K 25. výročí pádu komunismu by bylo dobré sepsat seznam nesplněných úkolů a konečně dohlédnout na jejich plnění
Před rovnými pětadvaceti lety projednávalo Federální shromáždění státní rozpočet na rok 1990. Samozřejmě vyrovnaný rozpočet. A v Teplicích sužovaných několikátý týden inverzí a silnými imisemi chystali jinak vždy poklidní občané zcela nepoklidnou protivládní demonstraci. Česko v té době bylo s Rumunskem poslední baštou reálného socialismu na západ od Sovětských hranic.
Po pětadvaceti letech Teplice nedýchatelný vzduch netrápí a vyrovnaný rozpočet už znají jen pamětníci. Země, ve které žijeme, je však jiná mnohem více, než ukazují tyto dva detaily a než si běžně uvědomujeme. A různé průzkumy vykazující silný stesk po minulém režimu vyvolávají pochybnosti, jen ukazují, jak krátká je lidská paměť. Vztah k tehdejší zcela nové, nastupující garnituře je dost zřetelným projevem toho, jaký nevděk světem vládne.
Změny, které hned po revoluci započaly, byly gigantické a k jejich ordinování bylo potřeba mít velkou odvahu i autoritu u veřejnosti, o odborné připravenosti nemluvě.
Československo bylo nejvíce socializovanou zemí sovětského prostoru v Evropě. Neexistoval zde na rozdíl třeba od Maďarska či Polska ani náznak drobného podnikání. Ekonomika byla důsledně plánována a přechod k tržním mechanismům a obnovení normální funkce peněz v ekonomice bylo čímsi podobným jako pokusem složit rybu z dlouho vařené rybí polévky. A ten pokus klapl. Bolelo to, leckoho hodně, někoho vůbec. Někdo se chytil nabízené šance a využil vlastní konkurenční výhodu spočívající většinou v kontaktech či speciálních znalostech, jako zaměstnanci zahraničního obchodu či někteří socialističtí manažeři, tedy přesněji řečeno socialističtí řídící pracovníci. Jiní si počkali a využívali nedokonalosti a nedokončenosti právního rámce a četných regulačních mechanismů, další osměleni celkem otevřeně kradli a dali vzniknout termínu tunelování. Diskutovat o tom, čemu se dalo, či nedalo zabránit, se bude asi navěky. Zrovna tak, jako se budeme porovnávat v tom, kam jsme došli, s ostatními postkomunistickými zeměmi.
A byť je a bude co kritizovat, je nespornou skutečností, že v devadesátých letech už osamostatněné Česko prošlo transformací bez hyperinflace a znehodnocení úspor.
To, že to bylo dobré pro komunistické řezníky a veksláky, je jistě stejná pravda, jako že to pomohlo projít těžkou dobou seniorům.
Zrovna tak je pravda, že přes mnohdy oprávněnou kritiku privatizace byla jejím výsledkem nejnižší průměrná nezaměstnanost mezi všemi postsovětskými zeměmi a nejen mezi nimi. Prostě přes všechnu kritiku údajného zbídačování obyvatelstva a Zemanovy řeči o spálené zemi vstoupilo Česko do 21. století jako celkem standardní mírně kapitalistická země, byť s dlouhým seznamem domácích úkolů, na nichž se v dalších letech, bohužel, pracovalo mnohem méně než na budování frustrace a vytváření povědomí o tom, jak je na tom Česko bledě. I proto musíme nadále počítat se stomiliardovými deficity hospodaření státu, bát se o zajištění alespoň trochu solidních životních podmínek pro budoucí seniory a s hrůzou vjíždět na dálnici D1.
A tak by k tomu slavnému výročí bylo možná dobré, aby někdo sepsal seznam těch nesplněných úkolů a dohlédli jsme na to, aby se konečně začaly plnit. To, že na tom seznamu nebude zdaleka jen boj s korupcí, je snad jasné i současné politické garnituře, která má někdy trochu problém pochopit, proč je přední sklo o tolik větší než zpětné zrcátko. To je totiž důležité proto, aby se do politiky vrátily politické ideje a vize o uspořádání státu, jejichž absenci v politice dnes právem kritizuje exprezident Václav Klaus v rozhovoru, který přinášíme v tomto vydání týdeníku Euro. l
