(reakce na článek v Profitu č. 14/2007)
Velice mě zaujal rozhovor s náměstkem ministra pro místní rozvoj Miroslavem Kalousem o zadávání veřejných zakázek. Pracuji na manažerské pozici ve středně velké stavební firmě. V průběhu roku se účastníme řádově stovek výběrových řízení. Velice jsem uvítal stanovisko, že ne vždy ten, kdo nabídne nejnižší cenu, je schopen ji dodržet a dodat zakázku v odpovídající kvalitě nebo termínu.
V odborné veřejnosti je notoricky známo, že objektivní cena se pohybuje kolem koeficientu 0,85 až 0,95 pod hladinou cenové soustavy ÚRS podle druhu stavby. Všechny ostatní nižší ceny jsou podloženy buď „pronikavým technickým nápadem“, nebo snahou stavbu získat za každou cenu. Přirozeně existuje určité minimální rozpětí, podle technické úrovně zhotovitele, jeho materiálových možností, režie, vzdálenosti, strojního vybavení, množství poddodávek atd. Veřejný zadavatel bude mít objektivní potíže se zdůvodněním, proč uzavřel kontrakt s firmou, která nemá nejnižší nabídkovou cenu. Je nebezpečí pocitu, že jeho zdůvodnění může mít určité subjektivní důvody pro vybírání vítězné firmy. A pod tímto úhlem pohledu si nebude přidělávat problémy.
Navrhuji uložit přímo zákonem povinnost vyřadit nabídku s nejnižší a nejvyšší cenou. Tím se vyřadí dumpingová cena bez nebezpečí subjektivního rozhodnutí a ceny se budou pohybovat v menším, zato ale reálnějším rozptylu.
