S ohlášením výsledků bank za první tři čtvrtletí se vynořily otázky, zda nevydělávají až příliš. Koneckonců, český bankovní sektor je v první trojce, maximálně pětce, nejlépe vydělávajících v Evropě už hodně dlouho, na velmi dobré ukazatele se dostal už pár let po privatizaci velkých bank. A existuje dost důvodu, aby se mu dařilo i nadále.
Předtím, než se spravedlivě rozhořčíme, bychom také měli vzpomenout, že jsme původně chtěli budovat něco jako národní kapitalismus. Bez zahraničních investic, v podstatě recyklací úspor obyvatelstva do „restrukturalizačního megafondu“, což je velmi riziková forma investování kapitálu formou půjček podnikům. Všichni jsme většinově souhlasili s tím, že stát se nemá zadlužovat, takže co zůstalo?
Češi jsou úspěšný národ, ale na pomalu rostoucím kontinentu nepředeženeme západoněmecký náskok 41 let. Zkusili jsme vlastní cestu, protože jsme ji museli zkusit, ale dopadli jsme předvídatelně.
Hřiště mezi domácími úsporami, nově vzniklými bankami, začínajícími podnikateli a kuponově privatizovanými podniky, které přišly o východní trhy. I při naprosté absenci tunelářů by to skončilo vlnou bankrotů a zadlužeností státu, anebo útokem na vklady v bankách. Vybrali jsme si to rozumné, tedy zadlužení státu a zprivatizování bank. Nyní žijeme s důsledky.
Takže za prvé, jaká je výnosnost kapitálu, případně aktiv, v českém bankovnictví? Za druhé, není rentabilita nepřiměřená? Za třetí, nebrání velcí vstupu malých? Za čtvrté, kolik metrů lina, řečeno s nebožtíkem Tomášem Ježkem, tady zahraniční investoři položili, aby zisk odvezli?
S trochou práce se k odpovědím nechá dopátrat. Regulátor finančního sektoru, ČNB, poměrové ukazatele zveřejňuje, v docela podrobném členění, takže máme k dispozici časovou řadu za deset let.
Povšimněte si postupný pokles rentability kapitálu (k jádrovému kapitálu Tier 1) na úroveň, která je velmi slušná, ale nikoli šokující. Hlavně je zhruba o deset procentních bodů nižší, než byla na začátku časové řady. Finanční krize se českého bankovního sektoru nedotkla, ale konec dvojité recese v Česku nepřinesl lepší, ale horší rentabilitu. To je na první pohled paradox, ale v té době také držela ČNB velmi nízké měnově-politické sazby a zároveň se zvýšil boj o klienta. Vládní dluh nic nevynášel (výnosy z nových krátkodobých dluhopisů byly i záporné), velké profitabilní firmy se financovaly a financují za pár šupů, i hypoteční trh je hodně konkurenční – podívejte se na červenou křivku ukazující poměr čistých úrokových výnosů k průměrným aktivům.
Za druhé, členění na banky velké a malé, kde by vyšší ziskovost těch velkých oproti těm malým naznačovala nezdravou míru koncentrace na trhu (oligopol). Naopak nižší ziskovost velkých oproti malým, které už byly stavěny „digitálně“, říkala něco o tom, jak velké banky tíží jejich „legacy costs“ (surově řečeno: nadměrná váha cihel a nedigitálního provozu).
Oranžová křivka nahoře ukazuje správní náklady k zisku z finanční a provozní činnosti. A teď se podívejme na ty malé banky: ziskovost se zlepšuje, správní náklady klesají. Obchodní model malých bank funguje a pro ty velké to znamená jediné: investovat do nových technologií a restrukturalizovat provoz a snižovat „fixy“ zároveň.
Co si budeme povídat, technologická a strukturální změna bude na marže velkých bank v příštích letech hodně tlačit, což je dobré pro spotřebitele, a bankovnictví bude v příštích letech stejně zajímavé jako zpracovatelský průmysl, na němž je česká ekonomika postavená, až to hezké není.
Mám rád dlouhé časové řady, na téhle je vidět, jak se zisky reinvestují a odčerpávají, rovnoměrný proces to není a jeho faktory by si samy o sobě zasloužily hlubší rozbor. Graf ale neumíte interpretovat jako nějaké „neokoloniální“ schéma, kdy by stačilo koupit hotové ložisko a pak už jenom těžit.
Český stát přes příjmovou daň dostal kumulativně dvakrát tolik (modrá), než kolik činil netto dividendový tok ve prospěch akcionářů (oranžová). To jsou ty poslední sloupce.
Něco o sobě: kromě toho, že píšu do Eura, jsem taky analytik České bankovní asociace. Naposledy jsem si půjčil peníze v roce 2000 (hypotéka). K malé radosti bankéřů odmítám spotřebu na úvěr, to jsem udělal naposledy v roce 1994 (zařízení domácnosti v cizí zemi), a dluh na kreditkartě jsem neměl nikdy. Když přemýšlím o tom, jaké byly moje náklady obětované příležitosti oproti aktivnímu, kontinuálnímu investování na akciových trzích od dubna 2009, tak bych tloukl hlavou o zeď.
Inspirující to moc není, ale zkušenost to je: za averzi k riziku, po předchozím spálení v dotcom bublině (moje blbost), se platí (mizerným zhodnocením vkladů v bankách). Má to jednu výhodu: člověk se snadno identifikuje s mentalitou středních vrstev Středoevropanů své generace a tímhle velmi konzervativním prizmatem se na finanční sektor v podstatě dívám.
