VÝŠ, DÁL, NADZVUKOVĚ

Ani recese na trhu vojenských letounů nákupy stíhaček neusnadní

Česká armáda volá už několik let po nových nadzvukových stíhačkách. Vláda se tváří, že je koupí, ale zatím se k rozhodnutí nemá. Není divu, nejsou peníze. Investice by přišla na desítky miliard a armádě rozpočet nestačí ani na již kontrahované dodávky českých letounů. Jenže pokud nadzvukové letectvo chceme, není na rozmýšlení čas. Špičkové MiG 29, srovnatelné se supersoniky z provenience států NATO, jsme chytře vyměnili do Polska za vrtulníky. A šrot v podobě starších MiG brzy doslouží.

Najít východisko z takové situace není snadné. Když člověk chystá koupi auta a chybí mu peníze, může si je půjčit, dřít jako soumar a doufat, že vydělá, nebo na auto rezignovat. V posledním případě sice zamáčkne slzu v oku, ale určitě se mu uleví. Není divu, že se nacházejí tací, kteří chtějí ulevit státním financím a doporučují se na stíhačky vykašlat.

Potřebuje tedy Česká republika nadzvukové letouny? Existuje silná lobbistická skupina, říkající ne. Při velikosti země nás mohou lehce ubránit stroje

NATO startující z Německa či Polska. Navíc by bylo levnější investovat do kvalitní raketové obrany. A že bychom nemohli vysílat letectvo do mezinárodních konfliktů typu Kosova? Žádný z leteckých útoků na pozemní cíle ve válce o Kosovo neprobíhal v nadzvukovém režimu. České L–159 by na to zřejmě bohatě stačily.

Tyto argumenty jsou silné, ale na druhou stranu také zavánějí demagogií. Česká republika totiž patří mezi zeměmi NATO počtem obyvatel ke středně velkým státům. Těžko může očekávat, že ji přijdou bránit mnohem menší země typu Norska, které se nebály do stíhaček investovat. Nákupu rychlých letounů se nevyhnulo ani srovnatelné Maďarsko, byť nakonec zakoupilo levnější ruské stroje. Kosovská karta je také falešná: Jak by mohly útoky na tanky a bunkry probíhat v podzvukovém režimu, kdyby předtím spojenecké stroje nevyčistily nebe od srbských letounů MiG?

Česká vláda, která se rozmýšlí už osm let, jednou bude muset stíhačky nakoupit. Někteří tvrdí, že by bylo nejlepší, kdyby ministr obrany přišel do hangáru za piloty a zeptal se: „Tak chlapci, v čem se vám bude nejlépe létat? A piloti by jednohlasně odpověděli: „Kupte, pane ministře, letadla s držákem na limonádu, ta jsou nejlepší. Vláda by sáhla do portmonky, letouny by koupila a druhý den by stroje byly na letištní ploše. Tak nějak to zřejmě bylo na začátku devadesátých let s nákupem osmi dopravních boeingů pro České aerolinie. Tehdy vůbec nikoho nenapadlo žádat nějaké offsety. Nedostali jsme je asi jako jediná země světa, která boeingy kupovala.

Se stíhačkami už ale není legrace, čtyřicet miliard se rovná jednomu ročnímu rozpočtu ministerstva obrany. A tak o supersonicích nerozhodují ani piloti, dokonce ani generálové, ale spíše politici a ekonomové. A ti se snaží nalákat výrobce, aby v České republice investovali stejnou sumu, kterou obdrží za prodej svého zboží. Nebo aby za ni alespoň odebrali zdejší zboží. Příliš se jí to nedaří. Místo čtyřiceti miliard zatím do tuzemska přiteklo možná deset milionů korun.

Offsety by měli zájemci o dodávky stíhaček nabízet sami. Ačkoliv se na první pohled zdá, že v takovém případě se musí předhánět v tom, kdo bude lepší, zatím neviditelná ruka trhu neúčinkuje. Mimo jiné i proto, že stále ještě neexistují kritéria soutěže. Výrobci tak čekají, čí najatí lobbisté vybojují podmínky vyhovující právě tomu či onomu dodavateli. Potom se boj zúží, možná dojde jen na dvoustranné vyjednávání mezi státem a jedním zájemcem. Podobně jako tomu bylo u prodeje menšinového podílu v Aeru Vodochody. Dva zájemci z řad leteckých výrobců požadovali garanci, že od nich stát koupí právě stíhačky. Nedostali ji – můžeme vést diskuse o tom, zda to bylo možné, ale čistě formálně asi nebylo – a zbyl jen jeden. Boeing potom ve výběrovém řízení lehce porazil české zájemce a další rok vyjednával o co nejvýhodnějších podmínkách.

Nákup letadel pro ČSA stejně jako prodej Aera Vodochody ukazuje, že žádní velcí machři ve vyjednávání nejsme. Navíc ani možnosti dodavatelů nejsou nijak zářné. Získat licenci na dodávky pro civilní letadla je složité a poptávka po vojenských strojích je momentálně minimální. Výrobních kapacit je nadbytek a přenést produkci do středu Evropy je drahý špás. Vždyť boj o dodávky pro Českou armádu je hlavně bojem o prodej nadbytečných výrobků v době, kdy nikdo jiný nenakupuje. Inu, dobře prodat letadlo je drahá věc a ne každý na to má. Dobře koupit letadlo je ještě dražší. A my na to asi nemáme už vůbec.