„Doufám, že tohle vidím naposled,“ přeje si asi padesátiletá žena, která se v několika únorových dnech zapojila do dobrovolného úklidu nádrže. „Je to zvláštní pohled, když je tolik vody pryč, ale mám to tu radši v létě po dešti, když má hladina krásnou barvu, a hlavně je přehrada plná,“ těší se na červencová odpoledne, která tu prý tráví v jedné z mnoha chatek na břehu.
Přehrada Orlík, od jejíhož napuštění letos uplyne šedesát let, se stala pravidelným prázdninovým útočištěm pro tisícovky Pražanů a Středočechů. Zdejší příjemné mikroklima a celkový ráz se však mohou rychle změnit. Původní smysl vltavské kaskády, která měla fungovat především jako zásobárna vody pro průmysl a turbínové elektrárny, hospodářství a vylepšování toků, se rychle vytrácí. A mizí i tolik skloňovaná ochranná funkce kaskády před povodněmi.
Důvod je jednoduchý – dlouhodobý nedostatek vody. „Revize historických materiálů připomněla, že velké povodně v povodí Vltavy byly dříve daleko častější než dnes,“ stojí v analýze, kterou si Povodí Vltavy nechalo kvůli budoucnosti kaskády vypracovat.
Podle oslovených odborníků je přitom dobrá kondice přehrad na Vltavě pro české vodní hospodářství a soběstačnost naprosto zásadní. V době, kdy zemědělská půda zdecimovaná chemikáliemi nedokáže držet vláhu, jsou jednou z mála rychlých možností, jak zachytit drahocennou vodu odtékající pryč. „Hlavní soudobý strategický význam vltavské kaskády chápu ve zcela aktuální akumulaci vody přinejmenším pro celou povltavskou oblast Čech,“ shrnul význam přehrad na Vltavě vědec Josef Kuthan.
Voda ve sněhu
Pokud by byl kterýkoli jiný rok, vodohospodáři by už nyní ladili postup na jarní tání a z přehrad vypouštěli vodu. Ostatně právě toto zachytávání byl jeden z hlavních smyslů vltavské kaskády. Zpomalit a rozfázovat odtok vody, v níž se měnil tající šumavský sníh, aby se městům dál po toku vyhnuly povodně.
Jenže letos mají hrázní opačný problém. Musejí zajistit, aby do kaskády před začátkem jara vůbec nějaká voda přitekla. Experti Českého ústavu hydrometeorologického vypočítali, že k minulému pondělku bylo ve sněhové pokrývce v celé republice 292 milionů kubíků vody, v průměru tedy 3,7 litru na metr čtvereční. A to je zdaleka nejnižší číslo za poslední roky. Loni hydrometeorologové ke stejnému období evidovali 2,18 miliardy kubíků, v roce 2018 pak 1,19 miliardy a rok předtím 1,72 miliardy.
Konkrétně Plzeňský a Jihočeský kraj, z nichž Vltava nejvíc čerpá, ukrývá ve sněhu zhruba 58,5 milionu kubíků vody. Pro srovnání – celkový maximální objem Vodního díla Orlík činí 716,5 milionu kubíků.
Ostatně čerstvá informace z ústředí státního podniku Povodí Vltavy mluví jasně. „Vzhledem k aktuální hydrologické a provozní situaci na nádržích vltavské kaskády, rekonstrukci na Vodním díle Orlík a aktuálnímu vývoji zásob vody ve sněhové pokrývce nebude nadále v nádrži Slapy udržován volný prostor pro zachycení případných zvýšených přítoků z jarního tání sněhu,“ sdělil Hugo Roldán, mluvčí vltavských správců. „Tento prostor nádrže, který je za běžné hydrologické a provozní situace udržován volný vždy do začátku dubna, bude využit k akumulaci vod. Hladina v nádrži Slapy bude zvýšena a poté udržována na úrovni běžné pro letní období,“ upřesňuje mluvčí.
Vodohospodáři tím dávají jasný signál. Přestože během několika dnů chtějí Orlík opět napouštět a dostat hladinu na běžnou výšku, nepůjde o nic samozřejmého. I to dokazuje, že protipovodňová ochrana se stává stále méně důležitou funkcí kaskády. S nedostatkem vody je ohrožena i práce elektrárenských turbín v hrázích, jejichž výkon ze všeho nejvíc závisí na výšce hladiny v nádržích.
Pokud navíc v budoucnu přijdou vydatnější jarní či letní deště, zásadní roli by měla mít občerstvená šumavská příroda, jíž chce stát – alespoň podle politických proklamací – pomoci. „Šumavská rašeliniště jsou důležitá i jako protipovodňová ochrana Prahy. Zadrží stejné množství, ba i více vody než celá vltavská kaskáda,“ prohlásil už dřív Václav Cílek, jeden z nejuznávanějších geologů a znalec české krajiny.
Zatím to skončilo u Oty Pavla
Že je s kaskádou a jejími přehradami něco třeba dělat, ví i Povodí Vltavy, které už několik let společně s odborníky z Českého vysokého učení technického pracuje na možnostech, jak vodní dílo přizpůsobit nové klimatické situaci. „Vývoj pozemského klimatu zřejmě směřuje ke stále většímu ocenění dostatku sladké vody a z tohoto hlediska se mohou stát pramenité oblasti České republiky jedněmi ze strategicky nejvýznamnějších míst Evropy podmiňujícími v ní další existenci a rozvoj lidského druhu,“ poznamenal k tomu vědec Josef Kuthan v magazínu Listy.
Základem úvah je několik let stará analýza, jež měla představit, jak by případné změny ve využití vltavské kaskády mohly vypadat. Studie Prověření strategického řízení vltavské kaskády funguje jako zásadní podklad pro debatu o změnách priorit vltavské kaskády. Tedy kromě zastavení bleskových povodní i pomoc s nedostatkem vláhy. „V této debatě je druhým diskutovaným protipólem možnost častějšího výskytu sucha. Obava z častějších povodní a většího výskytu sucha není protimluv, protože klimatologové nejčastěji předpokládají, že srážek nebude v budoucnu méně, ale že budou přicházet v jiném časovém rozložení: tedy že se budou střídat delší období sucha a kratší období intenzivních srážek,“ uvádí materiál.
Jedním z prvních – a asi i nejzbrklejších – výstupů studie bylo zjištění, že povodně na dolním toku Vltavy by mohla vyřešit stavba vodních děl na dosud neregulované Berounce. Už jen pomyšlení na stavbu suché přehrady s třicet metrů vysokou a 220 metrů dlouhou hrází v romantických místech spojených s poetikou knížek Oty Pavla vyvolala takovou nevoli, že ministerstvo životního prostředí jakoukoli debatu o stavbách na Berounce utnulo.
Od té chvíle rozhovory o úpravách toků souvisejících s vltavskou kaskádou navenek utichly. Nastupující sucho postupně gradující od roku 2014 však připomíná, že věc je stále aktuálnější. Už předloňský květen ukázal, jak strategickým rezervoárem kaskáda do budoucna bude. Kvůli tehdejšímu suchu přitékalo mnohem méně vody, než zpod hrází odtékalo, čímž správci dokázali držet nejen jakžtakž slušný průtok Vltavy, ale i do temelínské jaderné elektrárny dodávat dostatek chladicí vody.
„Vývoj počasí v posledních letech ukazuje, že současné zdroje vody na území České republiky přestávají v nových podmínkách dostačovat k zajištění dosavadního vodního blahobytu, zejména v některých, suchem nejvíce ohrožených regionech,“ komentuje dění Svaz vodního hospodářství ve své loňské zprávě.
Pozor na výpar
Ovšem ani po okraj zaplněná nádrž není zárukou klidného zvládnutí extrémně teplých a suchých období. Stále víc zkoumání potvrzuje, že je třeba zohlednit výpar, během něhož z přehrad mizí velké objemy vody.
Přehledně to ozřejmil nedávný projekt Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka. Z výsledků vyšlo najevo, že i samy přehrady potřebují déšť, aby dokázaly se suchem pomoct. „Pokud malé vodní nádrže nebudou určeny pro nadlepšování průtoků v obdobích hydrologického sucha, bude jejich efekt na odtok z povodí závislý na tom, zda v období sucha srážky, které na hladinu spadnou, jsou větší než výpar z hladiny,“ uvedli autoři výzkumu v odborném magazínu svého ústavu. Zaměřili se na vodní plochy v povodí řeky Lužnice.
A zmínili i výzkum, který prováděli na druhém největším jezeru v Česku vznikajícím na okraji Mostu jako rekultivace po povrchovém velkolomu. I tam se voda rychle ztrácí: „Podle mapy z Atlasu podnebí Česka je v lokalitě jezera Most dlouhodobý průměrný roční úhrn srážek mezi 450 až 550 milimetry a dlouhodobý průměrný roční výpar z vodní hladiny v pásmu 600 až 650 milimetrů. Pokud od sebe odečteme průměrné hodnoty z těchto rozmezí, dostaneme 125 milimetrů, což způsobuje dlouhodobý průměrný roční pokles hladiny o 12,5 centimetru. (…) V případě suchých a teplých let, což je případ posledních roků, jsou srážky podstatně nižší a výpar z vodní hladiny vyšší.“
Podobné zákonitosti platí i jinde, tedy také v lokalitě nádrží patřících do systému vltavské kaskády. Je tak stále zřejmější, že její přehrady se musejí přizpůsobit nové realitě, ovšem kvůli nedostatku dešťů nebude jejich přeměna ve strategické zásobníky životadárné tekutiny nijak snadná. Příčina je zjevná – klimatická změna probíhá mnohem rychleji, než se čekalo. Navrch je to jen nouzové řešení. Tím nejdůležitějším, co má zadržovat vodu, je půda. A pokud už i ona prošla nevratným zničením a proměnila se v mrtvou hmotu, nenahradí ji ani stovky betonových hrází. Vltavská kaskáda tak dost možná přežila sebe sama.
| Jak se stavělo |
| První ucelený projekt na splavnění Vltavy z Českých Budějovic do Mělníka byl vypracován v roce 1894 firmou Lanna–Vering. Tento projekt řešil splavnění toku 33 nízkými stupni – jezy o výšce dva až čtyři metry s plavebními komorami pro lodi nosnosti 600 až 700 tun. Další studie, kterou vypracovala vodocestná expozitura v roce 1910, řešila splavnění mezi Českými Budějovicemi a Mělníkem – tentokrát 35 stupni s plavebními komorami pro malé typy lodí pouze do 300 tun. Teprve studie splavnění a využití vodní síly, vypracovaná vodocestnou expoziturou v Praze v roce 1911, přihlíží také k využití vodní energie.
Po první světové válce se střetávají dva hlavní hospodářské zájmy – zájem plavby, do té doby dominující, a nový zájem energetický. Z roku 1922 pochází řešení úprav řeky navrhované inženýry Hromasem a Štěpánem. Řešili trať Vltavy mezi Prahou a Českými Budějovicemi deseti stupni, z nichž největší – 70 metrů vysokou přehradu – navrhovali asi kilometr nad nynějším štěchovickým zdymadlem. Toto řešení se již přiblížilo řešení současnému. Na konci druhé světové války nastává nová éra. Odborníci docházejí k závěru, že je nutno vybudovat co největší vodní díla (přehrady), která by akumulovala velké zásoby vody pro jejich další hospodářské využití a zlepšení vodohospodářských poměrů na Vltavě i dolním Labi. Z diskusí tehdy vyplynulo dnešní řešení největších vodních staveb na Vltavě, jako jsou přehrady Slapy a Orlík na střední Vltavě a Lipno na horní Vltavě. Již při rozhodování o Slapské přehradě ve Svatojánských proudech došlo k přelomu v otázce plavby. Na stupních ve Vraném i ve Štěchovicích jsou vybudovány plavební komory pro přepravu lodí. Původním záměrem v těchto případech bylo uvažované propojení Vltavy s Dunajem. Toto propojení se ukázalo velmi problematické a finanční nároky na stavbu zdvihadla pro lodě s výtlakem větším než 1200 tun neúměrné. |
