Vypusťte Mandelsona

Komisaře pro obchod kritizují liberálové i ochranáři

Dělejte konečně něco! Tuto výzvu slyší evropský komisař pro obchod Peter Mandelson ze všech stran. Čínské produkty zaplavují trh Evropské unie a známý britský politik, momentálně ve službách Evropské komise, je terčem kritiky. Nedostatečnou ochranu výrobců v unii mu vyčítá přední francouzský politik Nicolas Sarkozy, italský vicepremiér Giulio Tremonti nebo třeba i česká europoslankyně Zuzana Roithová.
Boty jsou jedním z typických příkladů. V polovině června v Bruselu protestovali zástupci evropského obuvnického průmyslu a žádali, aby Evropská komise zahájila antidumpingové řízení vůči dovozu bot z Číny. Čínská (a také indická) obuv se údajně prodává pod výrobními náklady. Pokud by se tato podezření potvrdila, Brusel by měl uvalit na import dostatečně vysoká cla. Mandelson nakonec požadavky výrobců vyslyšel. Poslední červnový den komise antidumpingové vyšetřování spustila.
Sám Mandelson z toho ale velkou radost mít nemůže. Považuje se za zastánce volného obchodu a vadí mu, že se v Evropě šíří ochranářské nálady. Místo toho, aby Evropané hledali způsoby, jak využít příležitostí na nových trzích, chtějí uzavírat své hranice. „Nechci, aby se na mne jednou vzpomínalo jako na komisaře, který se obrátil zády vůči volnému obchodu,“ prohlásil britský politik, který býval a dosud je považován za blízkého spolupracovníka premiéra Tonyho Blaira. Mandelsonovi zřejmě nezbylo nic jiného než respektovat politickou realitu a antidumpingové řízení v případě čínské obuvi zahájit. Ale zároveň dává najevo, že stíhání dumpingu rozhodně není jeho oblíbenou metodou.

V kleštích.

Zdálo by se, že vše je jednoznačné: Peteru Mandelsonovi klidně můžeme přisoudit nálepku radikálního zastánce volného obchodu. Jenže i v Evropě se na to mnozí dívají úplně jinak. Když komisař před časem uzavřel s Číňany kompromisní dohodu o dovozu textilu, na jejímž základě bude export z nejlidnatější země opět omezen množstevními stropy, britský list Financial Times ho obvinil z čirého protekcionismu. Místo toho, aby se evropská ekonomika přizpůsobovala změnám, trestá své spotřebitele, kteří budou muset kupovat dražší oděvy.
Na komisaře tlačí z jedné strany ekonomičtí liberálové, jejichž názory prezentuje třeba pro Mandelsona důležitý britský tisk, z druhé strany obchodní ochranáři. Existuje pádnější důkaz o velké schizofrenii současné Evropy?
Přístup evropské politicko-ekonomické elity k Číně je rozporuplný. Zdálo se, že popularitu si mohou získat třeba ti němečtí a francouzští politici, kteří vyzývají ke zrušení zbrojního embarga vůči Číně, jež by mohlo otevřít nové cesty na tamní trh (a to nejen v oblasti zbraní). Jenže v průběhu kampaně před francouzským referendem o euroústavě už Čína vystupovala ve zcela jiné roli hospodářského strašáka. Spor se vedl spíše o to, jak jí čelit.

Jih proti severu.

Není divu, že během bruselské demonstrace proti čínské obuvi byli aktivní zástupci jižních zemí Evropy - Španělska, Portugalska, Itálie, Řecka, a dokonce i Turecka. Právě tyto státy mají pocit, že by ještě bylo možné něco z tamního obuvnického průmyslu zachránit. Na jejich stranu se přidávají i některé nové členské země Evropské unie, například Litevci. V severozápadní části unie už nálady nejsou tak jednoznačné, silnější je tam názor, že omezování obchodu s Čínou ublíží především evropským spotřebitelům.
Do hry vstupuje i další prvek. Při diskusích, jak reagovat na čínský dovoz v určité oblasti, je dobré sledovat, zda už firmy z té či oné evropské země do asijské velmoci přenesly svou výrobu. Pokud ano, nemívá takový stát velký zájem na vytváření obchodních bariér. Tento faktor se projevuje nejen uvnitř Evropské unie, ale také v rozdílných pozicích Bruselu a Washingtonu. Zatímco v případě textilu jevili Evropané větší ochotu dohodnout se s Číňany než Američané, u obuvi je to naopak. Nikdo nepředpokládá, že by se Spojené státy pustily do velkých sporů s Pekingem zrovna kvůli botám. To lze vysvětlit poměrně jednoduše: Washington zavrhl bariéry vůči čínské obuvi už před dvěma desetiletími. Výroba přímo v Americe prakticky vyhynula a dnes již není koho chránit. Společnosti jako Nike se ovšem přemístily přímo do Číny.

Už jsou za vodou.

Tam dnes vyrábějí boty i další velké firmy jako Adidas či Puma. Starostí těchto nadnárodních korporací dnes je, aby je evropská antidumpingová cla případně také nepoškodila. Zatím se zdá, že tomu tak nebude. Produkty světoznámých společností totiž spadají do speciální kategorie obuvi, vyráběné s pomocí sofistikovaných technologií. Této kategorie by se žádné restrikce týkat neměly.
Obuv každopádně slibuje o něco napínavější střet mezi Evropskou unií a Čínou, než tomu bylo u textilu. V případě textilu se totiž Brusel mohl odvolávat na zvláštní dohodu, která byla s Pekingem sjednána při vstupu nejlidnatější země do Světové obchodní organizace. U bot nic podobného neexistuje.