Nejen sněžné absurdity
Když roku 1887 poprvé vyrazil Josef Rössler-Ořovský na lyžích po Václavském náměstí, bylo všude kolem spousta sněhu. Bylo to tedy veskrze normální počínání, přestože to doboví pozorovatelé přijímali jako ztřeštěnou raritu. Teď se uprostřed nenadálého lednového jara lyžovalo pod prezidentovými okny na Pražském hradě na sněhu dovezeném šesti sty auty až ze Šumavy. Jako nenormální to připadlo jen několika zapšklým komentátorům. Komunisté o poroučení větru a dešti jen zpívali, našinci ten nádherný sen realizují.
Atrakce skončila a sníh se dalšími auty z Pražského hradu zase odvezl. Hrad nebyl za účelem běžeckého lyžování přestavěn, náměstí a nádvoří mohou dál sloužit přijímání státních návštěv a přehlídkám Hradní stráže a nehorázná pitomost s lyžováním se tu už nemusí nikdy opakovat. U výstavby běžeckého stadionu se ovšem musí nutně předpokládat, že tu zůstane. A že v době mezi světovými akcemi bude sloužit méně významným závodům a mezi těmito závody i prachobyčejné veřejnosti. Jenže co s běžeckým areálem, v němž podobně jako na Pražském hradě po většinu roku není sníh? Dovážet jej z Alp nebo Tater, když už se za něj nemusí platit clo?
Konec štiplavých poznámek, když tvrdá realita už dopadla. O víkendu se zde má jet Světový pohár a lyže po blátě nekloužou. Původní nápad shrabovat sníh po troškách z území Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory si pořadatelé museli nechat zajít. Porušili by tím zákon, protože mimo veřejné silnice platí zákaz pohybu motorových vozidel. Výjimku může povolit jen vláda.
Tím jedna absurdita stíhá druhou. Kabinet rozhoduje i o vjezdu jednoho jediného vozidla. A to jako důsledek technokratické parlamentní lobby, které se podařilo ovlivnit schvalování patřičného zákona a oslabit pravomoci resortu životního prostředí. Teď o každičké výjimce sice rozhodují i nezelení ministři, ale zato je to proces na měsíce. A závody jsou už koncem týdne. Navíc žádost by nebyla pro jedno auto, ba ani pro deset, ale pro tisíc jízd! Takové povolení by bylo historickou raritou, o kterou by nestála ani vláda samých technokratů.
Co tedy zbývá, když vnější teploty neklesají výrazně pod nulu a nelze spustit sněhová děla? Dohodnout se o odvozu sněhu se správci veřejných cest. V Jizerkách je několik asfaltových silnic, které se v zimě neprotahují a jsou tudíž rájem obyčejných běžkařů. A těch je v tomto kraji nepočítaně, snad každý, kdo má ruce a nohy. Kdo však nevyužil uplynulého víkendu, bude mít na některých oblíbených trasách po žížalkách. Jejich sníh dostanou profíci.
Tedy ti, k nimž civilní běžkaři mnohdy vzhlížejí jako ke svým idolům. Čeští běžci v čele s olympijskou vítězkou Kateřinou Neumannovou navíc sklízejí úctu za skvělé výkony bez podpůrných prostředků. Teď se však mezi ně a obyčejné běžkaře vkrádá nový fenomén: Mají pořadatelé Světového poháru morální právo zamezit zdravému pohybu tisíců lidí po horách kvůli několika desítkám hýčkaných profesionálů? Není tisíci auty svážený horský sníh a posléze podstrčený běžeckým celebritám něco jako bobule podaná závodníkovi? Nejbolestivější je, že za nemorálními manévry čadících náklaďáků navzdory svému vysokému morálnímu kreditu už podruhé je právě Kateřina Neumannová.
Leccos nasvědčuje, že scenáristé zimních her na blátě všechno směřují k tomu, aby odpovědnost za závažné přehmaty, provázející liberecký běžecký a skokanský stadion, nakonec nesla ona. Neumannová však nevybírala areál v „nížině“ 550 metrů nad mořem, v níž se při chabých zimách posledních let neudrží sníh. Ona nenechala odlesnit svahy Ještědu a nezpůsobila, že se odlesněnými enklávami jako komínem prohání vítr, který vadí skokanům. To jsou chyby, které by v roli ředitele nedokázal napravit ani sněžný muž. Ale co by mohla udělat jako morálně nejsilnější žena českého lyžařství, je zastavit běsnění proti přírodě i proti nezávodně sportujícím lidem. A odvolat závody, které se na nekvalitním sněhu ve flikovaných podmínkách stejně nemohou úplně zdařit. Tu příležitost však, zdá se, už propásla.
Lyže Rösslera-Ořovského způsobily, že lidé začali poznávat hory i v zimě, kam dříve ani nepáchli. Druhou cestou se rozšířily z Harrachova panství, kde jimi byli ke své práci vybavení lesníci. Lyže byly od počátku v symbióze s přírodou. Ale to, co se děje teď v Liberci, je její znásilňování. Šejkové také lyžují natruc přírodě, protože sedí na naftě. Ale na čem sedí Liberečtí? Na veřejných rozpočtech?
