A není jich málo. Letos se očekává odliv až 200 miliard korun, což je skoro stejně jako rekordní částka před dvěma lety. Vypouštění českého ekonomického rybníčku má přitom svou logiku. Podniky v západní Evropě stále ještě bojují s důsledky finanční krize a snaží se tak své východní dcery podojit, jak jen to jde. Oněch 200 miliard bude chybět tam, kde by se mohlo investovat, rozšiřovat výrobu a nabírat nové zaměstnance.
Velký odliv dividend není v tuto chvíli pro Českou republiku problém. Platební bilance se drží v ukázkové rovnováze, a ta je pro stabilitu našeho hospodářství klíčová. Ale přiznejte, že někde vzadu v hlavě vám kypí smítko hořkosti a říkáte si, zda bychom z těch těžce vydřených peněz nemohli všichni profitovat lépe.
Jak symbolické, že zrovna dnes se do vrcholné politiky vrací Václav Klaus a Miloš Zeman, přičemž první z nich šéfoval zpackané transformaci, aby vláda toho druhého prodala zbytky českého hospodářství do zahraničí.
Nějaký laciný nacionalismus pochopitelně není na místě. Západní vlastníci ostatně postavili českou ekonomiku na začátku tohoto tisíciletí znovu na nohy. Stálo je to hodně úsilí a investic, což je třeba mít pořád na mysli. Přesto, trocha toho racionálního, nepatetického národního cítění by v ekonomice nebyla na škodu. Koneckonců, peníze možná nemají národnost, ale infrastruktura, důchody, daně a nezaměstnanost zůstávají pořád bolestně národní otázkou.
Čtěte také: