Staronový prezident chce smířit pravici s levicí
Pro Evropu je Latinská Amerika mytická, surreálná, absurdní, plná paradoxů a protikladů, případně nebezpečná a zaostalá. Je pro ni těžké přijmout skutečnost, že Latinská Amerika je prostě jiná a zcela neuchopitelná. Evropa žije ze svých věčně falšovaných, pár tisíc let trvajících dějin a na základě této své zkušenosti vševědoucně poměřuje svět. Pro Latinskou Ameriku je to právě naopak: své vědomí nalézá v mnohatisícileté zkušenosti a dějiny jsou pro ni pouze inspirací k veselým a smutným písním (bez smutku není veselí) a zdrojem svátků a oslav. Obyvatelé Latinské Ameriky pohlížejí na Evropu stejně falešně. Považují se za její nedílnou součást a ti z nich, kteří ji umísťují někam za oceán, se navíc o sobě domnívají, že jsou pravými dědici onoho dnes již mrtvého a rozkládajícího se útvaru, kde se lidé neumějí radovat v důsledku neustálé tmy, mlhy a vysilující a zbytečné práce.
Nezájem Evropy.
Nepřekvapuje tedy, že volby v Nikaragui zůstaly zcela stranou zájmu evropských médií - tiskoviny většinou kromě poznámek o tom, jak vítězství Daniela Ortegy přivítal Hugo Chávez a nemocný Fidel Castro, předjímaly obavy Spojených států. A nezajímaly ani Čechy, přestože jejich komunistická minulost by je měla předurčovat k opaku.
Přitom paralelu je možné vidět na první pohled. Nikaragua se totiž v roce 1990, po porážce tehdy již pětačtyřicetiletého Daniela Ortegy v demokratických volbách, vydala cestou divokého kapitalismu pod vedením vdovy Violety Barrios Chamorrové (nikaragujském Václavu Klausovi?) - její manžel, zavražděný v roce 1978, býval vydavatelem revolučního deníku La Pensa. Zvítězila tehdy nad Ortegou, který se stal prezidentem v roce 1984 a na moci se podílel od roku 1979, po sandinistické revoluci proti diktatuře somozovců. Ta vládla s kratšími přestávkami v letech 1937 až 1978.
V roce 1996 vystřídal Chamorrovou liberál Arnoldo Alemán, později odsouzený za zpronevěru. A toho v roce 2001 nahradil Enrique Bolaños ze stejné liberální strany.
Nikaragua je nejchudší zemí Latinské Ameriky (nepočítáme-li Haiti). Dvacet procent nejchudších rodin vydá za vodu 20 procent svých příjmů, ačkoli je tam vody dostatek, a příjem 80 procent obyvatel činí průměrně dva dolary denně. Je to malá země, v níž se všichni znají, jejich osudy jsou tedy propojené, a tak ti posledně jmenovaní jsou či byli (Chamorrová už zemřela) sice pravicově orientovaní, ale před současnými volbami byli příznivci nebo spojenci levicového Daniela Ortegy.
Vítězství na čtvrtý pokus.
Na čtvrtý pokus se tedy Danielu Ortegovi konečně podařilo zvítězit v demokratických prezidentských volbách, když získal 37,99 procent hlasů. Jeho vítězství se však dalo předvídat, protože bankéř nominovaný Liberální nikaragujskou aliancí (Alianza Liberal Nicaragüense, ALN) Eduardo Montealegre z velitelské rodiny v dobách sandinistické revoluce mu nemohl být vážným soupeřem. O této rodině se navíc tvrdí, že přináší Nikaragui jen neštěstí. Montealegre sice obdržel 28,3 procenta hlasů, nestačilo to však ani na druhé kolo (mělo se konat v případě, že vítěz nezíská 40 procent hlasů a zároveň náskok na druhého bude menší než pět procent, či získá celkově méně než 35 procent). Okamžitě se však dostavil do sídla Sandinovské fronty národního osvobození (Frente Sandinista de Liberación Nacionál, FSLN), aby Ortegovi osobně pogratuloval. Nelze se divit, protože v Latinské Americe je běžné nepoměrně lepší vychování než v Evropě, neřku-li v České republice.
Rozštěpená pravice.
Co se týče ostatních stran, José Rizo, kandidát Liberální ústavní strany (Partido Liberal Konstitucionalista, PLC) získal 27,11 procenta hlasů, Edmundo Jarquín z Obrodného sandinistického hnutí (Movimiento Renovador Sandinista, MRS) 6,29 procenta a Edén Pastora z Alternativy pro změnu (Alternativa por el Cambio) 0,29 procenta.
Zatímco Daniel Ortega a jeho strana FSLN dostali stejný počet hlasů jako v roce 2001, kdy prohráli, pravicové strany v posledních volbách obdržely o čtrnáct procent více než v předchozích, a přesto tehdy zvítězily a nyní byly poraženy. Důvodem je rozštěpení pravice na dvě znesvářené strany, ALN a PLC (dohromady by obdržely přes 55 procent). Přitom část bývalých voličů Daniela Ortegy sice přešla na stranu levicové MRS, ale nahradili je ti, kdo mezitím dospěli.
Rozložení sil v parlamentu, Assamblea Nacional, je definitivní od 29. listopadu, kdy byly vyřešeny všechny stížnosti. V parlamentu s 90 poslanci by tedy měli obsadit 38 křesel levicoví sandinisté z FSLN, 25 pravicová ALN, 22 pravicová PLC a levicové MRS pět. Zdánlivě má tedy v parlamentu převahu pravice (47 ku 43). Mezi oběma pravicovými stranami však panují těžko překonatelné neshody, a navíc někteří pravicoví kandidáti (Salvador Talavera) již před volbami podepsali dohodu s Ortegou. V parlamentu se tedy bude hlasovat případ od případu.
Vyhovět všem.
Staronový prezident Nikaraguy se ještě před volbami oženil se svou družkou a matkou jejich devíti dětí Doñou Rosariou Murillovou, aby si naklonil katolickou církev a její voliče (v Nicaragui platí jeden z nejtvrdších protipotratových zákonů na světě). A po volbách začal okamžitě vyjednávat se všemi stranami, přičemž dal přednost těm, které před nimi vystupovaly proti němu. Setkal se s i s odbory, zemědělci a družstvy a ujistil všechny o tom, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné, a odmítl jakýkoli typ vyvlastnění pozemků. Ubezpečoval tedy o tom, že dodrží předvolební sliby. Nic jiného mu však ani nezbývalo. V roce 2004 parlamentem ratifikovaná dohoda CAFTA (Central America Free Trade Agreement, Středoamerická zóna volného obchodu) totiž vstupuje v planost právě nyní. Tato dohoda mimo jiné sice na jedné straně zjednodušuje pohyb zboží, především směrem na jih, na straně druhé však ztěžuje pohyb osob, a to zejména na sever. Rozhodně neusnadňuje život drobným zemědělcům, zato vychází všemožně vstříc nadnárodním útvarům.
Dialog se Spojenými státy.
Daniel Ortega také navštívil projekt severoamerického podniku Grupo Textil Internacional (GTX) a na konci této návštěvy si neodpustil provolání k vládám celého světa, aby pokračovaly ve spolupráci, která až dosud probíhala, a požádal Spojené státy, aby zahájily s Nikaraguou otevřený a široký dialog. Ty tento výrok kvitovaly s povděkem. A současný velvyslanec USA v Nikaragui, Paul Trivelli, ještě nedávno jeden z nejzavilejších odpůrců Daniela Ortegy a z hlavních představitelů takzvané „špinavé kampaně“ (campaña sucia) před volbami, nyní s neskrývaným uspokojením konstatoval, že Spojených států jsou připraveny zahájit dialog s Danielem Ortegou a novou vládou v Manaze.
Splněné sliby.
Zdá se, že někteří dosavadní ministři či ředitelé státních orgánů, jako je Centrální Banka Nikaraguy, zůstanou na svých místech i během příští vlády Daniela Ortegy - není se tedy čeho obávat.
Ortega se také setkal s vrcholnými představiteli katolické církve - kardinálové Obando a Bravo sloužili mši k Ortegovým jednašedesátým narozeninám - i se špičkami nikaragujské pravice. Prostě v pětimilionové Nikaragui se všichni znají a dobře spolu vycházejí.
V nejbližších dnech by se měl Ortega setkat i s představiteli Mezinárodního měnového fondu, který však již není tím, čím býval, a proto se lze domnívat, že vážnější nedorozumění nenastanou.
Ortega se tedy snaží neporušit své předvolební sliby - národní usmíření, mír, dostatek pracovních míst a odstranění chudoby -, vyhnout se střetu s opozicí, uspokojit církev, naklonit si Spojené státy a vyhovět sandinistickým a revolučním proudům a náladám. Jeho volební vítězství je tedy zárukou pro investory a Spojené státy americké. Zároveň však dělá radost i Hugu Chávezovi a Fidelu Castrovi. S těmi si však může za dané politické konstelace nanejvýše každý den ráno a večer popřát dobrého zdraví a připomínat mýtus generála Augusta Cesara Sandina, nikaragujského revolucionáře a bojovníka proti Spojeným státům, který žil v letech 1895 až 1934.
Jeho sliby jsou tedy zdánlivě neslučitelné. V Latinské Americe plné paradoxů a protikladů však je možné všechno.
