna opadne, moduly bude možné přestěhovat a použít k něčemu jinému. „Extrémní boom přišel v dubnu a květnu v roce 2015. Města se začala předhánět, kdo dřív bude poptávat.
V Německu se vyrábějí taky, ale oproti nim je Česko modulová velmoc. České firmy přestaly stíhat. Němci začali brát z Balkánu a Turecka. A budou muset brát i z Číny, protože výroba nestíhá,“ vzpomíná Petr.
Německá města nebo zemské vlády vypíší výběrové řízení, a když ho vyhraje německá sesterská firma Touax, na Jesenicko zadá povel k výrobě. V Německu už mají města a kraje na stavby z těchto modulů specializované architekty, kteří z dodaných buněk postaví několikapatrové budovy. Celá městečka z barevných krabiček.
Firma z dob Napoleona III.
V Supíkovicích se začaly obytné buňky vyrábět už v roce 1991. V roce 2007 českou firmu koupila francouzská společnost Touax, jejíž historie sahá až do doby Napoleona Třetího. Vlastní ji rodina Colonna-Walewski, mocný rod, který v minulosti dodal do Vatikánu jednoho papeže. Na historii rodinné firmy je vidět technologický rozvoj světa. Firma začínala v 19. století výrobou říčních člunů, s průmyslovou revolucí přišly vagony, potom modulové stavby, nejmladší divizí jsou námořní kontejnery, na kterých dnes stojí globální obchod.
Veškeré součástky, ze kterých se modulová obydlí stavějí, si firma v Jeseníkách vyrábí sama. Základem je pevný ocelový rám, který spojí dohromady svářeči. Ten se poté v lakovně natře barvou. Potom se na něj přivrtají stěny, podlahy, dveře a okna. Jako další nastupují instalatéři, kteří do buněk umístí koupelny a kuchyně. Hotová buňka pak vcelku putuje do světa. Není to levná záležitost – jedna modulová jednotka do Hamburku se prodává v ceně 700 eur za metr čtvereční.
Jan Petr, Touax
Jedna buňka o 15 metrech čtverečních tak vyjde na 280 tisíc korun. Vyšší standard může vyjít i mnohem dráž. „Je to luxusní ubytování,“ usmívá se Petr.
Když procházíme výrobní haly, kolem je zhusta slyšet polština. „Největším problémem jsou pracovní síly. Máme 300 dělníků plus 70 externistů. Oproti loňskému roku máme asi o 100 lidí víc. Další hledáme, kde se dá. V tomhle regionu je vysoká nezaměstnanost, ale lidem se tu moc nechce pracovat. Potřebujeme podlaháře, topenáře, řemeslníky všeho druhu. Bereme i lidi bez zkušeností,“ vysvětluje Petr.
Krize nekrize
Hledání nových pracovníků Touaxu neulehčuje skutečnost, že hned za kopcem sídlí konkurence, která řeší podobný problém. Společnost Česko-slezská výrobní, dceřiná firma rakouského Containexu, v loňském roce zvýšila výrobu o 22 procent. Pomohly tomu také zakázky dočasného bydlení pro uprchlíky. Z kontejnerů vyrobených ve Zlatých Horách vyrostlo třeba městečko v Berlíně nebo uprchlické vesničky v Rakousku.
Vídeňská firma díky zvýšené poptávce po modulovém bydlení přijala až 15 procent nových pracovních sil, uvedla pro týdeník Euro zástupkyně firmy Tiina Moisanderová.
Jenom blázen by se zaměřil na výrobu pro uprchlíky. Ta krize bude trvat rok dva, pak skončí. Rozšíříme tím kapacitu a tu pak budeme chtít udržet, ale jinak nás to nijak nezmění
Česká část firmy má podle svých webových stránek 420 zaměstnanců a obrat skoro 700 milionů korun. „Daří se nám dobře, ale o publicitu v souvislosti s tím nestojíme, nezlobte se,“ říká mi do telefonu Radim Žáček z vedení firmy ve Zlatých Horách. Jeho přístup je pochopitelný – většina české veřejnosti je proti přijímání uprchlíků. Žádná tuzemská firma nechce čelit nařčení, že na uprchlické krizi vydělává.
S podobnou kritikou se setkal i Jan Petr z Touaxu. „My bychom dodávali stejně, i kdyby uprchlická krize nebyla. Dáváme lidem práci v regionu, kde jí moc není. Navíc jenom blázen by se zaměřil na výrobu pro uprchlíky. Ta krize bude trvat rok dva, pak skončí. Rozšíříme tím kapacitu a tu pak budeme chtít udržet, ale jinak nás to nijak nezmění,“ říká Petr. Česká pobočka Touaxu měla loni obrat zhruba půl miliardy. „Ročně vyrobíme 100 tisíc metrů užitné plochy. To je řekněme sedm tisíc jednotek. Chtěli bychom se dostat na osm tisíc,“ říká Petr.
Kořeny ve Slušovicích
V Německu je po obytných kontejnerech tak velká poptávka, že je města a obce často nakupují za přemrštěné ceny. Firmy, které jich mají zásoby, bohatě vydělávají na jejich přeprodávání. Jak je možné, že se velmocí ve výrobě těchto staveb stalo právě Česko? Lidé z firem, které modulové stavby vyrábějí, se shodují: kořeny je třeba hledat u Františka Čuby, legendárního agronoma ze Slušovic, dnes senátora a zastupitele města Zlína.
Čuba, který ze státního podniku JZD ve Slušovicích s podporou minulého režimu vybudoval výkladní skříň komunistického hospodářství, se zároveň na kapitalistickém Západě snažil odkoukat, co se dalo. Zřejmě tímto způsobem se do Slušovic dostal návod na výrobu modulové stavby. Když Slušovice po roce 1989 zkrachovaly, bývalí zaměstnanci si z nich odnesli technické výkresy pro stavbu všeho možného včetně obytných kontejnerů a začali je vyrábět – alespoň tak zní legenda. Další firmy vyrábějící modulové stavby jsou třeba Fagus ze Slušovic nebo Koma Modular z nedalekých Vizovic.
Podle odhadů Jana Petra se v Česku ročně vyrobí asi 20 tisíc modulů všech možných druhů. Některé jsou standardní, jiné luxusní.
Na rozdíl od Německa však v Česku ve stavebnictví platí moduly pořád spíše za podpůrnou stavbu. Za provizorní unimobuňku na stavbě, která se brzy zbourá. Existují ale i výjimky. Nejvíce s modulárními stavbami experimentuje firma Koma. Z modulů postavila třeba český pavilon na Expo v Miláně, který získal bronzovou medaili za architektonické zpracování. Možnosti této technologie jsou veliké, jak dokazují realizované stavby: z českých modulů už vyrostl třeba veřejný dům, samoobsluha, kavárna, bytový dům nebo záchodky.
Čtěte také:
Na výrobce modulových staveb se díky migrantům hrnou objednávky z Německa
Modulární stavby z Vizovic dobývají Paříž
Vizovická firma Koma – od maringotek až na Olymp modulárních staveb
