Zákon o veřejných dražbách
Věřitelé si od zákona o veřejných dražbách slibovali, že se konečně dočkají alespoň částečného zrovnoprávnění s dlužníky. Pokud však Poslanecká sněmovna schválí zmetek, který jí dodala vláda, mohou čekat dál. Přitom by stačily drobné úpravy, které lze do předlohy vsunout i poslaneckými pozměňovacími návrhy.
Na tvorbě zákona, jehož první podoba vznikla již za prozatímní Tošovského vlády, se podle všeho podílely především subjekty anebo zájmové skupiny, které se chtějí zabývat dražením majetku. Proto je samotný proces dražeb uspořádán poměrně solidně. Jenže tv ůrci opomněli, že pokud chtějí vydělávat na dražbách, musí být co dražit. Z formulace klíčových ustanovení vyplývá, že dražeb rozhodně nepřibude. Postavení věřitele v zápase, v němž se chce dostat k majetku, se rozhodně nelepší a ;najdou se ustanovení, podle nichž se dokonce ještě zhoršuje.
Poměrně důkladně to dokladuje analýza České finanční.
Smyslem zákona bylo vyhnout se zdlouhavému soudnímu řízení při realizaci zástav. Jenže v zákoně je pod paragrafem 35 ustanovení, že nedobrovolná dražba se provádí na návrh dražebního věřitele, který má pohledávku přiznanou vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doloženým notářským zápisem.
Dlužník tedy může nadále komplikovat cestu věřitele k svému majetku prodlužováním soudního řízení, může dále znehodnocovat zastavenou nemovitost, například uzavřením nevypověditelných a nevýhodných nájemních smluv, vložením do základního jmění nějaké jiné společnosti a podobně.
Pokud se toto ustanovení nezmění, je celý zákon zcela zbytečný. Věřitelé potřebují, aby k návrhu na dražbu postačovalo doložení pohledávky a zástavního práva váznoucího na nemovitosti, originálu výpisu z katastru nemovitostí, dokladu o čerpání finančních prostředků. Doklady by posoudil dražebník a pak by dražbě nestálo nic v cestě.
Pokud bude přijato ustanovení paragrafu 45, kde je uvedeno, že „důvodem k upuštění od dražby není skutečnost, že dražební vyhláška nebyla doručena vlastníkovi, zástavci či dlužníkovi, bylo -li jim doručeno oznámení o dražbě , mohou si věřitelé přímo vázat oprátku, protože dojde k dalšímu zhoršení jejich situace.
Jen v naprostém minimu případů spolupracuje dlužník při vymáhání pohledávky s věřitelem. Navíc ti, co spolupracují, tak vystaví věřiteli plnou moc a ten žádný zákon o veřejných dražbách nepotřebuje. Většinou se vlastník nemovitosti tváří jako nezvěstný, takže mu nelze d oručit nejen dražební vyhlášku, ale dokonce ani oznámení o dražbě.
Zákonodárcům by nemělo vadit, kdyby tento paragraf doplnili větou, že se v tomto případě použijí ustanovení občanského soudního řádu o náhradním doručování, to znamená, že písemnost uložená na poště bude po uplynutí lhůty považována za doručen ou.
Originální návod, jak se definitivně vypořádat s neodbytným věřitelem, nabízí vládní verze zákona v paragrafu 39. Podle něj „právní úkony učiněné vlastníkem nebo zástavcem po doručení upozornění o zamýšleném výkonu navrhovatelova práva, jimiž by předmět dražby zcizili, zatížili nebo jimiž by vznikly vůči předmětu dražby nové závazky snižující jeho hodnoty, jsou neplatné, ovšem toto neplatí například v případě, kdyby byla dražba zmařena . V praxi to znamená, že pokud vydražitel , který cenu dosaženou dražbou nezaplatí, způsobí to, že právní úkon vlastníka, kterým se před dražbou zástava zcizí či jinak znehodnotí, se nestane neplatným. Lepší legalizaci krádeže si sotva kdo jiný než legislativci místopředsedy vlády Rychetského vymyslí. Jestlipak by tito právní experti našli něco jednoduššího, jak se dostat k majetku, než uzavřít domluvu mezi vlastníkem dražené nemovitosti a kýmsi, kdo půjde fikti vně dražit, vyžene cenu do závratné výše a pak nezaplatí. Pochopit, že toto ustanovení v zákoně nemá být, mohou snad i ti nejméně chápaví zákonodárci. Otázka je, proč to nepochopila legislativní rada vlády.
Aby si ovšem věřitel už dopředu jakýkoliv pokus o uplatnění zástavního práva vydražením zástavy radši rozmyslel, se starají i další paragrafy. Právní úprava takzvané neplatnosti dražby, kterou se zabývají paragrafy 23 a 47, je buď k bujarému smíchu, nebo hořkému pláči. Záleží na tom, na které straně barikády právě stojíte. Neradno je býti, jak jinak, věřitelem. Zmíněné paragrafy totiž stíhají tak velkou škálu případů, kdy bylo porušeno některé procedurální pravidlo při přípravě draž by, že se sudičství přímo nabízí. Neplatnosti dražby se navíc může soudní cestou dovolat neurčitě definovaný okruh subjektů - jak říká právní úprava „ti, jimž byla způsobena škoda - a to ještě v nepřiměřeně dlouhé době šesti měsíců od proveden í dražby. Každý vydražitel se tak musí na půl roku obrnit - bude taková žaloba uplatněna, anebo ne? A pokud ano, s jakým výsledkem? Největším nedostatkem tohoto institutu je však podle advokátky Sylvy Rychtalíkové skutečnost, že neřeší právní d ůsledky změn, které nastanou v mezidobí mezi provedením dražby a soudním rozhodnutím.
A ještě zdánlivá maličkost, která se týká dobrovolných dražeb. Jak upozorňuje advokátka Rychtalíková, tvůrci návrhu mají patrně zato, že udělením příklepu není uzavřena smlouva (svědčí o tom nesprávně používaný „přechod vlastnictví namísto z hlediska právní teorie správného „převod vlastnictví ). Opak je však pravdou. V právní teorii se už po staletí považuje udělení příklepu v dražbě licitátorem za přijetí nabídky vydražitele, tedy za uzavření smlouvy. A to má rozsáhlé důsled ky pro celý právní vztah mezi vydražitelem, licitátorem a původním vlastníkem. Zpochybňovat tento právní princip je podle Rychtalíkové nebezpečné. Nevyjde-li se ze smluvního principu, pak je nutno psaným právem upravit veškeré možné situace, které p o přidělení příklepu mohou nastat. Pokud by se totiž nabytí vlastnictví udělením příklepu považovalo za takzvanou jinou skutečnost, na základě které vzniká vlastnické právo, potom nelze analogicky použít žádné občanskoprávní ustanovení, které se vztahuje k závazkovému právu. Na to není připraven ani Občanský zákoník, ani jiné související předpisy.
