Kdyby primář Longin zametl případ pod koberec, asi by se na něj nikdy nepřišlo
Pravděpodobný masový vrah z havlíčkobrodské nemocnice Petr Zelenka byl dle mínění expertů invenční zdravotník. Ne že by neexistovaly ještě vytříbenější způsoby jak sprovodit pacienta ze světa, aniž by se to dalo běžnými metodami odhalit. Každý lékař je zná. Lépe řečeno, měl by je znát, pokud svědomitě studoval. Kuloárně se dokonce předpokládá, že mohly být už i prakticky vyzkoušeny. Každý lékař ale úvahy na toto téma proloží nabádáním typu: bylo by strašné, kdyby se něco takového předkládalo veřejnosti. Veřejnost nesmí propadnout panice. Bylo by koneckonců strašné servírovat veřejnosti i případy smrti z milosrdenství, kterou lze zařídit u smrtelně nemocných pacientů prakticky s nulovým rizikem vyzrazení. Tato nelegální eutanazie se praktikuje zcela určitě. Ostatně studenti akademika Josefa Charváta si dobře pamatují na jeho termín „pustit ho“. Míněno pustit smrtelně nemocného pacienta tam, kde navždy uteče pozemskému trápení.
Nejistota.
To budiž řečeno na okraj zděšení z toho, jak rafinovaně a invenčně pravděpodobný vrah postupoval. Opatrnost ve výrazech je na místě. To, že je Petr Zelenka hérostratovským syndromem zatížený psychopat toužící zažít okamžiky slávy, zatím nebylo prokázáno. Může se stát, že si rozmyslí své údajné „spontánní přiznání“ a vyšetřovatelům, respektive justici, bude málo platné, že bylo učiněno v přítomnosti soudce. V takovém případě by bylo velmi obtížné dostat ho do dlouholetého žaláře bez jediného přímého důkazu, protože ani primář havlíčkobrodského anesteziologicko-resuscitačního oddělení Pavel Longin, zatím hlavní „vyšetřovatel“ případu, nemá v ruce nic jiného než hypotézu a statistickou analýzu průsečíku podezřelých úmrtí a výskytu Petra Zelenky na pracovišti.
V takovém případě by se také mohlo stát, že pozůstalí po pravděpodobných obětech Petra Zelenky nedosáhnou na odškodnění, byť by je zastupoval věhlasný Tomáš Sokol. Pokud nebude Zelenka usvědčen a pravomocně odsouzen, těžko lze předpokládat, že by nemocnice iniciativně vyplácela kompenzace, když má sama hluboko do kapsy a mnohamilionové odškodnění by ji dostalo do problémů. Loni měla při sedmapadesátimilionových výnosech kladný hospodářský výsledek 185 tisíc.
Dieta.
Jak je v této souvislosti třeba uvést, zatím se nepotvrdila spekulace, že přímou souvislost s podezřelými úmrtími má redukční kúra, kterou zařízení „naordinoval“ Josef Pejchl v roce 2004. Tehdy nemocnici převzal s údajně stomilionovým dluhem a zbavil ji této zátěže prostřednictvím propouštění středního zdravotnického personálu, snižování mezd, sestěhovávání oddělení a organizačními změnami. Spíš má s havlíčkobrodskou kauzou přímou souvislost situace, kdy zdravotní sestry berou všeobecně kolem patnácti, sedmnácti tisíc korun hrubého, přičemž nároky na ně jsou například na resuscitačním oddělení enormní. Tudíž lze jistě volat po vstupních psychologických testech, ale prakticky je to problematické, protože nemocnice jsou nuceny radostně přijmout každého kvalifikovaného člověka, který je ochoten i za těchto podmínek pracovat. Za svůj ostře ekonomický pohled na činnost nemocnice si Josef Pejchl mezi zdravotníky velkou oblibu nezískal, takže jeho odvolání z funkce ředitele v nemocnici moc neoplakávají. Byť každý chápe, že krajští „bafuňáři“ chtěli dát hlavně najevo, že oni s tím nemají nic společného. Jenomže na druhé straně, co jiného než vyhazov může očekávat ředitel, kterému se v nemocnici něco takového stane
Oblíbenec.
„Popotahování“ už zažívá a jistě ještě zažije i primář havlíčkobrodského ARO Pavel Longin, oblíbený jak mezi kolegy, tak mezi pacienty, kteří s ním přišli do styku. Ostatně sám Josef Pejchl už si vzpomněl, že ho primář vlastně dostatečně neinformoval. Podle dostupných faktů se ale Pavel Longin zachoval zcela neobvykle, když se tu strašnou věc nepokoušel zamést pod koberec, začal ji objasňovat a nakonec o ní neváhal veřejně promluvit. Mezi lidmi je zakořeněn názor, že doktoři a zdravotníci vůbec tvoří homogenní tým, jehož členové se navzájem „nepodrazí“ a hlavně nedopustí, aby se jim do „jejich“ záležitostí míchal někdo nepovolaný. Není to bezdůvodný pocit, i když jeho příčinou není jen chování lidí v bílém, ale i nízké pacientské sebevědomí, nízká úroveň právní ochrany pacientů včetně nepřipravenosti policie, advokátů i soudců.
Primář Longin toto schéma naboural. Což neznamená, že by jeho postup a postup celého oddělení neměl být podroben zkoumání. Například čím to, že primář odchází pracovat na sál a na oddělení samostatně pracuje člověk podezřelý z několikanásobné vraždy, když přece resuscitační oddělení by mělo být pod stálým dohledem lékaře?¨
Exces.
Poukazy na to, že když vůdce bandy vrahů náhodou bydlí v Rudné u Prahy, neznamená to, že by byla zpochybněna práce místního zastupitelstva, jsou na místě. Vraždící maniak skutečně není systémová věc. Ale prověření toho, jak k celé tragédii došlo, má logiku a opodstatnění. Říká se tomu vyvodit ponaučení. Proto je správné, že se ministerstvo zdravotnictví rozhodlo podrobit případ zkoumání znalecké komise. Méně pochopitelné je, že k tomuto dospělo až minulou středu, když do té doby zastávalo brežněvovskou pozici: „Éto váše dělo.“ Vaše věc, kraji Vysočina, stejně jako je vaše i havlíčkobrodská okresní nemocnice.
Garanci za odbornou úroveň zdravotní péče z ministerstva nikdo nesejmul a závěry znalecké komise mohou nejen pomoci při vyšetřování, ale třeba i přispět k tomu, aby byla posílena opatření, která riziko svéhlavého, nebo dokonce přímo zločinného zásahu do léčebného procesu eliminují. Samozřejmě pouze eliminují, nikoliv vylučují. Na resuscitačním oddělení je smrt bohužel běžná věc a běžná je kupříkladu i diseminovaná intravaskulární koagulace, porucha krevního srážení, jejíž umělé vyvolání je v izolovaných případech prakticky neodhalitelné. Pravděpodobně by na všechno ve velké, třeba fakultní nemocnici přišli dřív. Asi by se jim podařilo rychleji zasáhnout. Ale Česká republika potřebuje i špitály okresního typu.
Špička.
Však ten havlíčkobrodský byl v průzkumu organizace HealthCare Institute, mapujícím názory veřejnosti na české nemocnice, v roce 2006 zařazen do první desátky. Hned za Institut klinické a experimentální medicíny a před Nemocnici Na Homolce, která je spolu s Ústřední vojenskou nemocnicí (ÚVN) v Česku jediným držitelem mezinárodní akreditace od Joint Comission International. „Úvéenka“ se mezi oceněnými neobjevila vůbec. Výsledky průzkumu byly zveřejněny 29. listopadu. V den, kdy Pavel Longin údajně sám kontaktoval policii, dotazoval se na průběh vyšetřování a posléze označil Petra Zelenku za možného pachatele. Dva měsíce poté, co skonala poslední pravděpodobná Zelenkova oběť.
Podobnými průzkumy se v Česku zabývá řada společností. Některé vydávají výsledky své práce za akreditaci nemocnic, což je omyl. Na ministerstvu zdravotnictví proto začal vznikat tým, který se měl zabývat státní akreditací nemocnic, které získají, jak se za Davida Ratha předpokládalo, statut veřejného neziskového lůžkového zařízení. Tomáš Julínek vytváření akreditačního týmu zastavil. Jednak s vytvářením neziskových nemocnic podle představ svého předchůdce nepočítá, jednak předpokládal, že by akreditaci zajišťovaly soukromé společnosti. V souvislosti s havlíčkobrodskou kauzou svůj názor upřesnil v tom smyslu, že by nemocnice měly usilovat o mezinárodní akreditaci. To je obecně správné. Jak tvrdí dlouholetý ředitel Nemocnice Na Homolce, dnes šéf nemocničního řetězce Euromednet Oldřich Šubrt, akreditace je nejlevnější cestou, jak zvýšit kvalitu léčby. I při veškeré relativní láci je ale mezinárodní akreditace nákladná a komplikovaná věc i pro fakultní nemocnice, o menších zařízeních nemluvě.
Bděte.
Především však jde o to, že akreditační metody jsou zaměřeny na zdokonalení procesní stránky fungování nemocnice, vytvoření propracovaného evidenčního systému a žádoucích pracovních stereotypů a standardů včetně vlídného vztahu k pacientům. Nemohou vytvořit dostatečné bariéry proti případnému zločinnému jednání. To platí i o bezpečnostních auditech, které sledují připravenost nemocnice zvládnout mimořádné situace včetně živelních katastrof, ale nemají „v repertoáru“ řádění psychopata.
Bylo by ale laciné ministra za takovéto výzvy kritizovat. Co jiného než vyzývat k bdělosti a ke „zvýšení právního vědomí“ ve zdravotnických zařízeních má také dělat, když havlíčkobrodská nemocnice je opravdu v kompetenci kraje? A co jiného má dělat krajské vedení než odvolat ředitele? Co jiného má dělat policejní ředitel než prošetřit postup policie? Co jiného má dělat policie než pilně vyšetřovat? A co jiného má dělat nejvyšší státní zástupkyně než zkoumat postup okresního státního zastupitelství?
Mimořádná událost tohoto typu pochopitelně vzbuzuje touhu po dokonalých kontrolních mechanismech, které ovšem nejsou k dispozici. Zdravotníci, zdůrazňující mimořádnost činu a nabádající rychle na něj zapomenout, pochopitelně také sledují své zájmy. Přece neřeknou, že lehnout si do nemocnice je životu nebezpečné, i když fakticky je to tak i bez vražd. V samotné havlíčkobrodské nemocnici ale nepanuje panika, normálně se léčí a stůně, protože soudný člověk stejně ví, že i při nejlepší předpokládané péči je při odchodu do nemocnice dobré dát si do pořádku všechny účty. Pokud je mermomocí nutné vyvodit z havlíčkobrodské tragédie nějaké širší poučení, pak bude spočívat v tom, že vytváří podmínky pro posílení emancipace pacientů. Málo platné, prestiži zdravotníků havlíčkobrodský případ neprospěje a to je koneckonců dobře, protože více úcty k pacientům ještě žádného doktora ani zdravotní sestru nezabilo.
